19 A 36/2025 – Městský soud v Praze

19 A 36/2025- 45 - text 18 19 A 36/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobců: a) V. C. N., narozený dne. X b) V. Q. C., narozený dne X c) X. T. T., narozený dne X d) V. T. P., narozený dne X všichni státní příslušnost Vietnam zastoupení advokátkou Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2025, č. j. 112493-6/2025-MZV/OPL, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2025, č. j. 112493-6/2025-MZV/OPL, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 38 772 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobci se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2025, č. j. 112493-6/2025-MZV/OPL (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta odvolání žalobců proti usnesením České ekonomické a kulturní kanceláře v Tchaj-peji ze dne 14. 4. 2025, č. j. 1091-2/2025-MZV/TAJP, č. j. 1092-2/2025-MZV/TAJP, č. j. 1093-2/2025-MZV/TAJP, č. j. 1094-2/2025-MZV/TAJP. Těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto tak, že se v řízení o žádosti o udělení zaměstnanecké karty neupouští od povinnosti osobního podání, a v důsledku toho se řízení o žádosti zastavuje podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Žalobci usilovali o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky (dále jen ČR“), přičemž všichni čtyři oprávněně pobývají na území Taiwanu po dobu delší než dva roky. V souladu s pokyny uvedenými na úřední desce a webových stránkách České ekonomické a kulturní kanceláře Tchaj-pej (dále rovněž jen jako „ČEKK“) se právní zástupkyně žalobců snažila žadatele k podání žádosti marně zaregistrovat od března 2024 až do podání žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání, resp. podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty s uvedením důvodů pro upuštění od povinnosti osobního podání. Na oficiálních webových stránkách ČEKK bylo postupně s předstihem zveřejněno, že registrace proběhnou ve dnech 3. 5. 2024, 2. 8. 2024, 4. 10. 2024 a 6. 12. 2024, přičemž požadovaný postup spočíval v zaslání e-mailové zprávy se stanoveným obsahem a přílohami na uvedenou e-mailovou adresu. II. Žalobní body 3. Žalobci od března roku 2024 usilují o podání žádosti, přičemž první možný termín registrace byl dne 3. 5. 2024. Za třičtvrtě roku jim nebylo umožněno žádost podat, a zahájit tak řízení. Žádost jim nebylo umožněno podat z důvodů na straně ČEKK, přičemž žalobci dodrželi veškeré postupy, které ČEKK k registraci, jakožto nutné podmínce pro podání, stanovila. Tyto podmínky splnili žalobci čtyřikrát, a celkové období snahy o pouhou registraci k podání přesáhlo již několikanásobně období, které je stanovené zákonem pro vyřízení samotné žádosti. 4. Správní orgán porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“), když žalobcům fakticky znemožnil podat žádost lidsky důstojným způsobem. Kapacitní problémy nelze přenášet k tíži žadatele. 5. Postup výběru žadatelů založený na náhodném prvku není transparentní. Žalobci nemají žádné poznatky o jeho provedení a pouhé sdělení, že jim termín nebyl přidělen, nesplňuje požadavek transparentnosti dle § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobci nemají reálnou možnost kontrolovat, jakým způsobem je náhodný prvek realizován. Nejsou jim známy konkrétní postupy a tyto nebyly sděleny ani v napadeném rozhodnutí, ani v přechozích rozhodnutích. 6. Žalovaný neoprávněně zvýhodňuje žádosti o sloučení rodiny, přestože i zaměstnanecké karty vycházejí ze směrnic Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě – dále rovněž jen „směrnice 2011/98/EU“). Dle důvodové zprávy k § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců zákonodárce mechanismus umožnění podání žádosti po dvou neúspěšných pokusech neomezil pouze na dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. 