6 Afs 269/2019 — Nejvyšší správní soud

19 A 10/2025- 41 - text 13 19 A 10/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: PEGAS CZ s.r.o., IČO: 25631845, sídlem V úvalu 87/18, Motol, 150 00 Praha 5 zastoupená advokátem JUDr. Richardem Štaincem sídlem Havlíčkova 1682/15, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2025, č. j. MHMP 1984105/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Odboru živnostenského a občanskoprávních agend Úřadu městské části Praha 5 (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 1. 2024, č. j. R 1205/23 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Správní orgán I. stupně svým rozhodnutím shledal, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu přestupku podle § 3 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), když na svých webových stránkách užila velký znak hlavního města Prahy, v podobě užívané v letech 1927 až 1941 a v letech 1945 až 1964, a to bez souhlasu Rady hlavního města Prahy, čímž porušila § 15 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hl. m. Praze“) a § 3 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 21/2004 Sb. hl. m. Prahy, o znaku a vlajce hlavního města Prahy a jejich užívání (dále též „vyhláška č. 21/2004 Sb. hl. m. Prahy“), tedy zneužila jiný zákonem chráněný symbol než státní symbol České republiky. Žalobkyni byla za přestupek uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Žalobní body 3. Žalobkyně má za to, že její jednání nenaplnilo a ani nemohlo naplnit skutkovou podstatu přestupku dle § 3 odst. 2 zákona o některých přestupcích. Je nesporné, že žalobkyně na svých internetových stránkách použila archaický znak hlavního města Prahy, konkrétně velký znak, v podobě užívané v letech 1927 až 1941 a v letech 1945 až 1964, a to bez souhlasu Rady hlavního města Prahy, tak, jak je stanoveno ve výrokové části rozhodnutí. 4. Dle žalobkyně nemůže být sporné že přestupku podle § 3 odst. 2 zákona o některých přestupcích se dopustí ten, kdo zneužije zákonem chráněný symbol. Zákon o hl. m. Praze ve svém § 15 odst. 3 chrání výslovně a jedině (platný) znak, když uvádí doslova: „Státní orgány a fyzické a právnické osoby mohou užívat znak a vlajku hlavního města Prahy jen s předchozím písemným souhlasem hlavního města Prahy a znak a vlajku městské části jen s předchozím písemným souhlasem městské části.“ Zákon o hl. m. Praze pak znak již blíže nevymezuje, přičemž jeho podoba je konkretizována vyhláškou č. 21/2004 Sb. hl. m. Prahy, a to konkrétně v § 1. Ustanovení § 1 odst. 1 citované vyhlášky zevrubně popisuje podobu znaku hlavního města Prahy, přičemž § 1 odst. 2 vyhlášky uvádí, že výtvarné vyobrazení znaku stanovuje příloha k vyhlášce. Jedná se přitom o aktuálně platný znak používaný hlavním městem Prahou. 5. Vyhláška č. 21/2004 Sb. hl. m. Prahy v § 3 odst. 1 zakládá ochranu historických podob znaku, to však již nad rámec zákona o hl. m. Praze. Zákon o hl. m. Praze o historických podobách znaku ničeho nestanovuje, je to pouze vyhláška, která se používáním historických podob znaku zabývá. Ostatně, ani samotná vyhláška neuvádí, že historické podoby znaku jsou „znakem“. Vyhláška pouze stanovuje, že „za užití znaku se považuje rovněž užití historických podob a takových výtvarných motivů nebo vyobrazení, které jsou shodné s částmi tohoto znaku (štíty, klenoty, heroldskými kusy a figurami) včetně jejich historických podob“. Jak vidno, o historické podobě znaku hlavního města Prahy vyhláška pojednává toliko ve vztahu k termínu „užití znaku“, když uvádí, že za užití znaku (platného znaku ve smyslu § 1 vyhlášky) se považuje rovněž užití jeho historických podob. Ani samotná vyhláška tedy historické podoby znaku nepřirovnává ke znaku jako takovému, ale pouze stanovuje jejich ochranu, poněvadž zákon o hl. m. Praze jejich ochranu nezakládá. Je to tedy výlučně vyhláška, coby předpis nižší právní síly, který za užití znaku hlavního města Prahy považuje rovněž užití jeho historických podob. Ostatně, kdyby zákon o hl. m. Praze chránil vedle aktuálně platného znaku též jeho historické podoby, zákonodárce by to do normy uvedl. V daném případě se to však nestalo, zákon o hl. m. Praze hovoří o znaku, který pak vymezuje § 1 vyhlášky. Územní samosprávný celek pak nad rámec zákonem stanovené úpravy založil ochranu i historických podob znaku, které v minulosti používal. 