6 A 73/2025 – Městský soud v Praze

6 A 73/2025- 53 - text 12 6 A 73/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph. D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: X. X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. zastoupen Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem sídlem Panská 895/6, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem náměstí Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 25. 6. 2025, zaevidované pod č.j. OAM-0390739/DO-2025, jako nepřijatelné takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 25. 6. 2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 25. 6. 2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 10.140 Kč k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Pavola Kehla, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný vrátil žádost o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 25. 6. 2025 pod č. j. OAM-0390739/DO-2025 (dále jen „žádost“), jakožto nepřijatelnou ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“). Jako důvod nepřijatelnosti žádosti žalovaný označil, že žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Žalobce žalobním petitem navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. Žaloba 2. Žalobce sděluje, že je občanem Ukrajiny, po svém vstupu v červnu 2024 na území členských států EU získal dočasnou ochranu v Rumunsku, byť o ni explicitně nežádal. Žalobce však má v České republice známé a zejména zde má nabídku zaměstnání, již absolvoval pracovní pohovory, nicméně s ohledem na jeho „pobytový status“ nebyl do zaměstnání přijat. Dále uvádí, že se již v minulosti (konkrétně dne 4. 11. 2024) domáhal udělení dočasné ochrany, kdy správní orgán toto jeho podání rovněž označil za nepřijatelné. Žalobce následně podal žalobu proti nezákonnému zásahu, žalobě bylo vyhověno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024, č.j. 10 A 110/2024-35. Následně tedy žalovaný akceptoval závěry správního soudu a v řízení o žádosti pokračoval. Žalobce z důvodu nedorozumění v rámci jednání na pracovišti žalovaného nedoložil skutečnost, že pobýval na území Ukrajiny před započetím války (byť tomu tak bylo), pročež žalovaný jeho žádosti nevyhověl, konkrétně dne 13. 6. 2025 vydal „Informaci o důvodech neudělení dočasné ochrany na území“, z níž vyplývá, že důvodem pro neudělení je nedoložení dokladu – skutečnosti, že žalobce pobýval na území Ukrajiny před započetím války. Žalobce nehodlal brojit proti tomuto rozhodnutí a podal novou žádost, kdy na pracovišti žalovaného dne 25. 6. 2025 prezentoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024 a k podání předkládal také dokumenty potvrzující, že na území Ukrajiny pobýval i před 24. 2. 2022. Dle slov pracovnice žalovaného se však předmětný rozsudek vztahuje toliko k předchozímu podání žalobce, a žalovaný dle své metodiky nadále považuje žalobcovu žádost za nepřijatelnou. 3. Nezákonnost zásahu žalobce spatřuje v rozporu postupu žalovaného se směrnicí o dočasné ochraně a Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4.3.2022 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“). Ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. neodpovídá znění čl. 28 směrnice rady 2001/55/ES (dále jen „směrnice“ nebo „směrnice o dočasné ochraně“), odporuje také podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, které musely opustit zemi svého původu, jako to předpokládá prováděcí rozhodnutí Rady. To zavedlo okamžitou dočasnou ochranu pro všechny kategorie osob uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2. Podle Operačních pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného odlivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Prokázání státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině), pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Žalobce je tedy poživatelem dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Dále žalobci svědčí právo pobývat v zemi dle svého výběru, které je zakotveno např. v bodu 16 preambule prováděcího rozhodnutí Rady. Uvedené je dále možno dovodit z bodu 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady, kterým se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobce je tak toho názoru, že český zákonodárce vytvořil „další“ důvody směřující k nemožnosti udělení dočasné ochrany, na které však směrnice ve svém čl. 28 nepamatuje. Důvodem nepřijatelnosti tedy nemohla být skutečnost, že žalobce již v minulosti získal v Rumunsku dočasnou ochranu. 4. Žalobce odkázal na recentní judikaturu správních soudů, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, kterým soud posuzoval, zda lze jako nepřijatelnou dle ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. označit žádost cizince, kterému již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě. Závěry Nejvyššího správního soudu lze shrnout tak, že ani tehdy, když žadatel o dočasnou ochranu již v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění stále trvá, nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Proto je třeba takovou žádost věcně projednat a poučit žadatele o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně a dále postupovat podle toho, zda žadatel chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice a zda dojde k ukončení jeho pobytového oprávnění v jiném členském státě. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný je toho názoru, že vyhodnocení žalobcovy žádosti jako nepřijatelné bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. 6. Ke skutkovému stavu žalovaný doplnil, že žalobce tvrdí, že po svém vstupu v červnu 2024 na území členských států Evropské unie získal dočasnou ochranu v Rumunsku, byť o toto explicitně nežádal, nicméně žalovaný ověřil, že žalobce již v TPD již nefiguruje. To je však podle žalovaného nerozhodné. Dále uvedl, že z ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jednoznačně vyplývá, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. 7. K námitce rozporu ust. § 5 odst. 1 písm. d) s právem EU žalovaný uvedl, že závěry Nejvyššího správního soudu stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany napříč členskými státy EU ve skutečnosti z žádného právního předpisu nevyplývají. Navíc již v současnosti nemohou dle žalovaného obstát. V této souvislosti, že poukázal na návrh prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2025, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do března 2027. Zdůraznil, že oproti minulému rozhodnutí o prodloužení došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám, na kterých se členské státy dohodly. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál (4) míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany (resp. povolení k pobytu za tímto účelem) v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty. Tento recitál pak odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci C-753/23 Krasiliva, a to konkrétně na jeho bod 30. 8. Dále uvedl, že má za to, že z textu směrnice č. 2001/55/ES neplyne osobě požívající dočasné ochrany v jiném členském státě právo na získání tohoto postavení a oprávnění k pobytu v jiném členském státě, než v případech výslovně uvedených v čl. 15 a 26 této směrnice, přičemž v obou případech se předpokládá souhlas či rozhodnutí dotčených států. Shrnul, že ani jazykovým výkladem a ani výkladem systematickým nelze dospět k jinému závěru než, že podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiné