2 Azs 113/2019 — Nejvyšší správní soud

6 A 94/2024- 42 - text 14 6 A 94/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: PhDr. Ľ. F., zastoupen Mgr. et Mgr. Davidem Průšou, advokátem, se sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 – Nusle, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, poštovní schránka 62, 170 89 Praha 7 – Holešovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2024, č.j. PPR-20814-8/ČJ-2024-990450, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2024, č.j. PPR-20814-8/ČJ-2024-990450 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Praha I a Praha III ze dne 11. 7. 2024, č.j. KRPA-73885-15/ČJ-2024-0011IY (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“), žalobci odňat zbrojní průkaz série a čísla AL 683222, vydaný pro skupiny oprávnění „A, B, C, E“, s dobou platnosti do 8. 8. 2027 (dále též „zbrojní průkaz“), pro ztrátu bezúhonnosti podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o zbraních, ke které došlo dne 27. 11. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2023, č.j. 7 T 125/2023-425, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č.j. 8 To 308/2023, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu – zločinu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a byl odsouzen podle ustanovení § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití ustanovení § 67 odst. 1 téhož zákona a ustanovení § 68 odst. 1, 2 téhož zákona k peněžitému trestu ve výměře 200 (dvě stě) denních sazeb ve výši 5.000 Kč (pět tisíc korun českých) jedné denní sazby, tedy celkem 1.000.000 Kč (jeden milion korun českých). [2] Žalobce v podané žalobě uvedl, že nezpochybňuje, že mu byl uložen v trestním řízení trest, který však je ze zákona zahlazen. Uvedl, že mu byl uložen za majetkovou trestnou činnost peněžitý trest, který zaplatil, přičemž podle ustanovení § 69 odst. 3 trestního zákoníku, se na něj v takovém případě hledí, jako by nebyl odsouzen. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 11 Tdo 88/2023, dle kterého zahlazením odsouzení vzniká fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen (a vzniká tak „fikce neodsouzení“) – podobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Tdo 608/2021, sp.zn. 8 Tdo 1430/2009 nebo sp.zn. 6 Tdo 691/2007. Žalobce namítl, že se na něj tedy ze zákona hledí, jako by nebyl odsouzen, i přesto však napadené rozhodnutí vychází z toho, že bezúhonný není. [3] Žalobce dále odkázal na čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/555 ze dne 24. března 2021 o kontrole nabývání a držení zbraní (kodifikované znění) [dále jen „směrnice č. 2021/555“]. Uvedl, že je nepochybné, že nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek či veřejnou bezpečnosti ani nebezpečí pro sebe či jiné osoby, ani nebyl nikdy odsouzen pro úmyslný násilný trestní čin či přestupek [srov. čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice č. 2021/555]. S odkazem na čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie uvedl, že směrnice je závazná, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, v členských státech, jimž je určena (v daném případě všem), přičemž vnitrostátním orgánům ponechává pravomoc zvolit formu a metody k jeho dosažení. Nicméně k provedení do vnitrostátního práva musí dojít ve lhůtě stanovené pro přijetí směrnice. Dále odkázal na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, z níž vyplývá, že z netransformované směrnice nemohou pro jednotlivce vznikat žádné povinnosti (srov. rozsudky ve věcech sp.zn. C-91/92, sp.zn. C-192-94, sp.zn. C-9/70, sp.zn. C-6/90, sp.zn. C-9/90, sp.zn. C-26/62, sp.zn. C-41/74). Směrnice č. 2021/555 byla přijata dne 24. 3. 2021 a po jejím přijetí byl zákon o zbraních novelizován jen jednou, a to zákonem č. 261/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci. Tento však implementaci předmětné směrnice nijak neřešil. Žalobce dále připomněl, že směrnice č. 2021/555 nahradila směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/853 ze dne 17. 5. 