6 A 40/2025 – Městský soud v Praze

6 A 40/2025- 62 - text 10 6 A 40/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: D. K., zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9 – Vysočany, IČ: 457 68 686, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 11. 12. 2024 vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č.j. OAM-0419571/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany, zaevidované pod č.j. OAM-0419571/DO-2024. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně a následně postoupenou Městskému soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne 11. 12. 2024 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Zároveň žalobce požadoval, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. [2] Žalobce v žalobě uvedl, že z U. uprchl se svojí matkou a sestrou, které do ČR uprchly po napadení U. R. F. v roce 2022. Uvedl, že cestoval přes R., kde strávil pouze cca 1 den, směrem do B., kde se zdržuje jeho rodina. Dne 11. 12. 2024 navštívil pracoviště Krajského asistenčního centra pomoci U. v B., kde od příslušníků cizinecké policie zjistil, že mu byla udělena dočasná ochrana v R., a proto byla v jeho žádosti o dočasnou ochranu vyznačena nepřijatelnost. Podotkl, že v R. strávil 1 den a nebyl poučen o obdržení dočasné ochrany. [3] Dále žalobce v žalobě uvedl, že vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné podle ustanovení § 5 odst. 2 věta první zákona č. 65/2022 Sb. podléhá soudnímu přezkumu s ohledem na čl. 29 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“), neboť tímto postupem byl žalobce z poskytnutí dočasné ochrany vyloučen. [4] Žalobce dále namítal, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. neodpovídá znění směrnice č. 2001/55/ES a prováděcímu rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), neboť odporuje samotné podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, které musely opustit zemi původu, jak to předpokládá prováděcí rozhodnutí. Žalobce dále poukázal na Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí, zveřejněné pod č. 2022/C 126 I/01 (dále jen „Operační pokyny“). Uvedl, že má za to, že je poživatelem dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES. Možnosti požádat o dočasnou ochranu v jiném státě svědčí i právo cizinec pobývat v zemi dle svého výběru (srov. např. čl. 16 preambule prováděcího rozhodnutí). Za podstatný pak žalobce označil čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES, kterého se ovšem členské státy zřekly a výslovně jeho použití vyloučily (srov. čl. 15 preambule prováděcího rozhodnutí). Uvedl, že jelikož se členské státy, resp. České republiky nedohodla s jiným státem na jakékoliv úpravě vyloučení čl. 11, tak to dle žalobce znamená, že sekundární pohyb, a tím i získání dočasné ochrany v jiném členském státě je povolen, a nemůže být vyloučen pouze na základě rozhodnutí jednoho členského státu v národní úpravě. [5] Žalobce rovněž uvedl, že státy (např. M., R., F., S.) aplikují možnost přemístění do jiných států na základě výkladu orgánů EU, a že Temporary protection platform slouží ke sledování toho, kdo a kde získal dočasnou ochranu, aby v případě udělení dočasné ochrany mohl nový stát udělující dočasnou ochranu informovat stát, který posledně udělil dočasnou ochranu, že se tak stalo, aby neexistovaly v jeden moment dva státy, které poskytují dočasnou ochranu. V této souvislosti pak žalobce odkázal na čl. 26 odst. 4 směrnice č. 2001/55/ES. Zároveň žalobce podotkl, že česká právní úprava nezohledňuje individuální okolnosti případu žalobce, kdy mu byla dočasná ochrana udělena v R., aniž by o tom byl poučen, když zde strávil pouze 1 den. Znovu poukázal na to, že soukromé a rodinné vazby má v ČR. [6] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v R., o čemž svědčí znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“, který je zkratkou anglického výrazu „Temporary protection“ a který se používá tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena a dosud v tomto státě postavení držitele dočasné ochrany požívá. Dále uvedl, že z ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyplývá, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. [7] Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 Azs 178/2022-46, který řešil skutkově podobný případ. Žalovaný soudu navrhl, aby předmětné řízení přerušil do doby vyřešení obdobné otázky ve skutkově totožné věci v řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp.zn. 8 Azs 93/2023. V tomto řízení Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“) předběžnou otázku právě ohledně řešení obdobné věci jako nyní projednávané. [8] K samotnému důvodu nepřijatelnosti žádosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Dále uvedl, že správní soudy i Komise EU se mýlí v tom, že o udělení dočasné ochrany lze žádat opakovaně v různých členských státech, přičemž to, že cizinec je již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není překážkou pro její udělení v dalším členském státě. Uvedl, že již z preambule směrnice č. 2001/55/ES vyplývá, že cílem evropského zákonodárce nebylo zakotvit univerzální právo na získávání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech. Naopak přijetím této směrnice chtěl druhotnému pohybu osob požívajících dočasnou ochranu zákonodárce zabránit. [9] Dále uvedl, že má za to, že z textu směrnice č. 2001/55/ES neplyne osobě požívající dočasné ochrany v jiném členském státě právo na získání tohoto postavení a oprávnění k pobytu v jiném členském státě, než v případech výslovně uvedených v čl. 15 a 26 této směrnice, přičemž v obou případech se předpokládá souhlas či rozhodnutí dotčených států. Nevyplývá-li ze směrnice č. 2001/55/ES právo osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě na získání dočasné ochrany v jiném členském státě, pak dle žalovaného nic nebrání tomu, aby český zákonodárce žádost takové osoby o získání dočasné ochrany na území České republiky prohlásil za nepřijatelnou a správní orgány se jí nezabývaly. Jinými slovy, aby nedovolil takové osobě získat dočasnou ochranu znovu na území České republiky, než z důvodů sloučení rodiny nebo z důvodů hodných zvláštního zřetele. [10] Dne 26. 3. 2025 žalovaný své předchozí písemné vyjádření k žalobě doplnil. V tomto doplnění se podrobně vyjadřoval k rozsudku SDEU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 ve věci K. (dále též „rozsudek C-753/23“), a dovodil, že se nezákonného zásahu nedopustil. Dle žalovaného nelze totiž tento rozsudek vztáhnout na ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. [11] Žalobce dne 1. 4. 2025 svou žalobu doplnil. K doplnění žalobce předložil potvrzení, že dne 26. 3. 2025 podal na Velvyslanectví R. v Praze žádost o vzdání se dočasné ochrany v R., vč. vz