7 As 239/2021 — Nejvyšší správní soud

5 A 11/2024- 80 - text 23 5 A 11/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: ČD Cargo, a.s., IČO: 28196678 se sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7 – Holešovice zastoupená Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 – Vinohrady proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7 – Holešovice za účasti: Ostravské opravny a strojírny, s. r. o., IČO: 46581979 se sídlem Na Valše 237/21, Ostrava zastoupená JUDr. Veronikou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Matiční 730/3, Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2023, č. j. UOOU-03658/22-22, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2023, č. j. UOOU-03658/22-22, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 21 477 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Miroslava Strnada, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Osoba zúčastněná na řízení dne 23. 6. 2019 ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 8. 2022, požádala žalobkyni o poskytnutí informací. Konkrétně požadovala informace k výrobně technické dokumentaci, železničním kolejovým vozidlům a jejich revizím a kontrolám. Žalobkyně se nepovažovala za povinný subjekt. Proti tomuto názoru se osoba zúčastněná na řízení bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tato věc byla vedena pod sp. zn. 9 A 109/2019. Po ukončení soudního řízení byla věc vrácena žalovanému za účelem provedení dalšího dokazování, jež mělo být zaměřeno na to, zda žalobkyně splňuje veřejný či soukromý účel. Po provedení správního řízení, jež bude detailněji popsán dále, žalovaný seznal, že žalobkyně je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a zároveň seznal, že žádost osoby zúčastněné na řízení nelze považovat za šikanózní výkon práva, proto žalobkyni přikázal, aby požadované informace v části poskytla a v části rozhodnutí žalobkyně zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku žalobkyně brojí podanou žalobou. II. Předchozí soudní řízení 2. První konečné usnesení městského soudu ve věci ze dne 2. 12. 2020, č. j. 9 A 109/2019-118, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne ze dne 25. 2. 2021, č. j. 1 As 478/2020-45, pro procesní pochybení. 3. V pořadí druhém usnesením městský soud vycházel z nálezů Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129), ve věci Letiště Praha, a z nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/58 SbNU 679), ve věci ČEZ, ze kterých plyne, že skutečnost, zda je určitá osobou povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, záleží na splnění pětistupňového testu: a) Způsob vzniku instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti veřejnoprávního prvku). b) Hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituce). c) Subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci). d) Existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence či neexistence státního dohledu je typická pro veřejnou instituci). e) Veřejný nebo soukromý účel (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). 4. Městský soud dále v pořadí druhém usnesení dospěl k závěru, že první až čtvrtý bod tohoto testu [písm. a) až d)] jsou u žalobkyně naplněny. Ve vztahu k poslednímu pátému kroku uvedl, že žalobkyně nenaplňuje veřejný, ale naopak soukromý účel. Devátý senát městského soudu byl nicméně názoru, že pro seznání osoby za povinný subjekt je nutné naplnit všech 5 kritérií kumulativně, proto uzavřel, že žalobkyně není povinný subjekt. 5. Toto druhé usnesení městského soudu bylo následně zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2022, č. j. 1 As 130/2021-45 (druhý zrušující rozsudek). Kasační soud seznal, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18 (N 49/93 SbNU 167), ve věci OTE, plyne, že nepostačí stoprocentní majetková účast státu v obchodní společnosti k tomu, aby na ni dopadaly povinnosti veřejné instituce dle zákona o svobodném přístupu k informacím, ale je nutné, aby byly zároveň naplněny kritéria vymezená v nálezu Letiště Praha. Kasační soud dále uvedl, že kritéria uvedená v nálezu Letiště Praha nemusí být splněna kumulativně, neboť je třeba vycházet z převahy znaků, jež jsou pro soukromou či veřejnou instituci typické. Převahu těchto znaků nelze přitom chápat ryze aritmeticky, jelikož jednotlivé znaky se mohou v existenci a činnosti instituce otisknout různou intenzitou. 