20 A 45/2023 – Městský soud v Praze

20 A 45/2023- 54 - text 12 20 A 45/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Z. S., narozená dne X státní příslušnost X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 11. 2023, č. j. MV-162026-4/SO-2023, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 23. 11. 2023, č. j. MV-162026-4/SO-2023, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 362, 70 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 11. 2023, č. j. MV-162026-4/SO-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 8. 2023, č. j. OAM54301-34/ZM-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobkyně o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobkyně vykonávala nelegální práci. II. Podstatný obsah žaloby 2. V podané žalobě žalobkyně namítla nesprávné posouzení otázky, zda v jejím případě došlo k nelegální práci, a potažmo tedy k nesprávné aplikaci ustanovení § 44a odst. 11 a § 46 odst. 6 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Tato vada byla podle ní způsobena v důsledku zjednodušujícího přístupu správních orgánů a příliš formalistického výkladu předmětných ustanovení. Shrnula některé okolnosti týkající se její pobytové situace. Podotkla, že na základě řádného oznámení o změně zaměstnavatele byla od 1. 6. 2021 oprávněna pracovat pro společnost N. Dne 1. 8. 2022 podala žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a v této žádosti uvedla jako zaměstnavatele společnost S. a přiložila smlouvu, ve které je sjednán pracovní poměr u této společnosti počínající 1. 1. 2022. Poznamenala také, že správní orgán prvního stupně na základě zjištěných okolností dovodil, že vykonávala nelegální práci. Uznala, že v jejím případě došlo v rámci podání předmětné žádosti k určitým nesrovnalostem. Závěr správního orgánu prvního stupně a žalované však považovala přinejmenším za předčasný. 3. Následně žalobkyně poukázala na důležité skutečnosti. Shrnula, že společnosti N. a S., pro které pracovala, mají totožného jednatele a sídlí na totožné adrese. V obou případech se jednalo o zcela obdobné pozice s prakticky totožnou náplní práce. Změna byla tak zcela formálního charakteru. Působila tedy na pozici uklízečky s týmž pracovním úvazkem, stejnou pracovní dobou i dobou trvání pracovního poměru. Nezměnilo se ani sídlo zaměstnavatele, místo výkonu práce a osoba, která za zaměstnavatele s žalobkyní jednala. Bylo tedy objektivně značně obtížné změnu vůbec pocítit či registrovat. V této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2022, č. j. 57 A 88/2021-73, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 117 A 1/2022-42. Správní orgány podle ní měly s ohledem na uvedené individuální okolnosti postupovat v jejím případě obdobně, jako v těchto rozsudcích. 4. Rovněž žalobkyně dodala, že správní orgány jsou povinny vykládat a aplikovat právní předpisy ve světle smyslu a účelu příslušných zákonných ustanovení., základních zásad činnosti správních orgánů a s ohledem na ochranu základních lidských práv a svobod. Zmínila, že postup správního orgánu prvního stupně i žalované vykazuje znaky přepjatého formalismu. Přiznala, že se při podání žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty dopustila pochybení. Společenská škodlivost jejího jednání však dosahuje velice nízké intenzity. Nejednalo se o úmyslné porušení či obcházení zákona, ale spíše o neporozumění podmínkám získaného povolení. Individuální okolnosti jejího případu mají podle ní nezanedbatelný vliv na hodnocení přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Vzhledem k uvedenému tedy nebylo možné v jejím případě bez dalšího uzavřít, že došlo k výkonu nelegální práce. Správní orgány se měly zabývat individuálními okolnostmi nastalé situace a v souladu s judikaturou náležitě zhodnotit rozpor mezi zaměstnaneckou kartou a skutečně vykonávanou prací. 5. Dále žalobkyně namítla, že správní orgány pochybily, když zcela nedostatečně posoudily přiměřenost rozhodnutí z hlediska zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Stejné lze podle jejího názoru tvrdit i o posouzení rozhodnutí s ohledem na nejlepší zájem dítěte. K tomu odkázala i na podané odvolání. Uvedla, že správní orgán prvního stupně se v podstatě dopady do soukromého a rodinného života nezabýval vůbec. Rovněž vyjádřila nesouhlas s tvrzením žalované, že se správní orgán prvního stupně s námitkami uvedenými ve vyjádření k podkladům rozhodnutí zabýval. Ani žalovaná přitom nezákonný postup správního orgánu prvního stupně nenapravila a přiměřenost zásahu posoudila taktéž zcela nedostatečně. Žalobkyně podotkla, že nepochybně unesla břemeno tvrzení, když uvedla zásadní okolnosti související s jejím soukromým a rodinným životem. Žalovaná ani správní orgán prvního stupně však nepřistoupily k vymezení a následnému poměření zájmů žalobkyně a veřejného zájmu. 6. Následně žalobkyně uvedla, že tvrdí-li cizinec v řízení o žádosti nepřiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí, a tato není nemyslitelná či zdánlivá, je správní orgán povinen se s ní vypořádat. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39. Této povinnosti přitom správní orgány v projednávané věci podle žalobkyně nedostály. Individuální okolnosti jejího případu se téměř nijak nepromítly do postupu správního orgánu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu ani do jeho rozhodnutí potvrzeného žalovanou. Jak žalovaná, tak správní orgán prvního stupně ani neučinily nejlepší zájem nezletilého dítěte středobodem svých úvah. V této souvislosti pak žalobkyně citovala rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020-52. 7. Taktéž žalobkyně poznamenala, že i v případě řízení o žádosti potvrdila judikatura Nejvyššího správního soudu povinnost správních orgánů z vlastní iniciativy zjišťovat okolnosti rozhodné pro definování nejlepšího zájmu dítěte. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 Azs 230/2020-43. Vhodným prostředkem k odstranění pochybností se podle ní jevilo být stanovisko příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Navrhovala také provedení výslechu svého manžela. Správní orgán prvního stupně však k provedení navrhovaného důkazu nepřistoupil a svůj postup téměř nijak nezdůvodnil. Současně však nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně tedy shrnula, že považuje napadené rozhodnutí za velmi obecné. Argumentace možností získání alternativního pobytového oprávnění podle ní nemůže obstát. Správní orgány nejlepší zájem dítěte ani jiné relevantní okolnosti soukromého a rodinného života nezjistily, pročež nemohly vymezit intenzitu hrozící újmy a tuto následně poměřovat s protichůdným veřejným zájmem. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak označila v tomto ohledu za nedostatečné. 8. S ohledem na výše uvedené tedy žalobkyně závěrem podané žaloby navrhla zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a uložil žalované povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 9. Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že v řízení byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odkázala na informaci Pražské správy sociálního zabezpečení a výslech žalobkyně. Zrekapitulovala, že výkonu nelegální práce se žalobkyně dopustila od 1. 10. 2020 do 31. 5. 2021, přičemž tato skutečnost je zřejmá z výsledku kontroly provedené Oblastním inspektorátem práce pro hlavní městu Prahu. 10. Dále žalovaná podotkla, že žalobkyně pobývala na území České republiky pouze krátkodobě a po většinu povoleného pobytu pracovala u společnosti, pro kterou jí nebyla vydána zaměstnanecká karta. V řízení o předmětné žádosti jde především o posouzení toho, zda jsou splněny podmínky pro prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Správní orgány podle ní postupovaly v souladu se zákonem a s obvyklou praxí, kdy v případě výkonu nelegální práce jsou žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanec