2 A 44/2025- 26 - text
14 2 A 44/2025
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci
žalobce:
X, nar. X,
státní příslušnost X,
zastoupen Sdružením pro integraci a migraci, o. p. s,
sídlem Havlíčkovo náměstí 2, Praha 3,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR,
Odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2025, č. j. OAM-961/LE-LE05-LE05-NV-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2025, č. j. OAM-961/LE-LE05-LE05-NV-2025 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný nepovolil žalobci vstup na území ČR na základě § 73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Doba, na níž se nepovoluje vstup žalobce na území ČR, byla stanovena do 27. 9. 2025.
II.
Shrnutí žalobní argumentace
2. Žalobce uvedl, že přicestoval do Prahy dne X linkou X s úmyslem vstoupit na území České republiky. Při hraniční kontrole se prokázal X cestovním dokladem a také povolením k pobytu vydaným Spolkovou republikou Německo s platností do 22. 2. 2026. Povolení k pobytu mu bylo policií odebráno s odůvodněním, že se již nejedná o povolení, které by ho opravňovalo ke vstupu a pobytu na území Schengenského prostoru. Žalobci bylo sděleno, že ze Schengenského informačního systému vyplývá, že má zákaz vstupu na území Schengenu a že se může vrátit do Turecka. Žalobce se nejdříve dokladu nechtěl vzdát, neboť nebyl o záznamu v SIS informován ani si nebyl vědom toho, že jeho doklad pozbyl platnosti. Domníval se, že jeho pobytové oprávnění je nadále platné. Teprve v průběhu pobytu v přijímacím středisku obdržel žalobce na vědomí rozhodnutí Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky č. R. ze dne 15. 8. 2025, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba po kterou nemůže vstoupit na území členských států EU. Rozhodnutí bylo doručeno poštou na adresu jeho bydliště. K žalobci se dokument dostal až poté, co mu jej přeposlal jeho kamarád prostřednictvím aplikace WhatsApp. Z odůvodnění rozhodnutí o vyhoštění vyplývá, že žalobci sice byla doplňková ochrana zrušena, ale žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Rozhodnutí o vyhoštění zároveň potvrzuje, že toto odvolání nemá odkladný účinek. O záměru vyhoštění byl žalobce informován dopisem ze dne 16. 5. 2025, v němž se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil v tom smyslu, že dle jeho právního názoru nebylo možné v dané věci rozhodnutí o vyhoštění vydat. Žalobce poukázal na to, že je cizincem bez právního vzdělání, který se v komplexním řízení o zrušení doplňkové ochrany a následném vyhoštění neorientuje a využívá prostředku právní ochrany za pomoci právního zástupce. Není obvyklé, že žadatel o mezinárodní ochranu nemusí mít zcela jasnou představu o aktuálním právním stavu své žádosti nebo rozhodnutí. Navíc žalobce nezastíral, že jeho trestní minulost vedla ke komplikacím s jeho pobytovým statusem a tuto skutečnost nezamlčel ani při pohovoru se žalovaným. Tvrzení žalovaného, že se jej žalobce snažil vědomě oklamat se neopírá o konkrétní skutkové okolnosti a je spíše domněnkou žalovaného. Pokud žalovaný dále dovozuje účelovost žádosti o mezinárodní ochranu z toho, že byla podána až po odepření vstupu na území ČR, a zároveň poukazuje na záměr žalobce pokračovat dále v cestě do Německa, žalobce připomněl, že z rozhodovací praxe správních soudu vyplývá, že podání žádosti o mezinárodní ochranu nemusí nutně následovat okamžitě po vstupu na území bezpečné země. V tomto směru odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č.j. 50 A 11/2023 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020, č.j. 1 Azs 119/2020-30. Nelze automaticky dovozovat účelovost žádosti o mezinárodní ochranu pouze z toho, že jí žalobce podal až po svém zadržení při hraniční kontrole. Právě v této souvislosti se žalobce totiž dozvěděl, že jeho německé pobytové oprávnění již definitivně pozbylo platnosti a že mu byl uložen zákaz vstupu na území členských států Schengenského prostoru. Je také přirozené, že žalobce směřoval do Německa, kde žije již od roku 2015, má zde vybudované sociální zázemí, ovládá jazyk a považuje tuto zemi za svůj domov. Skutečnost, že se chtěl vrátit do prostředí, kde má dlouhodobé vazby, nelze bez dalšího vykládat jako úmysl vědomě porušovat právní předpisy. Jedná se o projev přirozené vazby na místo dlouhodobého pobytu. Žalobci rovněž nelze klást k tíži, že po ztrátě pobytového oprávnění využil zákonný nástroj – podání žádosti o mezinárodní ochranu. Z jeho pohledu totiž nadále přetrvávají důvody, které mu objektivně brání v návratu do země původu. Žalobce připomněl, že samotný fakt nelegálního vstupu nebo pobytu na území ČR nemůže být bez dalšího kvalifikován jako skutečné, aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, včetně veřejného pořádku. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020, č.j. 1 Azs 119/2020, ze dne 9. 3. 2017, č.j. 5 Azs 312/2016 a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Af 4/2010, č. 2420/2011 Sb. NSS ze dne 26. 7. 2011.
