5 A 96/2024 – Městský soud v Praze

5 A 96/2024- 57 - text 10 5 A 96/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: Z. Š. bytem X proti žalované: Česká advokátní komora se sídlem Národní 118/16, Praha 1 – Nové Město o žalobách proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2024, č. j. 10.04-000028/24-0003, a č. j. 10.04-000030/24-0003 takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaná v záhlaví uvedenými rozhodnutími neurčila žalobkyni advokáta k poskytnutí právní služby za úplatu dle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 3. 2025. 2. Žalobkyně dne 19. 6. 2024 požádala žalovanou o určení advokáta za úplatu k zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2024, čj. 9 As 221/2022-33. Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2024, č. j. 10.04-000028/24-0003 (dále „napadené rozhodnutí I“) žalovaná žalobkyni advokáta neurčila, neboť žalobkyně v žádosti neuvedla jména dvou oslovených advokátů, kteří jí požadovanou právní službu odmítli poskytnout, čímž neosvědčila nemožnost zajistit si právní službu jinak, tj. na smluvním základě dle ust. § 18 odst. 2 zákona o advokacii. Současně žalobkyně nedoložila, že oslovila alespoň dva advokáty, kteří jí odmítli poskytnout požadovanou právní službu, když z žalobkyní doloženého čestného prohlášení vyplývá, že se týká jiné právní věci. Krom toho samotné čestné prohlášení není způsobilé objektivně prokázat žalobkynino tvrzení, že tyto advokáty oslovila. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 8. 2024. 3. Žalobkyně dále dne 20. 6. 2024 požádala žalovanou o určení advokáta za úplatu k zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2024, čj. 8 As 73/2023-41. Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2024, č. j. 10.04-000030/24-0003 (dále „napadené rozhodnutí II“) žalovaná žalobkyni advokáta neurčila, neboť žalobkyně v žádosti neuvedla jména dvou oslovených advokátů, kteří jí požadovanou právní službu odmítli poskytnout, čímž neosvědčila nemožnost zajistit si právní službu jinak, tj. na smluvní základě dle ust. § 18 odst. 2 zákona o advokacii. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 8. 2024. 4. Proti napadenému rozhodnutí I. i II. žalobkyně brojí nyní podanou žalobou, která byla přijata k poštovní přepravě dne 1. 10. 2024. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 5. Žalobkyně v podané žalobě ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím namítá, že nebylo její povinností sdělit žalované jména advokátů, kteří jí odmítli právní pomoc poskytnout a jejich odmítnutí osvědčit. Žalobkyně nesouhlasí s odkazy žalované na rozhodnutí správních soudů, jelikož ty se týkaly žádosti o bezúplatné poskytnutí právní služby, nikoliv o právní službu za úplatu. Žalovaná rovněž neobjasnila, proč se odchýlila od svého rozhodnutí ze dne 30. 6. 2023, č. j. 10.01-000299/23-002, ve kterém žalobkyni určila advokáta k poskytnutí právní služby, byť k podané žádosti nedoložila odmítnutí oslovenými advokáty. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 47/2004-83, č. 398/2004 Sb. NSS, namítala, že odlišným posouzením procesně stejné situace se žalovaná dopouští libovůle. 6. Žalobkyně dále rozporovala tvrzení žalované, že jsou jí známy podmínky určování advokátů, neboť je jedním z nejčastějších žadatelů. Žalovaná ignorovala změnu formuláře žádosti v návaznosti na nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 44/21 (38/2023 Sb.), a s ním spojenou novelu zákona o advokacii účinnou od 1. 1. 2024. Podle žalobkyně lze důvodně pochybovat o zákonnosti přílohy č. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 120/2012 Sb., kterou je „Žádost o právní službu za úplatu pro fyzickou osobu (§ 18c odst. 4 věta druhá zákona o advokacii)“ a s tím spojeného požadavku uvést mj. jména dvou advokátů, kteří odmítli právní službu ve věci poskytnout. Zákonná úprava tedy není nadále ústavně souladná, což by žalobkyni nemělo být k tíži. Žalobkyně dává na uvážení městského soudu, zda novela zákona o advokacii účinná ode dne 1. 1. 2024 není protiústavní ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a zda věc nepředložit k posouzení Ústavnímu soudu. 7. Žalobkyně rovněž namítá, že novela zákona o advokacii účinná od 1. 1. 2024 je přílepkem, neboť neměla žádnou spojitost, která by vyžadovala její projednání společně se zákonem č. 349/2023 Sb., kterým se změnily některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných financí. 