6. Žalobkyně má tedy za to, že symbol, který užila, není chráněný zákonem, nýbrž toliko předpisem nižší právní závaznosti, a to vyhláškou, která je vydána jen v mezích samostatné působnosti obce, která navíc neobsahuje ani nestanovuje sankční dispozici. 7. Archaický znak užitý žalobkyní není znakem hlavního města Prahy, nýbrž jeho historickou podobou ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky. Vyhláška je právním předpisem nižší právní síly než zákon a má pouze místní platnost. Naplnění skutkové podstaty vymezeného přestupku se však podle dikce zákona dopustí jedině ten, kdo zneužije zákonem chráněný symbol. Užitý archaický symbol však nepožívá zákonné ochrany, leč toliko ochrany dle místní vyhlášky vydané v samostatné působnosti. Z daného důvodu se žalobkyně nemohla dopustit přestupku na úseku všeobecné vnitřní správy podle § 3 odst. 2 zákona o některých přestupcích, jelikož svým jednáním nenaplnila znaky skutkové podstaty přestupku, které zákon ve svém § 3 odst. 2 kogentně vyžaduje a které musí být splněny kumulativně. 8. Shora uvedené skutečnosti žalobkyně v průběhu správního řízení opakovaně uváděla. Správní orgán I. stupně a posléze i žalovaný se však s jejími argumenty a procesní obranou uspokojivě a přesvědčivě nevypořádaly. Žalovaný se s námitkami žalobkyně vypořádává pouze na necelé jedné straně svého rozhodnutí. Nepředkládá přitom žádné průkazné argumenty, přičemž se ani dostatečně nevypořádává s argumenty žalobkyně. 9. To, že znakem hlavního města Prahy je i jeho historická podoba, žalovaný zdůvodňuje tím, že hlavní město Praha ve vyhlášce pojem „znak hlavního města Prahy“ vyložilo, když uvedlo, že za něj nepovažuje pouze jeho aktuální podobu, ale rovněž historické podoby znaku a dále i motivy a vyobrazení, které se, byť jen zčásti, s aktuální nebo některou z historických podob znaku shodují. Dotčené zdůvodnění předestřené žalovaným však zjevně neodpovídá výkladu § 1 a § 3 vyhlášky. Hlavní město Praha ve vyhlášce neuvedlo, že znakem se rozumí jak aktuální podoba, tak jeho historické podoby. Naopak, § 1 vyhlášky jasně stanovuje, že znakem je jeho aktuální podoba, když ji popisuje a současně odkazuje na přílohu vyhlášky, která přináší výtvarné znázornění znaku. V § 3 odst. 1 vyhlášky pak hl. m. Praha uvedlo, že za „užití znaku“ se považuje rovněž užití historických podob znaku. Hlavní město Praha ve vyhlášce nad rámec zákona rozšířilo ochranu též na historické podoby znaku. Vyhláška však v žádném případě nestanovuje, že znakem je jeho aktuální podoba, jakož i historické podoby. Vyhláška pouze přiznává historickým podobám znaku shodnou ochranu, kterou pro znak zakotvuje zákon o hl. m. Praze. Ostatně i z jazykového výkladu citovaného zákona a vyhlášky je zřejmé, že zákon stanovuje ochranu aktuálního platného znaku, vyhláška ji pak rozšiřuje též na historické podoby znaku. 10. Žalovaný dále argumentuje, že historické podoby znaku jsou až na drobné odlišnosti velmi podobné aktuální podobě znaku hlavního města Prahy. Právě to, že historický znak byl v minulosti měněn a upravován pouze drobně, když základ znaku a jeho vyznění se neměnilo, je dle žalovaného argumentem pro závěr, že historický znak hlavního města Prahy je chráněn zákonem o hl. m. Praze, nikoliv vyhláškou. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že prvostupňové rozhodnutí postrádá logiku a nevypořádává se s její obranou. Tvrdí, že se správní orgán I. stupně s námitkou vypořádal, jeho rozhodnutí nepovažuje za vadné ani nepřezkoumatelné. 11. Oba správní orgány podle žalobkyně opomněly její argumentaci, že použila pouze historickou verzi znaku, která je chráněna jen obecně závaznou vyhláškou, nikoliv zákonem, a tudíž nemohla naplnit skutkovou podstatu přestupku. 12. Správní orgány se tak dopustily porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tzv. zásada legality je přitom plně aplikovatelná též na správní trestání, čemuž ostatně napovídá i legální definice přestupku vyjádřená v § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), dle kterého je přestupek „společensky škodlivý p