20 Ad 30/2024 – Městský soud v Praze

20 Ad 30/2024- 99 - text 14 20 Ad 30/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: K. B., narozený dne X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Annou Pavlíkovou sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2024, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. 7. 2024, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7 670 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Anny Pavlíkové, advokátky se sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2024, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo změněno rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2022, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a to tak, že ve výroku I. byl žalobci přiznán od 24. 6. 2021 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 5 827 Kč měsíčně. Dalšími výroky II. až VII. pak byl invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně žalobci postupně zvýšen od 1. 1. 2022, od červnové splátky důchodu v roce 2022, od zářijové splátky důchodu v roce 2022, od 1. 1. 2023, od června 2023 a od 1. 1. 2024 až na částku 7 992 Kč. 2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná přiznala žalobci od 23. 9. 2021 invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 7 533 Kč měsíčně s tím, že se od 1. 1. 2022 zvyšuje na 8 235 Kč měsíčně a od června 2022 na 8 591 Kč měsíčně. II. Podstatný obsah žaloby 3. Žalobce v podané žalobě předně shrnul předcházející řízení. Odkázal i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2024, č. j. 4 Ad 5/2023-71 (dále jen „předcházející rozsudek“), jímž zdejší soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2023, č. j. X (dále jen „předchozí rozhodnutí“) vydané v předcházejícím řízení. Následně žalobce výslovně uvedl, že nenapadá hodnocení invalidity a svého zdravotního stavu a toto hodnocení nijak nezpochybňuje. Napadá pouze nesprávné zhodnocení dob pojištění v napadeném rozhodnutí. V tomto ohledu podotkl, že žalovaná nesprávně posoudila otázku zápočtu dob pojištění před 31. 12. 2008, a to na základě nesprávného závěru o nedoložení podmínky odhlášení z evidence na území Ruské federace. Tyto závěry nedostatečně odůvodnila, přičemž o doložených dokladech, které měla řádně posoudit, není v napadeném rozhodnutí žádná zmínka kromě jednoho nejasně identifikovaného dokladu. Žalovaná jej ani nevyzvala k doložení dokladů ve smyslu čl. 30 odst. 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s. (dále jen „Smlouva“) a čl. 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy o sociálním zabezpečení ze dne 8. 12. 2011, vyhlášeného pod č. 58/2014 Sb. m. s. (dále jen „Ujednání“). 4. Dále žalobce rozvedl žalobní body tak, že odkázal právě na čl. 30 odst. 3 Smlouvy a čl. 13 Ujednání, podle kterých platí domněnka místa trvalého bydliště ve státě, jehož je pracovník příslušníkem. Vyvrátit tuto domněnku ovšem lze předložení dokladů o trvalém bydlišti na území druhé smluvní strany (v jeho případě na území České republiky) a o odhlášení z evidence na území státu své státní příslušnosti (v jeho případě Ruské federace). Také dodal, že doby pojištění zhodnoceny ruskou stranou nebyly a on získal v České republice více než 1 rok pojištění. Není přitom podle něj sporu o tom, že naplnil podmínku trvalého bydliště, tedy doložil, že k 31. 12. 2008 měl trvalé bydliště na území České republiky, k čemuž odkázal i na závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Podstatou žaloby přitom je, zda doložil i splnění druhé podmínky ve smyslu čl. 13 odst. 1 Ujednání, tj. odhlášení z evidence na území státu své státní příslušnosti (v tomto případě Ruské federace). 5. Rovněž žalobce uvedl, že žalovaná nerespektovala pokyny Městského soudu v Praze vyjádřené v předcházejícím rozsudku ve vztahu k posouzení podmínek čl. 30 odst. 3 Smlouvy a čl. 13 Ujednání. Napadené rozhodnutí je podle něj nepřezkoumatelné. Vůbec nevzala v potaz zejména pokyny v bodech 69 a 70 předcházejícího rozsudku, v nichž jí zdejší soud uložil, aby zohlednila veškeré doložené podklady ve vztahu k započítání dob pojištění a aby je po skutkové a právní stránce řádně vyhodnotila. Žalovaná zopakovala své chyby z předchozího rozhodnutí a vůbec neuvedla, jaké podklady ve spise hodnotila, jaká zjištění z nich učinila a jak je hodnotila po právní stránce. Neuvedla ani, které podklady nebyly v dané věci shledány relevantními. Nerespektovala také pokyny soudu ohledně zajištění úředních překladů ruských dokumentů ve spisu. Žalobce poukázal i na skutečnost, že žalované zaslal po vydání předcházejícího rozsudku dne 4. 