3 A 123/2025 – Městský soud v Praze

3 A 123/2025- 29 - text 7 3 A 123/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň JUDr. Petry Kamínkové a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobce: Ing. X. Y., Ph.D. bytem X proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem pplk. Sochora 727/27, 170 00 Praha o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o rozkladu proti rozhodnutí ze dne 5. 5. 2025, č. j. UOOU-005029/23-28 takto: I. Žalovanému se ukládá, aby ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku rozhodl o rozkladu žalobce ze dne 26. 5. 2025, vedeném pod č. j. 29-UOOU-05029/23-29. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného. Uvedl, že dne 26. 5. 2025 podal rozklad proti rozhodnutí ze dne 5. 5. 2025, č. j. UOOU-005029/23-28 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl, že se stížnost žalobce podle čl. 77 odst. 1 nařízení (EU) 2016/679 (dále jen „nařízení GDPR“) předběžně považuje za důvodnou. Podle žalobce o rozkladu předseda žalovaného nerozhodl v zákonné lhůtě. Průběh správního řízení 2. Dne 15. 12. 2023, podal žalobce stížnost podle čl. 77 nařízení GDPR, kterou dne 1. 3. 2024 doplnil. Žalobce se domáhal prověření podezření na porušení právních předpisů na ochranu osobních údajů, soukromí a práva na rodinný život při zpracování osobních údajů Digitální a informační agenturou (DIA). Stížnost se týkala využívání služby reCAPTCHA na Digitální informační agenturou vedených webových stránkách https://www.czechpoint.cz/ při žádosti o vyzvednutí dokumentu z úschovny Czech POINT. 3. Rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 18 A 69/2024-50, městský soud rozhodl, že se žalovanému ukládá, aby ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku rozhodl o stížnosti žalobce ze dne 15. 12. 2023, ve znění jejího doplnění ze dne 1. 3. 2024, vedené pod č. j. UOOU-05029/23. 4. Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný kasační stížnost s žádostí o přiznání odkladného účinku. Usnesením č. j. 1 As 31/2025-40 Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal. 5. Dne 5. 5. 2025 vydal žalovaný prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodl, že se stížnost žalobce předběžně považuje za důvodnou. 6. Dne 26. 5. 2025 podal žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí rozklad. Stejný den vydal Nejvyšší správní soud rozsudek č. j. 1 As 31/2025-58, kterým rozsudek městského soudu 18 A 69/2024-50 zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že má městský soud v dalším řízení zhodnotit povahu řízení před irským dozorovým úřadem ohledně společnosti Google a nástroje reCAPTCHA a jeho vztah k řízení před žalovaným, pokud jde o využití nástroje reCAPTCHA ze strany Digitální informační agentury. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že jde o předběžnou otázku, měl také zhodnotit možnost stěžovatele rozhodnout ve svém řízení bez vyčkání na výsledek řízení před irským dozorovým orgánem. 7. Městský soud však následně řízení usnesením č. j. 18 A 69/2024-87 zastavil, jelikož žalobce vzal svou žalobu zpět. Povahu řízení před irským dozorovým úřadem tedy nehodnotil. 8. Dne 5. 9. 2025 podal žalobce žalobu v projednávané věci. Domáhá se toho, aby soud určil, že má předseda žalovaného povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnout o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Žaloba 9. Žalobce se podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o stížnosti ze dne 15. 12. 2023 podle čl. 77 GDPR. 10. Žalobce uvádí, že rozklad podal dne 26. 5. 2025 o kterém měl rozhodnout předseda úřadu do 25. 7. 2025 ale do podání žaloby dne 5. 9. 2025 se tak nestalo. Podnět na ochranu proti nečinnosti žalobce podal dne 29. 7. 2025. 11. Žalovaný měl podle žalobce povinnost podle § 88 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) předložit do 30 dnů spis předsedovi úřadu a podle § 71 správního řádu byl správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, měl tak učinit nejpozději do 30 dnů s výjimkami stanovenými zákonem. To se ovšem nestalo. 12. Žalobce navrhuje, aby soud uložil předsedovi žalovaného rozhodnout do 30 dnů od doručení rozsudku. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný uvádí, že prvostupňovým rozhodnutím shledal, že stížnost žalobce ze dne 13. 12. 