1 Azs 241/2017 — Nejvyšší správní soud

6 A 58/2024- 33 - text 10 6 A 58/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: N. S., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 – Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2024, č.j. MV-60111-5/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2024, č.j. MV-60111-5/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17.363 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2024, č.j. MV-60111-5/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 2. 2024, č.j. OAM-74137-19/CD-2023, MV-93372-17/OAM-2023 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání cizineckého pasu pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 113 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobce nejprve v podané žalobě ke skutkovému základu případu uvedl, že se dlouhodobě potýká s problémem, že mu ze strany T. nebyl vydán cestovní doklad (nebyl mu prodloužen ani vystaven nový). V současnosti pobývá na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu; má zde manželku, která je občankou Evropské unie. Dále uvedl, že je zaměstnán na pozici učitele v M. I. S., která je t. státními orgány považována za buňku hnutí G., které je opoziční k současnému vládnoucímu režimu, a proto by žalobci při návratu zpět do T. hrozila zatčení. Součástí vládní strategie je pak dle žalobce i nevydávání cestovních pasů, bez kterých T. přicházejí v zemích EU o pobytová oprávnění a jsou nuceni se vrátit. Shrnul, že se ocitl v situaci, kdy si objektivně a zcela nezávisle na své vůli není schopen ze země původu obstarat platný cestovní doklad, který však potřebuje k tomu, aby prodloužil své pobytové oprávnění v ČR. Dále uvedl, že měl u správního orgánu I. stupně podány celkem 3 žádosti: 1) žádost o trvalý pobyt dle ustanovení § 87h zákona o pobytu cizinců; 2) žádost o prodloužení stávajícího pobytového oprávnění v podobě zaměstnanecké karty dle ustanovení § 42g téhož zákona; a 3) žádost o vydání cestovního pasu dle ustanovení § 113 odst. 6 téhož zákona. Tato řízení jsou dle žalobce propojena nejen věcně, ale i právně, neboť jsou vzájemně podmíněna – do pobytových řízení je potřeba předložit platný cestovní doklad, vydání cestovního dokladu je zase podmíněno existencí povoleného trvalého pobytu, které je dále podmíněno úspěchem v řízení o prodloužení zaměstnanecké karty. Dále konstatoval, že žádost o trvalý pobyt byla již zamítnuta a že žalobce rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2024, č.j. MV-54166-5/SO-2024 napadl správní žalobou. Dále uvedl, že byl neúspěšný ještě s jednou žádostí, a to s žádostí o cestovní průkaz totožnosti dle ustanovení § 114 odst. 5 a 6 zákona o pobytu cizinců. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2024, č.j. 19A 42/2023-41 byla sice žaloba směřující proti zamítavému rozhodnutí žalovaného o této žádosti zamítnuta, nicméně dle žalobce byl žalobci i žalovanému nastíněn postup, kterým by mohlo dojít k vyřešení jeho složité životní situace. Soud navrhl vyřešit situaci podáním žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU dle ustanovení § 87b zákona o pobytu cizinců současně s žádostí o cestovní průkaz totožnosti dle ustanovení § 114 odst. 6 písm. h) téhož zákona. Žalobce uvedl, že tak učinil, ale správní orgán I. stupně řízení nespojil, v řízení o cestovním průkazu totožnosti žalobce vyzval, aby se vyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí, a v řízení o přechodném pobytu jej vyzval k předložení platného cestovního dokladu. Městský soud dále ve svém rozsudku dle žalobce uvedl, že i souběžné rozhodnutí o žádostech o povolení k trvalému pobytu a o cizinecký pas představuje možný způsob řešení situace žalobce. Dále žalobce poukázal na to, že i žalovaný se v jednotlivých řízeních vyjadřuje rozporně, když např. v rozhodnutí ze dne 9. 11. 