1 As 54/2013 — Nejvyšší správní soud

20 A 25/2025- 58 - text 8 20 A 25/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobkyně: L. L., narozená dne X státní příslušnost X bytem v ČR X zastoupena Mgr. Veronikou Solis, MBA, advokátkou sídlem Mánesova 48, 120 00 Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2025, č. j. MV-55658-6/SO-2025, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. 5. 2025, č. j. MV-55658-6/SO-2025, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21 404,10 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Veroniky Solis, MBA, advokátky se sídlem Mánesova 48, 120 00 Praha 2. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení informace žalované ze dne 26. 5. 2025, č. j. MV-55658-6/SO-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterou nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem sloučení rodiny, neboť je dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza podle ust. § 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobkyně v podané žalobě nepopírala, že má v X záznam v trestním rejstříku, avšak správní orgány podle jejího názoru zcela rezignovaly na posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o neudělení víza do osobního a rodinného života ve vztahu k závažnosti nebo druhu protiprávního jednání. 3. Žalobkyně namítala, že správní orgány měly alespoň základním způsobem prozkoumat provinění, kterého se měla žalobkyně dopustit. Připomněla, že jednání, které je v mnohých zemích trestné, je v České republice zcela obvyklé a nejedná se o trestný čin či přestupek. Uvedla, že X právní řád je velmi vzdálený tomu českému a je v něm obsaženo velké množství povinností a zákazů, které české právo nezná. Zdůraznila přitom, že za trestný čin byla odsouzena v X k trestu odnětí svobody v trvání X s podmíněným odkladem na X a k peněžitému trestu X. Žalobkyně peněžitý trest uhradila s tím, že se žádného dalšího trestného činu již nedopustila, tudíž by se podle českého právního řádu po roce osvědčila a trestu odnětí svobody nebyl vykonán. I s přihlédnutím k uloženému trestu lze konstatovat, že společenská nebezpečnost spáchaného trestného činu byla i podle X zákonů velmi nízká. 4. Žalobkyně dále argumentovala, že podle práva X nelze žádný záznam z trestního rejstříku vymazat, jelikož tamní právní řád nezná zahlazení odsouzení ani jiné obdobné mechanismy. V souladu s českou právní úpravou by se na žalobkyni již v roce 2018 začalo hledět, jako by nikdy nebyla trestána. Podle X zákonů nic takového možné není a záznam v rejstříku trestů bude žalobkyně mít až do své smrti. 5. Žalobkyně rovněž namítala, že správní orgány postupovaly při rozhodování v rozporu se Směrnicí Rady 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny (dále jen „Směrnice“) a dostatečně se nezabývaly tím, zda žalobkyně představuje skutečnou hrozbu pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost či nikoli. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020 požadovala, aby soud zhodnotil podstatné aspekty trestného činu a přezkoumal, zda osobní chování žalobkyně představuje skutečné, aktuální, konkrétní a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. 6. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem správních orgánů, že neudělení víza není přímým zásahem do jejího soukromého a rodinného života, jelikož žalobkyně nežije na území České republiky. Správní orgány přitom nevzaly v potaz, že v České republice žije téměř 20 let manžel žalobkyně. Sňatek uzavřeli v roce X po dlouhodobém vztahu s tím, že se usadí a založí rodinu v České republice. Žalobkyně manžela v České republice navštěvuje, a to na základě krátkodobých víz. S ohledem na různá omezení je však žalobkyně schopna získat vízum maximálně dvakrát do roka. Pro manžela je pak nepředstavitelné, že by se po dvaceti letech v České republice musel přestěhovat zpět do X. 7. Rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza tedy podle žalobkyně představuje velmi vážný zásah do soukromého a rodinného žalobkyně i jejího manžela. S manželem již delší dobu plánují potomka, ale jsou nuceni to opakovaně odkládat, protože, dokud žalobkyně nezíská možnost žít dlouhodobě v České republice, nejsou s manželem schopni vytvořit vhodné podmínky pro výchovu. 