3. Dle žalovaného byly v případě žalobce naplněny důvody pro nepovolení vstupu na území dle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu, neboť je důvodné se domnívat, že by mohl v případě povolení vstupu na území představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Dle žalobce však žalovaný neprokázal, že by žalobce představoval hrozbu pro veřejný pořádek ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu. K výkladu pojmu „veřejný pořádek“ v kontextu zajištění žadatele o mezinárodní ochranu žalobce odkázal na rozsudek SDEU ve věci C-601/15 PPU, J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justice, ze dne 15. 2. 2016, ve kterém bylo konstatováno, že narušení veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti může – s ohledem na zásadu nezbytnosti – odůvodnit zajištění žadatele pouze tehdy, pokud jeho individuální chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nebo bezpečnosti dotčeného členského státu. Žalobce odkázal rovněž na rozsudek SDEU ve věci C-554/13 Z. Zh.v Staatssecretaris van Veiligheid en Justice and Staatssecretaris van Veiligheid en Justice v I. O., ze dne 11. 6. 2015, v němž bylo výslovně uvedeno, že ani pravomocné odsouzení cizince za trestní čin samo o sobě ještě neznamená, že taková osoba představuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení veřejného pořádku. Zajišťovací opatření tedy nelze zakládat na obecném odkazu na veřejný pořádek, aniž by vnitrostátní orgány v každém jednotlivém případě prokázaly, že jednání dané osoby naplňuje konkrétní a individuálně hodnocené ohrožení, které odpovídá závažnosti zásahu do základních práv – zejména práva na osobní svobodu. V případě žadatelů o mezinárodní ochranu je nutné zachovat spravedlivou rovnováhu mezi ochranou veřejného pořádku a právem žadatele na svobodu. V kontextu tvrzení žalovaného je proto dle žalobce nezbytné posoudit, zda pravomocné odsouzení žalobce dosahuje takové intenzity, aby jeho individuální chování skutečně představovalo aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Žalobce byl dne 23. 10. 2023 odsouzen německým soudem k trestu odnětí svobody v délce 1 roku a 1 měsíce za trestný čin související s obchodováním s omamnými látkami. Výkon trestu byl odložen na zkušební dobu, což svědčí o tom, že soud neshledal jeho jednání natolik závažným, aby bylo nutné přistoupit k bezprostřednímu omezení jeho osobní svobody. Od spáchání tohoto trestného činu nedošlo k zahájení žádného nového trestního řízení či odsouzení žalobce, jak potvrzuje rozhodnutí o vyhoštění. Žalovaný uvedenou skutečnost – tedy dřívější odsouzení žalobce – bez individuálního posouzení považuje za dostatečný důvod pro jeho faktické zajištění v tranzitním prostoru letiště a zásah do jeho osobní svobody. Při hodnocení nebezpečnosti žalobce žalovaný nezohlednil časový odstup od jeho spáchání, chování žalobce po odsouzení a ani skutečnost, že trest odnětí svobody byl uložen podmíněně. Takový přístup je v rozporu s požadavkem individuálního posouzení, jak jej zdůrazňuje judikatura Soudního dvora EU i vnitrostátních správních soudů.
4. K možnému uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalobce poukázal na to, že žalovaný zakládá své závěry o neúčinnosti zvláštních opatření na domněnce účelovosti jednání žalobce a na tvrzení o opakovaném porušování veřejného pořádku žalobce, má za to, že jeho dosavadní životní historii nelze vykládat jako důkaz systematického nerespektování právního řádu. Pravomocné odsouzení, na