6. V této souvislosti městskému soudu mj. vytkl, že dostatečně nezkoumal povahu činnosti žalobkyně, resp. její postavení na trhu (zda je výhradním přepravcem pro armádu, státní podniky a instituce, vlastní strategické nemovitosti, zajišťuje i jiné činnosti veřejného charakteru, apod.). Kasační soud uvedl, že z výroční zprávy za rok 2020 vyplývá, že žalobkyně má s mateřskou společností (České dráhy, a.s.), která je veřejnou institucí dle zákona o svobodném přístupu k informacím, a se společnostmi jí ovládanými uzavřeno 317 smluv. Soud shledal, že je nutné objasnit, nakolik jsou ovládaná (žalobkyně) a ovládající osoba (České dráhy, a.s.) rozdílné, co se týče jejich charakteru jako veřejné/soukromé instituce. Zavázal městský soud, aby zkoumal postavení žalobkyně jako veřejné instituce, zejména se zaměřením na poslední z kritérií nálezu Letiště Praha (veřejný účel činnosti) a jeho intenzitu ve vztahu k určení povahy instituce. 7. Městský soud o věci rozhodl po třetí rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 9 A 109/2019-214. Rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně posouzení prvního až čtvrtého kritéria podle nálezu Letiště Praha odkázal na svá předchozí usnesení. Ve vztahu k poslednímu kritériu (posouzení účelu) uvedl, že zkoumání a posuzování každé smlouvy a jejich vliv na veřejnoprávní či soukromoprávní charakter žalobkyně; zkoumání, zda jsou v registru smluv uzavřené smlouvy o přepravě pro ministerstva, státní podniky a instituce výhradní; a posouzení vlastnění a strategičnost nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně jde nad rámec přezkumné činnosti správního soudu. K těmto činnostem tak zavázal žalovaného. Dle městského soudu tak měl žalovaný doplnit spisový materiál o všechny potřebné informace, na jejichž základě je možné dostatečně posoudit, zda charakter činnosti žalobkyně a její postavení na trhu odpovídá veřejnoprávnímu nebo soukromoprávnímu účelu instituce. 8. Proti posledně uvedenému rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 1 As 234/2022-51, zamítl. Kasační soud měl vůči závaznému právnímu názoru městského soudu „určité výhrady a považuje jej do jisté míry za nadbytečně extenzivní. Není například zřejmé, proč městský soud považuje za nutné podrobné posouzení charakteru jednotlivých smluv či strategičnosti jednotlivých vlastněných nemovitostí. Přitom není pravdou, jak naznačuje i stěžovatelka ve své kasační stížnosti, že by pro posouzení účelu její činnosti bylo nutné provádět komplexní audit jejích právních vztahů.“ Nejvyšší správní soud nicméně seznal, že „toto posouzení je tedy v každém případě individuální. V tomto ohledu tedy závazný právní názor ponechával městskému soudu jistý prostor pro vlastní uvážení“. III. Navazující správní řízení 9. V následném správním řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 3. 2023, č. j. UOOU-03658/22-5, zrušil rozhodnutí žalobkyně, kterým odmítla poskytnout požadované informace, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně je ze 100 % zprostředkovaně přes společnost České dráhy, a.s. vlastněna státem, a seznal, že všech pět kritérií uvedených v nálezu Letiště Praha jsou naplněna. K pátému kritériu uvedl, že ovládající společnost plní veřejný účel, a to nejen obecným poskytováním železniční dopravy, ale také provozováním železniční dopravy ve veřejném zájmu. Žalobkyně se společností České dráhy, a.s. tvoří koncern, jehož účelem je dlouhodobé prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky [srov. § 79 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Žalovaný vycházel z výroční zprávy žalobkyně za rok 2021. Zmínil, že v roce 2020 a 2021 nakupovala žalobkyně od několika společností sdružených v koncernu (České dráhy, a.s., ČD-Telematika a.s., ČD-Informační Systémy, a.s., DPOV, a.s.) majetek