8. Žalobkyně rovněž poukázala na zhoršenou ekonomickou situaci svou i jejího manžela, když se za účelem co nejširšího osobního kontaktu manželů snaží pravidelně cestovat do České republiky na základě krátkodobých víz, což vede k neúnosným nákladům na dopravu a dvojí bydlení. 9. Žalobkyně má tak za to, že vzhledem k nedostatečnému posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života došlo k porušení ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, ust. § 2 odst. 3 správního řádu a ust. § 2 odst. 1 správního řádu v souvislosti s čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, neboť není naplněna podmínka nezbytnosti v demokratické společnosti, která vyžaduje naléhavou společenskou potřebu a použité prostředky musí být přiměřené sledovaným legitimním cílům. 10. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla zdejšímu soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 11. Podáním ze dne 22. 9. 2025 žalobkyně ještě doplnila svoj vyjádření, ve kterém shrnula svůj pohled na věc víceméně v souladu se zněním žaloby. III. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 8. 8. 2025 předně v podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 13. K žalobní námitce, že správní orgány měly alespoň základním způsobem prozkoumat provinění, kterého se měla žalobkyně dopustit, žalovaná poukázala také na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedla, že se v rámci odůvodnění s tímto tvrzením řádně vypořádala, kdy konstatovala, že správní orgán je obecně rozhodnutím o tom, zda byl spáchán trestný čin vázán, jak vyplývá i z § 57 správního řádu a z žalobkyní doloženého pravomocného rozsudku nikterak nevyplývají skutečnosti, na které žalobkyně opakovaně poukazuje, a tedy to, že skutek, za který byla pravomocně odsouzená, nespáchala osobně, že o něm nevěděla, že jeho společenská nebezpečnost je nízká atd., a právě naopak, z doloženého dokladu obdobnému výpisu z evidence Rejstříku trestů České republiky, vydaného X jakož i z doloženého rozsudku nesporně vyplývá, že žalobkyně byla odsouzená za spáchání trestného činu, jehož znaky obsahuje i skutková podstata trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 180 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). 14. Žalovaná zdůraznila, že byla naplněna skutková podstata uvedená v § 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., tj. že žadatelka nesplňuje podmínku trestní zachovalosti, když v návaznosti na § 174 odst. 1 písm. b) téhož zákona má v dokladu cizího státu obdobném výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byla odsouzena za jednání, které naplňuje znaky trestného činu a cílem uvedeného ustanovení, není povinnost správních orgánů detailně zkoumat, zda dotyčný cizinec dané jednání, za které byl odsouzen, opravdu spáchal nebo detailně zkoumat okolnosti spáchání daného trestného činu, neboť pro naplnění podmínek uvedených v nyní aplikovaném ustanovení je dostačující záznam o příslušném odsouzení v dokladu cizího státu obdobném výpisu z evidence Rejstříku trestů, přičemž se nejedná o projev přepjatého formalismu, jak žalobkyně tvrdí. Za přepjatý formalismus totiž nelze považovat situaci, kdy správní orgán postupuje podle příslušných ustanovení zákona tak, aby byl účel zákona naplněn. Nadto žalovaná odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 180/2018-51, ze dne 13. 9. 2018, ze kterého vyplývá, že pokud by účastník řízení chtěl brojit proti přepjatému formalismu způsobujícímu porušení jeho ústavně zaručených práv, musel by napadat ústavní konformitu dotčených ustanovení zákona. 15. Žalobní námitku, že správní orgány postupovaly při rozhodování v rozporu se směrnicí Rady 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny a dostatečným způsobem se nezaobíraly tím, zda žalobkyně představuje skutečnou hrozbu pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost či nikoliv, měla žalovaná za nedůvodnou, neboť se v rámci napadeného rozhodnutí posouzením nebezpečnosti jednání žalobkyně s ohledem na hrozbu pro bezpečnost a veřejný pořádek České republiky zabývala. 16. K žalobní námitce ohledně nezkoumání dopadů do života žalobkyně a jejího manžela žalovaná uvedla, že není možné přičítat k tíži správního orgánu skutečnost, že žalobkyně nebude moci společně s manže