2023, č.j. MV-157120-5/SO-2023 poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č.j. 1 Azs 241/2017-32, na který dlouhodobě upozorňuje žalobce ve svých podáních. Uzavřel, že se jedná o výjimečný a složitý případ. [3] Žalobce dále v podané žalobě uplatnil dva žalobní body. V prvním žalobním bodu namítal, že se žalovaný vůbec nevyjádřil k možnosti souběžného rozhodnutí. Uvedl, že přitom již dne 29. 4. 2024 o možnost souběžného rozhodnutí žádal, přičemž všechna relevantní řízení byla v tu chvíli vedena žalovanou – jednalo se o odvolání proti rozhodnutím o žádostech o prodloužení zaměstnanecké karty (řízení v době podání žaloby probíhalo opět před správním orgánem I. stupně), cizineckého pasu a trvalého pobytu. Dále namítl, že napadené rozhodnutí není opřeno o relevantní úvahu, když je zde pouze konstatováno, že řízení spojena nebudou. Rozhodnutí žalovaného je tak dle žalobce minimálně nezákonné pro rozpor s ustanovením § 93 odst. 1 ve spojení s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), spíše je však stiženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti. Dále poukázal na to, že i kdyby žalobce o spojení řízení podle ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu nepožádal, tak měl žalovaný tuto povinnost sám, a to v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 správního řádu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č.j. 43A 63/2021-58). Žalovaný tak dle žalobce měl volit nejvhodnější a nejefektivnější způsob daného případu, kdy je žalobce v „procesní pasti“. K argumentaci správního orgánu ohledně fakultativnosti ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu žalobce zdůraznil princip dobré správy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č.j. 1 As 30/2008-49). Dále odkázal na rozsudek téhož soudu ze dne 24. 6. 2020, č.j. 5 As 73/2009-91 ohledně výkladu ustanovení § 140 správního řádu a úvahy správního orgánu. Žalobce namítl, že se v daném případě jedná o vhodný postup, a proto měl žalovaný povinnost jej využít. Podoktl rovněž, že souběžným rozhodnutím dojde k situaci, kdy ani v jednom okamžiku nenastává protiprávní stav. Proto odmítl argumentaci správního orgánu I. stupně o tom, že procesním postupem není možné zhojit absenci hmotněprávních podmínek. Konečně namítal, že správní orgán I. stupně vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty nebylo v okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí pravomocně zastaveno, jak správní orgán I. stupně v rozhodnutí uváděl, ale naopak v mezidobí došlo ke zrušení rozhodnutí o zastavení řízení žalovaným a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Od úspěchu v tomto řízení (v řízení o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty) se pak odvíjí i možnost úspěchu v řízení o žádosti o trvalý pobyt, která je zase ve vztahu podmíněnosti s řízením o žádosti o cizinecký pas. Tato pochybení pak nenapravil dle žalobce ani žalovaný. [4] Ve druhém žalobním bodu pak žalobce namítal, že správní orgán I. stupně i žalovaný postupují přepjatě formalisticky, pokud žalobce odkazují na azylové řízení. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č.j. 43A 63/2021-58 namítl, že správní orgány by v obdobných situacích měly cizincům nabízet schůdné alternativy s ohledem na jejich aktuální situaci. I zdejší soud ostatně odkázání na podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil za nehospodárné a neefektivní. Žalobce dále zdůraznil, že má z podání žádosti o mezinárodní ochranu obavu, neboť si nedovede představit, že by musel trávit čas v pobytovém středisku pro žadatele o mezinárodní ochranu a že by 6 měsíců nemohl živit rodinu v ČR a vykonávat práci učitele. Nadto označil za nesmyslné odkazovat jej na podání žádosti o mezinárodní ochranu, když doposud pobývá na území legálně a jeho potíže jsou způsobeny primárně tím, že mu T. odmítá vydat cestovní doklad. [5] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. [6] Při ústním jednání konaném před soudem dne 20. 2. 2025 setrvali účastníci řízení na svých dříve uplatněných argumentech. [7] Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skuteč