2023 předběžně považuje za důvodnou. Stížnost se týkala plnění infomační povinnosti ve smyslu nařízení GDPR v souvislosti se zpracováním osobních údajů Digitální informační agenturou a využitím nástroje reCAPTCHA na webové stránce https://www.czechpoint.cz/uschovna/. Dosavadní zjištění indikují porušení subjektivních práv žalobce. 14. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad dne 26. 5. 2025. Spis správní orgán postoupil rozkladovému orgánu dne 31. 7. 2025. Učinil tak v návaznosti na podnět žalobce na uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 29. 7. 2025. Předseda žalovaného přitom neshledal jako smysluplné, aby sám sobě jako příslušnému orgánu adresoval pokyn, že má rozhodnout ve stanoveném termínu. V současné době dle žalovaného probíhá zpracování podkladů pro jednání rozkladové komise. 15. Žalovaný je tedy toho názoru, že není nečinný a navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. 16. Nad rámec uvedeného žalovaný konstatuje, že vydání prvostupňového rozhodnutí mu uložil městský soud rozsudkem č. j. 18 A 69/2024-50. Městský soud v tomto rozsudku neshledal předání stížnosti žalobce irskému dozorovému orgánu jako důvod pro přerušení řízení. Řízení před irským dozorovým orgánem totiž městský soud nepovažoval za řízení o předběžné otázce podle § 57 odst. 1 správního řádu. 17. Proti tomuto rozsudku žalovaný podal kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud nejprve nepřiznal odkladný účinek, následně však rozsudek městského soudu rozsudkem č. j. 1 As 31/2025-58 zrušil a městskému soudu věc vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze se podle Nejvyššího správního soudu povahou řízení u irského dozorového úřadu nijak hlouběji nezabýval, což způsobilo nezákonnost, resp. nepřezkoumatelnost předmětného rozsudku. Tuto vadu tedy měl Městský soud v Praze odstranit a zároveň i zhodnotit „možnost“ žalovaného rozhodnout bez vyčkání na výsledek řízení před irským dozorovým úřadem, přičemž případné shledání důvodnosti nečinnostní žaloby by nutně znamenalo, že žalovaný je povinen vydat konečné rozhodnutí ve věci. 18. Toto posouzení však městský soud neprovedl, jelikož žalobce vzal svou žalobu zpět a městský soud řízení usnesením č. j. 18 A 69/2024-87 zastavil. 19. Žalovaný je tedy vystaven jistému dilematu, jak nadále postupovat, aby vyhověl stanoviskům soudů. Vzhledem k naznačené povinnosti vydat konečné rozhodnutí, tak prvostupňové rozhodnutí, které je koncipované jako předběžné, pravděpodobně neobstojí. Nelze pominout ani skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které je přerušeno, jak lze podle žalovaného dovodit z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Bude tedy patrně třeba rozhodnutí zrušit, aniž by bylo zřejmé, zda k vydání nového rozhodnutí lze přikročit i při absenci stanoviska irského dozorového úřadu a korespondujícího přerušení řízení ve věci. 20. Vzhledem k absenci hmotněprávní úpravy v českém právním řádu není zřejmé, co by mělo být obsahem nového rozhodnutí ve věci, které by byl žalovaný povinen vydat, pokud by soud dospěl k závěru, že řízení přerušené nebylo. V souladu s požadavkem právní jistoty by proto bylo vhodné vyjasnit, jaké rozhodnutí má žalovaný vydat. 21. Ohledně lhůt pro vydání rozhodnutí o stížnosti pak žalovaný uvádí, že lhůta do 30 či 60 dnů naráží na objektivní i procesní limity. Řádné prošetření stížností a věcné rozhodnutí o nich totiž není v uvedených lhůtách zpravidla objektivně možné, neboť po úvodním posouzení stížnosti a odstranění jejích eventuálních vad, je třeba zjistit skutkový stav, k čemuž slouží postup podle zákona č. 255/2012 Sb., zákon o kontrole (kontrolní řád), přičemž nelze přehlédnout, že samotný výkon kontroly počítá se lhůtami v součtu delšími, než uvedených 30, resp. 60 dnů. 22. Žalovaný se tak nachází v situaci, kdy má aplikovat ustanovení správního řádu, které fakticky (historicky), co do procesních principů i co do jednotlivostí, nepředstavuje adaptaci správního řádu na nařízení (EU) 2016/679. Opačný výklad lze jen obtížně hájit tím, že v některých případech by jistě bylo fakticky možné rozhodnutí ve lhůtě 30, resp. 60 dnů vydat. Tento závěr lze navíc totiž snadno učinit se znalostí konkrétní věci ex post, nikoliv však v okamžiku nápadu stížnosti. Zejména však ani takový poznatek nemůže vést k nelogickému závěru, že lze-li zlomek stížností v této lhůtě vyřídit, je možno stejné zákonné požadavky aplikovat i na stížnosti, které v dané lhůtě vyřídit nelze. Replika žalobce 23. Žalobce v replice uvádí, že i když správní orgán prvního