6. 2024 vyjádření, kterým se žalovaná v napadeném rozhodnutí nijak nezabývala. 6. Následně žalobce zopakoval, že splnění podmínky trvalého bydliště na území České republiky k 31. 12. 2008 je mezi účastníky řízení nesporné. Pokračoval, že závěry žalované ve vztahu k nesplnění druhé z podmínek dle čl. 13 odst. 1 Ujednání jsou extrémně stručné, nedostatečně odůvodněné i nesprávné. Podotkl, že nikdy nebyl vyzván k odstranění vady žádosti spočívající v nedostatečném doložení podmínky odhlášení z evidence na území Ruské federace. Žalovaná jej ani srozumitelně nepoučila, jaký doklad má doložit. On sám přitom měl důvod se domnívat, že tuto podmínku již splnil, když doklady doložil v rámci předcházejícího soudního řízení a rovněž se svém vyjádření z 4. 6. 2024 podrobně vysvětlil, proč doklady prokazující splnění podmínek čl. 13 Ujednání. Nadto soud žalované uložil, aby se těmito doklady řádně zabývala. Doplnil, že není ani pravdou, že by jeho zástupkyně potvrdila, že dokladem o odhlášení z evidence nedisponuje. 7. Posléze žalobce zdůraznil, že žalovaná se nezabývala rozhodnutím Penzijního fondu Ruské federace ze dne 16. 8. 2022, č. j. 68/3605/875, jak jí uložil i Městský soud v Praze v bodě 70 předcházejícího rozsudku. Tento podklad přitom považoval za relevantní pro účely prokázání splnění podmínky odhlášení z evidence na území Ruské federace. Nelze podle něj bez dalšího tvrdit, že toto rozhodnutí není dostatečným dokladem. Stvrzuje totiž, že neměl k 31. 12. 2008 bydliště na území Ruské federace. Tento podklad měla žalovaná náležitě posoudit po stránce skutkové i právní. 8. Žalobce také poznamenal, že po celou dobu řízení se pokoušel objednat na Velvyslanectví Ruské federace v Praze za účelem získání dalšího důkazu o odhlášení z evidence v Ruské federaci. Termín získal 27. 9. 2024 a bylo mu vystaveno potvrzení ze dne 27. 9. 2024, č. j. 698/2024, z nějž plyne, že je ode dne X přihlášen v evidenci na Konzulární oddělení Velvyslanectví Ruské federace v České republice. Toto potvrzení se přitom vydává pouze těm ruským občanům, kteří již nemají evidováno trvalé bydliště v Rusku. Tento doklad tedy také prokazuje splnění podmínky odhlášení z evidence a jedná se o doklad v intencích toho, co požadovala samotná žalovaná v napadeném rozhodnutí. Jeho české občanství přitom činí cestu do Ruska za účelem opatření dalších dokladů značně rizikovou. V cestování mu navíc brání i zdravotní stav. 9. Na základě výše uvedeného tak žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost zaplatit mu náklady řízení. III. Vyjádření žalované 10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 26. 11. 2024 nejprve shrnula obsah podané žaloby. Následně odkázala na čl. 30 odst. 3 Smlouvy a čl. 13 Ujednání. Konstatovala, že pro zápočet dob pojištění získaných na území České republiky a Ruské federace před 1. 1. 2009 je určujícím kritériem místo trvalého bydliště pojištěnce a odhlášení z evidence na území smluvní strany státní příslušnosti. Dále odkázala na žádost žalobce o invalidní důchod, podle které doklad o odhlášení z Ruské federace nevlastní, formulář s žádostí o důchod z Ruské federace a potvrzení o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. 11. Odkázala i na předcházející rozsudek a shrnula jeho obsah s tím, že závěry soudu realizovala napadeným rozhodnutím. Poznamenala, že žalobce se v posuzované věci domáhá zahrnutí doby pojištění před 1. 1. 2009 jako české doby pojištění. Rozhodnutí Penzijního fondu Ruské federace ze dne 16. 8. 2022, č. j. 68/3605/875 (předložené při předchozím soudním řízení), a potvrzení Konzulárního oddělení ze dne 27. 9. 2024, č. j. 698/2024 (které jí žalobce nezaslal) nemohou podle jejího názoru jako doklad o odhlášení z evidence v Ruské federaci obstát. K tomu odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2023, č. j. 3 Ads 407/2021-44, které obsáhle citovala. Dále podotkla, že s ohledem na tyto závěry žalobce