2017, kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní (dále jen „směrnice č. 2017/853“), která v čl. 5 odst. 1 písm. b) obsahovala totožnou úpravu, jaká je v čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice č. 2021/555. I proto Evropský parlament a Rady zachovaly v čl. 24 směrnice č. 2021/555 původní lhůtu pro zhodnocení implementace směrnice do 14. 9. 2020. [4] K argumentaci žalovaného čl. 3 směrnice č. 2021/555 žalobce namítl, že z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že jde o možnost danou členským státům pro futuro; přísnější povahu tedy může mít až úprava, kterou teprve v budoucnu přijmou. Dle žalobce je proto nezbytné, aby zákonodárce nějak na přijetí unijní legislativy reagoval; pokud tak neučiní, pak dochází k situaci, kdy „má směrnice přímý účinek, kterého se může jednotlivec vůči státu dovolat“ (srov. rozsudky SDEU ve věcech sp.zn. C-26/62 a sp.zn. C-41/74). [5] Žalobce dále namítal, že v jeho případě není respektován požadavek na poskytnutí stejných práv za stejných podmínek (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 42/2003). Dle žalobce jde v daném případě o diskriminaci osob, jež jsou oprávněnými držiteli zbraní, oproti jiným osobám, jejichž odsouzení za trestné činy bylo zahlazeno, a to navzdory ústavní zásadě všeobecného zákazu diskriminace, vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 50/2006. Žalobce uzavřel, že k němu správní orgány přistupují jinak, nežli přistupují k jiným osobám v jiných právních oblastech, kde platí, že pokud se na někoho hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, tak se na něj tak skutečně hledí. [6] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K námitce týkající se zahlazení trestu, uhrazením peněžitého trestu, žalovaný odkázal na ustanovení § 22 odst. 3 poslední věta zákona o zbraních, které upravuje využitelnost institutu zahlazení při posuzování bezúhonnosti dle zákona o zbraních. Na podporu své argumentace odkázal na komentář k zákonu o zbraních. Uvedl, že na základě ustanovení § 22 odst. 3 a ustanovení § 27 odst. 1 zákona o zbraních zde existuje důvod pro zahájení a vedení správního řízení ve věci odnětí zbrojního průkazu, neboť žalobce přestal splňovat podmínku bezúhonnosti. Uvedl, že se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně v tom směru, že žalobce nelze považovat za osobu bezúhonnou dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních. V ustanovení § 22 odst. 1 zákona o zbraních je pojem bezúhonnosti definován tak, že za bezúhonného se podle tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným trestným činem z navazujícího výčtu trestních činů. Úpravu uvedenou v ustanovení § 69 odst. 3 trestního zákoníku žalovaný nevyhodnotil jako klíčovou pro posuzování bezúhonnosti fyzické osoby jako podmínky pro držení zbrojního průkazu. Dle žalovaného se v zákoně o zbraních jedná o speciální právní úpravu pro uvedenou oblast právních vztahů a výkonu státní správy. [7] K námitkám týkajícím se směrnice č. 2021/555 žalovaný uvedl, že se v případě této směrnice jedná o právní akt stanovující cíl, který musejí všechny státy EU splnit. Žalobcem citovanou úpravu implementuje v českém právním řádu zákon o zbraních. Žalovaný dále odkázal na čl. 3 této směrnice s tím, že členským státům je ponechána možnost stanovit i přísnější pravidla pro posuzování jednotlivých případů ve vlastní právní úpravě, než jaká zakotvuje předmětná směrnice. K argumentům žalobce, že nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek či bezpečnosti a ani nikdy nebyl odsouzen za úmyslný násilný trestný čin, žalovaný uvedl, že je s ohledem na dikci ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních nepovažuje za určující z hlediska vedení správního řízení ve věci odnětí zbrojního průkazu. Uvedl, že odnětí zbrojního průkazu není nijak podmíněno, že trestný čin, pro který byl žalobce odsouzen, musí být násilným trestným činem – jednání žalobce uvedené v rozsudcích trestních soudů je v tomto případě jednoznačně podřaditelné pod ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o zbraních. Dále žalovaný uvedl, že směrnice č. 2021/555 se nezabývá otázkou právní úpravy zahlazení odsouzení, ale samotnou skutečností odsouzení jako takového.