3 A 60/2025 – Městský soud v Praze

3 A 60/2025- 46 - text 12 3 A 60/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: N. S., narozen dne X, občan X pobytem v ČR na adrese X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žalobci žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné ze dne 5. 5. 2025 evidované pod č. j. OAM-0377446/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žalobci žádosti o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné ze dne 5. 5. 2025, evidované pod č. j. OAM-0377446/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany evidované pod č. j. OAM-0377446/DO-2025. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce, občan Ukrajiny, se podanou žalobou domáhal soudní ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval ve skutečnosti, že žalovaný mu dne 5. 5. 2025 vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu podle § 5 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále též „Lex Ukrajina“) jako nepřijatelnou, jelikož dočasnou ochranu získal v jiném členském státě Evropské unie; současně žalobce požadoval, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvádí, že v roce 2022 získal v Irsku, na území Evropské unie, dočasnou ochranu. Rozhodl se přestěhovat se do České republiky, zde požádal dne 5. 5. 2025 o dočasnou ochranu. Jeho žádost byla označena jako nepřijatelná, jelikož dočasnou ochranou disponoval v jiném členském státě EU. Žalobce tvrdí, že dočasnou ochranu v Irsku zrušil, byť si je vědom, že v Platformě TPD Temporary Protection Database, ji má stále označenou jako udělenou. V postupu žalovaného, který jeho žádosti nevyhověl, spatřuje nezákonný zásah odporující unijnímu právu. Poukazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 ve věci Krasiliva (dále též „rozsudek Krasiliva“) a dovozuje z něj, že přemístění do jiného členského státu mu mělo být umožněno a jím zvolený členský stát mu musí podle čl. 8 směrnice Rady 2001/55/ES (dále též „směrnice o dočasné ochraně“) udělit povolení k pobytu. K tomuto poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž měl žalovaný jeho žádost přijmout a věcně posoudit. Žalobce tvrdí, že doložil žalovanému vzdání se irské dočasné ochrany, proto mu mělo být vyhověno. III. Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout, jelikož má za to, že postupoval podle zákona. Konstatoval, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU, z tohoto důvodu jeho žádost nepřijal. 4. Žalovaný k závěrům Nejvyššího správního soudu z rozsudků ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42 a č. j. 1 Azs 174/2024-42 ohledně práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany uvedl, že nic takového z rozsudku Krasiliva ani žádného právního předpisu nevyplývá. Cílem unijní úpravy bylo, aby osobě, na niž se vztahuje čl. 5 prováděcího rozhodnutí Rady, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu, která je po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, z níž byla vysídlena. Směrnice o dočasné ochraně se totiž např. v čl. 10, 11, 15, či 26 vztahuje na „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“, tj. jimž bylo jedním členským státem pobytové oprávnění vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která má povolenu dočasnou ochranu v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje toliko na případy z čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4. Úmyslem evropského zákonodárce nebylo umožňovat vysídleným osobám získávat pobytová oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě ve smyslu čl. 8, 9 a 15 preambule, tyto články mají naopak za cíl předcházet sekundárnímu pohybu držitelů oprávnění k pobytu vydanému z titulu dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud však dospěl k opačnému závěru. Přitom Česká republika spolu s Německem dne 24. 6. 2024 zveřejnila prohlášení, že s ohledem na nerovnoměrné zatížení a vyčerpání národní kapacity, se nadále necítí být vázána dohodou o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně ze dne 4. 3. 2022. Znamená to, že ve vzájemných vztazích mezi Českou republikou a ostatními státy EU se tento článek již aplikuje. Tento čl. 11 předpokládá, že se členské státy na základě dvoustranné dohody rozhodnou, že zmiňovaný článek nebudou aplikovat. Ačkoli se na jeho nepoužití původně dohodly všechny členské státy, neznamená to, že by od dohody nemohl žádný členský stát odstoupit. Tato dohoda stojí mimo prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, jímž se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice o dočasné ochraně, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady“), a není součástí normativního textu tohoto rozhodnutí, aby od ní nemohla Česká republika jednostranně odstoupit. Její existenci zmiňuje pouze preambule, což není normativní část prováděcího rozhodnutí Rady. Je obecně projevem suverenity státu jako subjektu mezinárodního práva nejen přijímat mezinárodněprávní závazky, ale i možnost od nich odstoupit. Jde přitom o politickou dohodu členských států ve formě společného polického prohlášení. Pokud Česká republika dala shodným prohlášením najevo vůli nebýt takovou dohodou nadále vázána, pak čl. 11 může být ve vzájemných vztazích mezi Českou republikou a ostatními členskými státy aplikován. Nejvyšší správní soud proto z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemohl dovodit právo osob, které disponují dočasnou ochranou jiného členského státu, získat dočasnou ochranu v České republice, když Česká republika od této dohody odstoupila. 5. Žalovaný dále uvedl, že ani nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Možnosti přesunu do jiného členského státu jsou dány toliko za určitých podmínek, není to právo postupně získat dočasnou ochranu v různých členských státech EU. Podle žalovaného nelze proto k otázce sekundárního pohybu přistupovat ani jako k „soft law“. Závěry Nejvyššího správního soudu by prakticky znamenaly, že jeden z nejvíce zatížených států Evropské unie ohledně pobytu osob požívajících dočasné ochrany, jímž právě je Česká republika, by musel přijímat a poskytovat povolení dočasné ochrany i těm osobám, které již požívají toto právo v jiném členském státě. Jednalo by se o další nedůvodný nápor na Českou republiku při přepočtu na obyvatele, která je dokonce zemí nejzatíženější (36,5 držitelů dočasné ochrany na 1000 obyvatel). Omezenost práv plynoucích z dočasné ochrany potvrdil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 19. 12. 2024 ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24 [Kaduna], který stanoví (v bodě 82) (dále též „rozsudek Kaduna“): „Tato dočasná a okamžitá ochrana, která je projevem zásady solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy při provádění azylové politiky, stanovené v článku 80 SFEU, má však, jak zdůrazňují body 2 a 13 odůvodnění, jakož i čl. 2 písm. a) uvedené směrnice, výjimečný charakter a musí být omezena na případy hromadného přílivu vysídlených osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865, bod 93). Kromě toho přiznává osobám, které jí požívají, práva, která jsou omezenější než práva vyplývající z udělení mezinárodní ochrany ve smyslu směrnice 2011/95 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C-643/15 a C-647/15, EU:C:2017:631, bod 257)“. 6. Žalovaný dále poukázal na to, že evropský zákonodárce přijímal směrnici o dočasné ochraně v době, kdy se již uplatňovala v případě žadatelů o udělení azylu (dnes mezinárodní ochrany) tzv. Dublinská úmluva (tj. Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství byla podepsána dne 15. června 1990), která vznikla právě z důvodu, aby zabránila jevu zvanému „asylum shopping“, tj. opakovanému posuzování žádosti o azyl jednoho cizince v různých členských státech, a to určením jednoho z nich, který bude za posouzení jeho žádosti odpovědný. V tomto kontextu by bylo neproduktivní, pokud by evropský zákonodárce směrnic