8. Ve vztahu k bodu 6 rozhodnutí žalované č. j. 10.04-000028/24-0003 žalobkyně uvedla, že jde o nepravdivé tvrzení. Žalobkyně ke své žádosti ze dne 19. 6. 2024 žádné žalovanou zmiňované čestné prohlášení nepřikládala. Argumentace žalované je tudíž nepřiléhavá. 9. Žalobkyně konečně namítla, že obě napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, když jejich výroky jsou neurčité, neboť v nich chybí informace o tom, v jaké věci se advokát neurčuje. 10. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě nejprve poukázala na skutečnost, že žalobkyně v rámci správního řízení neuvedla, že obě ústavní stížností, pro které žádala určení advokáta, sama podala dne 25. 6. 2024. Řízení o obou těchto stížnostech přitom byla pravomocně skončeno ještě před podáním této žaloby. Řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2024, 9 As 221/2022-33, vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1841/24 skončilo odmítnutím ústavní stížnosti ze dne 15. 8. 2024. Řízení ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2024, čj. 8 As 73/2023-41, vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1840/24 skončilo odmítnutím ústavní stížnosti ze dne 20. 8. 2024. Žalobkyně tak již řadu týdnů přede dnem zahájení tohoto řízení před správním soudem (1. 10. 2024) byla srozuměna s tím, že předmět právní služby, pro který žádala určit advokáta, odpadl. Nynější věc je tak pouze akademickým sporem, kdy žalobkyně zřejmě usiluje pouze o řetězení řízení. Uspěje-li žalovaná v této věci, bude trvat na náhradě nákladů řízení, neboť popsané jednání žalobkyně považuje za důvod hodný zvláštního zřetele podle ust. § 60 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Současně žalovaná poukázala na princip vigilantibus iura s tím, že pokud žalobkyně chce být tak procesně aktivní vůči soudní moci, a podávat desítky, spíše stovky žalob proti nejrůznějším subjektům práva, má si pro zajištění právní pomoci volit tu nejpřirozenější cestu, tj. advokáta si pro právní službu zvolit, a nespoléhat na to, že bude úspěšná vůči soudům se žádostí o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, resp. vůči žalované s žádostí o určení advokáta k poskytnutí právní služby. 11. Žalobkyně nebyla v řízeních o předmětných dvou žádostech poučována o aktuálních podmínkách určování advokátů, protože se jí tohoto poučení dostalo již v předešlých řízeních, a to i za účinnosti novely č. 349/2023 Sb., jíž byl od 1. 1. 2024 změněn zákon o advokacii. Žalovaná se v minulosti rozhodla žadatele poučovat, protože praxe správních soudů stran posuzování žádostí byla rozkolísaná. Navzdory tomu, že zákon o advokacii vylučuje povinnost správního orgánu (žalované) poučovat žadatele, považovala žalovaná v minulosti za správné výjimečně žadatele poučit o tom, jak řádnou žádost podat. V jednotkách případů tedy poučila v minulosti i žalobkyni. Není ale možné žalobkyni dokola poučovat o podmínkách, které dobře zná. Přestože žalobkyně ví, co žalovaná pro vyřízení žádosti žalobkyně o určení advokáta žádá, postupuje stále stejně stereotypně. 12. Žalovaná shodně jako v napadených rozhodnutích poukázala na to, že žádala-li žalobkyně o určení advokáta za úplatu, vztahovala se na ni povinnost označit dva advokáty, které marně oslovila s poptávkou konkrétní právní služby, a to proto, že se nejednalo o poskytnutí právní služby na náklady státu a výluka podle § 18c odst. 3 zákona o advokacii se na ni neuplatní. Žalobkyně vědomě jména dvou oslovených advokátů v žádostech neuvedla. Současně byla žalobkyně povinna osvědčit, že se na jmenované advokáty obrátila s poptávkou konkrétní právní služby, a prokázat že jí tito advokáti poptávanou konkrétní právní službu odmítli poskytnout. Ani tuto skutečnost neprokázala. Správnost postupu žalované dosvědčuje i aktuální rozhodovací praxe správních soudů (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ve sp. zn. 10 A 41/2024 či 14 A 43/2024). III. Jednání 13. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozhodl ve věci samé bez jednání. Žalobkyně se ve svém podání ze dne 12. 6. 2025 z nařízeného jednání na den 18. 6. 2025 omluvila z důvodu, že městský soud neshledal důvod pro předložení věci ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu a ani nedostál své úřední povinnosti vyslovit ve smyslu § 76 odst. 2 s.ř.s. nicotnost předmětných rozhodnutí žalované z důvodu neexist