7. Žalobci poukázali na čl. 1 směrnice 2011/98/EU, dle něhož je cílem směrnice mimo jiné zjednodušit postupy pro přijímání žádostí o vydání jednotného povolení k pobytu za účelem výkonu práce. Dále upozornili na čl. 4, dle něhož se žádost o vydání, změnu či obnovení jednotného povolení podává v rámci jednotného postupu vyřizování žádostí. Čl. 5 směrnice dále stanoví, že příslušný orgán rozhoduje o celé žádosti co nejdříve, v každém případě nejpozději do čtyř měsíců ode dne jejího podání. Pro případ, kdy rozhodnutí není učiněno v této lhůtě, mají být stanoveny právní důsledky vnitrostátními právními předpisy. Dle čl. 8 může být žádost považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání a nemusí být z tohoto důvodu zpracována. 8. Nelze akceptovat, že přidělení termínu k podání žádosti na základě prvku náhody nemusí nastat nikdy. Směrnice výslovně určuje, že v případě, že rozhodnutí není učiněno ve lhůtě, mají být stanoveny právní důsledky. Žalobci se dovolávají přímého účinku citované směrnice a požadují vyhovění žádosti o upuštění od osobního podání. 9. Žalobci namítají, že pro podání žádosti není rozhodné, zda je zaměstnanecká karta nárokovým či nenárokovým titulem. Odkazují na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která potvrzuje, že povinnost osobního podání žádosti není v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud stát zajistí důstojné a reálně dostupné podmínky pro její splnění. Soud zdůraznil, že veřejná správa musí umožnit podání žádosti v přiměřeném čase a důstojným způsobem a že zvolené postupy musí být racionální, férové a kontrolovatelné. Cizinci mají právo podat žádost o dlouhodobý či trvalý pobyt, přičemž stát může stanovit procedurální podmínky, jako je povinnost sjednat si termín, který musí odpovídat kapacitním možnostem úřadu i poptávce (rozsudek ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 217/2019-32, který odkazuje na rozsudky ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011-62, č. 2756/2013 Sb. NSS a ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017-33). 10. Žalovaný tvrdí, že jeho postup slouží k regulaci ekonomické migrace. Žalobci však namítají, že ČEKK nemá pravomoc k regulaci ekonomické migrace, její jednání představuje svévolné bránění v uplatnění práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Objem vstupů z Taiwanu byl stanoven až v červenci 2025, a ČEKK proto neměla oprávnění odmítat poskytnutí termínu k podání žádosti nebo neumožnit výjimku z osobního podání. 11. Pokud správní orgán záměrně omezoval kapacitu bez reálného důvodu a využíval náhodný prvek k regulaci ekonomické migrace, jde o nezákonný postup. Náhodný prvek lze dle § 169f odst. 3 použít jen při převyšující poptávce. K tomu žalobci opětovně odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 217/2019-32: „Pokud však stát stanovil povinnost osobního podání žádosti, je po něm současně nutno požadovat, aby pro žadatele o pobyty či víza vytvořil adekvátní podmínky, za kterých mohou takto stanovenou povinnost splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena, zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v České republice.“ III. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný tvrdí, že případy žalobců byly řádně posouzeny a nespadají pod „odůvodněný případ“ dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Odvolací orgán se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, opřenými o judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018-22). Dále uvádí, že § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců provádí doporučení Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011-62) ohledně regulace počtu žádostí prostřednictvím předem stanovených pravidel, včetně prvku náhodnosti. Postup je dle žalovaného v souladu s judikaturou a důvodovou zprávou k zákonu č. 173/2023 Sb. 13. Napadené rozhodnutí respektovalo § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Postavení ČEKK odpovídá zájmům ČR na Tchaj-wanu a její kapacitní omezení vyplývají z technických, personálních a finančních možností. Podle Nejvyššího správního soudu s přihlédnutím ke zvláštní povaze výkonu státní správy v zahraničí a z toho vyplývajících omezení, nezakládá pociťovaná nedostatečnost kapacit, resp. umožnění osobního podání žádosti, ještě nezákonnost takového postupu správního orgánu (rozsudek ze d