6 A 56/2025 – Městský soud v Praze

6 A 56/2025- 48 - text 12 6 A 56/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: M. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 4. 4. 2025 vrátil žalobkyní její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č.j. OAM-0370796/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany, zaevidované pod č.j. OAM-0370796/DO-2025. III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný dne 4. 4. 2025 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Zároveň žalobkyně požadovala, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. [2] Žalobkyně v žalobě uvedla, že do ČR přicestovala v březnu 2025 a poté zde požádala o dočasnou ochranu, která byla vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu existující dočasné ochrany na území B. Zdůraznila, že v B. nikdy nepobývala a nikdy zde nebyla. Dále uvedla, že formulář její žádosti odpovídá jejímu tvrzení, a proto jí není jasné, z čeho plyne nepřijatelnost žádosti. I kdyby jí však byla dočasná ochrana udělena, tak není možné její žádost odmítnout pro nepřijatelnost, a to s ohledem na nedávnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. [3] K přípustnosti žaloby žalobkyně uvedla, že ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. je třeba neaplikovat pro rozpor s právem Evropské unie, jak potvrdily již i správní soudy i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 K. [4] K samotné nezákonnosti zásahu žalobkyně namítala rozpor ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s právem EU s tím, že tuto otázku již rozebíral Nejvyšší správní soud ve svých vícerých rozsudcích, kde konstatoval nemožnost aplikace tohoto ustanovení. Poukázala zejména na rozsudky ve věcech sp.zn. 10 Azs 151/2024, sp.zn. 1 Azs 174/2024 a sp.zn. 1 Azs 336/2024. Tyto rozsudky pak nastínily i detailní postup správních orgánů, jak postupovat při posuzování žádostí o pobytová oprávnění v souvislosti s dočasnou ochranou v různých situacích. Zejména zdůraznila, že se jí nedostalo poučení, že musí provést kroky ke zrušení dočasné ochrany v B. [5] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v B., o čemž svědčí znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“, který se používá tam, kde cizinec získal v členském státě povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a dosud je jeho držitelem. Dále uvedl, že z ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jednoznačně vyplývá, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. [6] K námitce rozporu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) s právem EU žalovaný uvedl, že závěry Nejvyššího správního soudu stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany napříč členskými státy EU ve skutečnosti z žádného právního předpisu nevyplývají. [7] Dále uvedl, že má za to, že z textu směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“), neplyne osobě požívající dočasné ochrany v jiném členském státě právo na získání tohoto postavení a oprávnění k pobytu v jiném členském státě, než v případech výslovně uvedených v čl. 15 a 26 této směrnice, přičemž v obou případech se předpokládá souhlas či rozhodnutí dotčených států. Nevyplývá-li ze směrnice č. 2001/55/ES právo osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě na získání dočasné ochrany v jiném členském státě, pak dle žalovaného nic nebrání tomu, aby český zákonodárce žádost takové osoby o získání dočasné ochrany na území České republiky prohlásil za nepřijatelnou a správní orgány se jí nezabývaly. Jinými slovy, aby nedovolil takové osobě získat dočasnou ochranu znovu na území České republiky, než z důvodů sloučení rodiny nebo z důvodů hodných zvláštního zřetele. [8] Dále žalovaný uvedl několik důvodů, proč považuje závěry Nejvyššího správního soudu za nesprávné. Zaprvé poukázal na samotné prohlášení členských států ze dne 4. 3. 2022 týkající se neaplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES a na prohlášení SRN a České republiky ze dne 24. 6. 2024. Zadruhé uvedl, že nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy nemůže samo o sobě založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Rovněž zdůraznil, že o žádném právu sekundárního pohybu v současnosti již Evropská komise na svých webových stránkách nehovoří. Zatřetí uvedl, že přijetí závěrů Nejvyššího správního soudu by prakticky znamenalo, že jeden z nejvíce zatížených států Evropské unie, pokud jde o pobyt osob požívajících dočasné ochrany, tedy Česká republika, by byl nucen přijímat na své území a poskytnout povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany i v případě osob, které požívají práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě. K omezenosti práv plynoucích z dočasné ochrany se pak SDEU výslovně vyjádřil v rozsudku ze dne 19. 12. 2024, ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24 K. Začtvrté žalovaný uvedl, že ani prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), nemůže rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany přiznána (viz čl. 5 směrnice č. 2001/55/ES). [9] Žalovaný uzavřel, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. není rozporné s unijním právem, a protože je stále součástí českého právního řádu, tak byl povinen podle něj postupovat. V této souvislosti odkázal na dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 Azs 178/2022-46, v němž tento potvrdil postup žalovaného. Závěrem žalovaný navrhoval, aby se k otázce souladu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem měl možnost znovu vyjádřit SDEU. Proto žalovaný navrhoval, aby soud inicioval řízení o předběžné otázce. [10] Dne 19. 6. 2025 bylo soudu doručeno doplnění vyjádření žalovaného, v němž poukázal na návrh prováděcího rozhodnutí Rady, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do března 2027. Zdůraznil, že oproti minulému rozhodnutí o prodloužení došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám, na kterých se členské státy dohodly. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál (4) míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany (resp. povolení k pobytu za tímto účelem) v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty. Recitál pak odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci K., a to konkrétně na jeho bod 30. Druhý recitál (5a) pak rozvádí obsah prvního recitálu a dále recitálu týkajícího se prohlášení členských států k čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES. Tento recitál míří dle žalovaného na situace, kdy osoba v době žádosti o dočasnou ochranu v druhém členském státě již není držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Dle žalovaného tak Rada dala najevo, že druhotné pohyby držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany podle čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES nejsou žádoucí a členský stát by měl žádost osoby, která je držitelem takového povolení k pobytu v jiném členském státě, zamítnout bez dalšího; ne mu dočasnou ochranu udělovat nebo jej vyzývat, aby se dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal. Dle žalovaného p