1 As 107/2011 — Nejvyšší správní soud

5 A 61/2024- 35 - text 9 5 A 61/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové a ve věci žalobce: proti žalovanému: Mgr. P. N. se sídlem S. 3, P. Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. MSP-352/2024-OSV-OSV/2 ze dne 30. 4. 2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 1. 7. 2024 domáhal přezkumu a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2024, č. j. MSP352/2024-OSV-OSV/2 (dále jen „žalobou napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Písku ze dne 27. 3. 2024, č. j. 24 Si 30/2024-5 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Okresní soud v Písku prvostupňovým rozhodnutím rozhodl dle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“) ve spojení s § 15 odst. 1 informačního zákona, a odmítl žádost žalobce o poskytnutí informace, v rozsahu bodu 4) žádosti. 2. Soud ze správního spisu zjistil následující podstatný skutkový stav: 3. Žalobce dne 19. 3. 2024 podal žádost o poskytnutí informace ve znění: „žádám o poskytnutí následujících informací, když prosím o: 1) Dle jakého postupu a dle jakého rozvrhu práce byla senátu 10 C (soudkyně Mgr. Andrea Větrovská) přiřazena věc vedená u shora uvedeného soudu pod sp. zn. 10 C 146/2020. 2) Zaslání všech usnesení, kterými Mgr. Andrea Větrovská v letech 2018-2023 vyslovila místní nepříslušnost soudu. 3) Zaslání 20 posledních rozsudků, které vydala soudkyně Mgr. Andrea Větrovská. 4) Sdělení, na základě, čeho Okresní soud v Písku shledal svou místní příslušnost ve věci sp. zn. 10 C 146/2020 a ve věci sp. zn. 4 C 70/2022.“ 4. Okresní soud v Písku odmítl žádost žalobce v rozsahu bodu 4) žádosti, tedy odmítl poskytnout informaci, na základě čeho Okresní soud v Písku shledal svou místní příslušnost ve věci sp. zn. 10 C 146/2020 a ve věci sp. zn. 4 C 70/2022. Okresní soud v Písku (dále také jen „povinný subjekt“) v odůvodnění uvedl, že žalobce se vůči němu domáhá bližšího odůvodnění myšlenkového a rozhodovacího postupu ve věci rozhodujících soudců, a to ve vztahu k posouzení dílčí procesní otázky. Poskytnutí takové informace je však dle povinného subjektu v režimu informačního zákona z povahy věci vyloučeno. Uvedl, že účelem § 2 odst. 4 informačního zákona je bránit povinné subjekty před tím, aby byly na základě žádosti podle informačního zákona povinny zaujímat stanoviska v konkrétní věci, dále vysvětlovat výstupy ze své činnosti, provádět právní výklady, vytvářet či obstarávat nové informace, jimiž nedisponují a nejsou povinny disponovat. Uvedenému odpovídá neexistence povinnosti povinného subjektu, jakkoliv blíže a podrobněji vysvětlovat či odůvodňovat závěry, tvrzení, stanoviska či jednotlivá rozhodnutí. Povinný subjekt shrnul, že v režimu informačního zákona se žalobce nemůže domáhat dovysvětlení toho, proč soudní orgán rozhodl tak, jak rozhodl. Takovou žádost je namístě odmítnout podle § 2 odst. 4 informačního zákona. 5. Proti rozhodnutí povinného subjektu podal žalobce odvolání. Žalovaný odvolání žalobce zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že se ztotožnil s právním názorem povinného subjektu, dle něhož se dle § 2 odst. 4 informačního zákona povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Pod pojem „názor“ je přitom dle žalovaného třeba podřadit rovněž výklad jednotlivých ustanovení právních předpisů či právních předpisů jako celku, jakož i poskytování právních stanovisek ke konkrétní věci nebo poskytování právního poradenství. Žalovaný uvedl, že z dikce uvedeného ustanovení nevyplývá, že by orgán prvního stupně měl v rámci svých kompetencí oprávnění k podávání výkladu právních předpisů, či k vydávání právních stanovisek k jednotlivým kauzám. Žalovaný rovněž uvedl, že shledává správným tvrzení povinného subjektu, že právo na přístup k informacím neslouží jako specifická forma opravného prostředku proti rozhodnutím či postupům soudních orgánů. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010-86, ve kterém je uvedeno, že právo na informace zahrnuje pouze poskytování informací, nikoli jejich interpretace či hodnocení ze strany povinných subjektů. Pro úplnost žalovaný dodal, že komentářová literatura dovozuje, že podobné žádosti jsou často podávány jako vyjádření nespokojenosti s jinou aktivitou povinného subjektu. Přičemž ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona je třeba vykládat podle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby na ně žadatelé v režimu informačního zákona podávali žádosti o zaujetí stanoviska či hodnocení jednotlivých kauz. II. Žaloba, vyjádření žalovaného 6. Žalobce nesouhlasil s žalobou napadeným rozhodnutím, uvedl, že žalovaný se nevypořádal se všemi jeho argumenty. Žalobce poukázal na to, že žalovaný přejal formulaci žádosti o informace od povinného subjektu nikoli ze samotného textu žádosti. Zdůraznil, že nežádal o informaci, z čeho soud dovodil svou místní nepříslušnost, ale chtěl vědět, z čeho soud dovodil svou místní příslušnost. Žalobce se proto domníval, že jeho žádost byla povinným orgánem úmyslně zkreslena a žalovaný pouze formalisticky přejal tvrzení povinného subjektu, aniž by zjistil skutečný obsah žádosti. 7. Dále žalobce nesouhlasil s aplikací § 2 odst. 4 informačního zákona na žalobcovu žádost. Žalobce nesouhlasil s tím, že informace o místní příslušnosti soudu je názor, budoucí rozhodnutí či vytváření nových informací. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2011, č. j. 1 As 107/2011-70, ve kterém je uvedeno: „Nejvyšší správní soud je toho názoru, že výluka z práva na informace obsažená v § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se týká pouze těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty. Slovem formálně přitom není myšlen žádný formalizovaný postup utváření názoru uvnitř povinného subjektu, nýbrž zachycení názoru (tedy informace) na jakýkoliv nosič (k tomu srov. § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím obsahující definici informace.“ Dle žalobce informace, na základě „čeho“ dovodil povinný subjekt svou místní příslušnost, je informací, která musela být povinnému subjektu známa již v době zahájení soudního sporu. Povinný orgán v tomto případě logicky musel shledat svou místní příslušnost, jinak by nemohl daný spor rozhodnout. Dle žalobce se ani nejedná o výklad ustanovení zákona, když procesní pravidla jsou předem definována, nýbrž o pouhou aplikaci zákona na daný případ. Dle žalobce žalovaný neodůvodnil, v čem spatřuje nutnost aplikace § 2 odst. 4 informačního zákona na daný případ. 8. Dále žalobce uvedl, že je třeba vyhýbat se restriktivní interpretaci ustanovení, která by mohla omezit žalobcovo právo na informace. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3930/14 ze dne 16. 6. 2015: „Právo na informace není právem absolutním. Povinné subjekty tedy nemají povinnost poskytnout všechny informace. Poskytnutí může být odepřeno s ohledem na zájmy zakotvené v čl. 17 odst. 4 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010 (N 103/57 SbNU 335)]. Toto odepření musí být nezbytné v demokratické společnosti, tedy zejména přiměřené sledovanému zájmu [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10 ze dne 30. 3. 2010 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.), body 31 a následující; či nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), body 56 a následující]. Nicméně tam, kde není naplněn žádný relevantní zájem na odepření informace, poskytnutí informace odmítnout nelze.“ Uvedl, že nezná žádný relevantní zájem, proč by mu mělo být odepřeno poskytnutí informace. Přičemž ani rozhodnutí povinného subjektu ani rozhodnutí žalovaného žádný z takových zájmů neuvádí. Informace o tom, proč soud rozhodl o své místní příslušnosti, nespadá ani do jedné z vymezených kategorií. 9. Žalobce rovněž nesouhlasil s odmítnutím jeho žádosti s tím, že se jedná o informaci o rozhodovací činnosti soudu. V této souvislosti citoval z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 144/2005: „Omezení práva na informace o rozhodovací činnosti soudů tak není v principu založeno na odmítnutí přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudu, ale je limitováno požadavkem nezasahovat do vlastní rozhodovací činnosti soudu v průběhu procesu, a to v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci, a dále je limitováno nezbytnými opatřeními pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, resp. nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veře