9 As 61/2023 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 7/2025- 39 - text  14 9 Ad 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobkyně: T. K. bytem XXX proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne XXX, č. j. XXX takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra zdravotnictví (žalovaný), kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (ministerstvo) ze dne XXX, č. j. XXX, jímž byla zamítnuta její žádost ze dne XXX o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (Žádost o odškodnění) podle zákona č. 297/2021 Sb. (sterilizační zákon), a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě popsala průběh správního řízení a v prvním žalobním bodu tvrdila, že nebyly splněny podmínky legální sterilizace podle zákona o péči o zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Konstatovala, že její sterilizace byla provedena v roce XXX, přičemž v té době podmínky sterilizace upravoval § 23 a § 27 zákona o péči o zdraví lidu, a citovala z nich. Dále poukázala na § 2 a § 6 směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 12. 1971 o provádění sterilizace, LP-252.3-19.11.71. (Směrnice) a podmínky, při jejichž splnění byl z pohledu práva legitimizován výkon sterilizace na zdravých pohlavních orgánech a činily jej právně perfektním. Poukázala na dokument ze své zdravotnické dokumentace s názvem Žádost o sterilizaci, citovala jeho strojový předpis a tištěné poučení. Uvedla, že na konci Žádosti o sterilizaci je psacím strojem uvedeno datum XXX. Připustila, že žádost podepsala, ale neměla jinou možnost, neboť se chtěla zbavit úporných bolestí. Vyjádřila pochybnost o tom, že nebyla žádná jiná cesta jak se „vyléčit“ a zbavit potíží s vředy. 3. Daný dokument dle žalobkyně zaznamenává i další „kroky“, a sice schválení žádosti sterilizační komisí v části „rozhodnutí“, a citovala z něj. Konstatovala, že v této části rozhodnutí je připojeno datum dne XXX a podpis předsedy komise – ředitele SZZ XXX a přednosty gyn. - por. odd. XXX, třetí člen není nijak označen a v dokumentu pro něj není ponecháno ani místo pro uvedení jména a podpis. K tomu poukázala na § 3 větu před středníkem, § 5 odst. 1 písm. b) věta první a § 6 Směrnice. Namítala, že tento dokument tedy obsahuje podpis pouze předsedy gyn. - por. odd. a ředitele XXX, prázdný řádek pro podpis třetího člena komise (bez uvedení jména) obsahuje část poučení, kde je razítko a podpis, patřící pravděpodobně MUDr. V., její gynekoložky. Ta ale nebyla členem sterilizační komise. Pokud se sterilizační komise sešla, což nevyplývá z žádného záznamu ve zdravotnické dokumentaci, pak nerozhodovala o její sterilizaci ve složení dle Směrnice. Dále uvedla, že ve zdravotnické dokumentaci chybí protokol. Dle žalobkyně část rozhodnutí svým obsahem směřuje k naplnění druhé podmínky podle Směrnice-schválení žádosti a indikace sterilizační komisí, podmínku schválení žádosti sterilizační komisí ale jednoznačně nesplnilo. Uvedla, že zákon o péči o zdraví lidu neupravoval pro sterilizační zákroky podmínky složení a fungování komise, ty stanovila Směrnice. Podle Směrnice měla mít komise tři členy – ředitele nemocnice, vedoucího lékaře nemocničního ženského oddělení a odborného lékaře, z jehož oboru je indikace, popřípadě kontraindikace. O každém projednání sterilizace měl být vyhotoven protokol (§ 5 odst. 1 písm. b) a § 10 Směrnice). 4. Žalobkyně dále namítala, že ministerstvo nerozhoduje o žádostech stejně a předvídatelně, neboť jsou jí známy případy, o niž sterilizační komise „rozhodovala“ v nekompletním složení, stejně jako v jejím případě, a ministerstvo je posoudilo vstřícněji a žadatelkám přiznalo odškodnění. K tomu uvedla příklady takových rozhodnutí ministerstva. 5. Dále tvrdila, že i samotná indikace nebyla v pořádku a neodpovídala žádnému ustanovení Směrnice a její přílohy. Uvedení indikace – „pacientka je indikována k výkonu dle § 2g + interní 1-e a přílohy závo-opatření č. 1/72 Věstníku MZ ČR“ je nesrozumitelní a matoucí, neboť § 2g Směrnice specifikuje situaci „sterilizace přípustná, provádí-li se na vlastní žádost nebo se souhlasem osoby, na zdravých pohlavních orgánech ženy, jestliže žena splňuje podmínky pro umělé přerušení těhotenství“. Žalobkyně k tomu podotkla, že nechápe, jak tato „indikace“ odpovídá její situaci, ve zdravotnické dokumentaci není tato indikace přiléhavě vysvětlena. 6. S odkazem na uvedené výhrady ke složení sterilizační komise a schválení „nezákonné“ indikace žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že její sterilizace podmínky zákonné sterilizace nesplňovala. K tomu poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která vymezila potřebu naplnění třech kroků pro to, aby byla prohlášena sterilizace za sterilizaci v souladu s právem (rozsudek ve věci č. j. 5 As 95/2024-39, bod 23 a 28) s tím, že tyto musí být splněny kumulativně, a citovala z nich. 7. V návaznosti na zmíněný rozsudek NSS žalobkyně namítala nezákonnost rozhodnutí žalovaného, který dovodil, že její žádosti o odškodnění vyhovět, neboť byla sterilizována v souladu s právem. Tvrdila, že k uvedenému závěru žalovaný dospěl pouze tím, že bylo doloženo povolení výkonu sterilizační komisí a poučení žalobkyně o podstatě a důsledcích výkonu. 8. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně uplatnila námitky ve vztahu k informovaného souhlasu dle § 3 odst. 1 sterilizačního zákona. K tomu poukázala na stanovisko Veřejného ochránce práv (VOP) ze dne 23. 12. 2005 ve věci sp. zn. 3099/2004/VOP. Nesouhlasila s tím, že žalovaný přisvědčil posouzení ministerstva, že v jejím případě nevyplynuly žádné okolnosti (např. nedostatek času), které by měly vliv na svobodu uděleného souhlasu. Žalovaný se ale nezabýval samotnou existencí jejího informovaného souhlasu, a pouze odkázal a citoval z odůvodnění rozhodnutí ministerstva, které rozebíralo dokumenty ze zdravotnické dokumentace a vyvozovalo z nich žalobkyní udělený informovaný a svobodný souhlas, jako splnění podmínky pro provedení sterilizace. 9. Pokud ministerstvo poukazovalo na doporučení jejího praktického lékaře ve zdravotnické dokumentaci, žalobkyně o takovém doporučení neví. Ví pouze o Poukazu na ošetření (k internímu předoperačnímu vyšetření) ze dne XXX, vystaveného její gynekoložkou MUDr. V., a také o doporučení ze dne XXX, vystavené stejnou lékařkou s textem „sterilisatio ze zdravotních důvodů, žádost schválena“. 10. Žalobkyně dále uvedla, že ministerstvo považuje za její písemný podepsaný souhlas se sterilizací písemné poučení o povaze a důsledcích zákroků dle § 27c zákona o péči o zdraví lidu „Sterilizací je operační přerušení vejcovodů. Těhotenství přirozeným způsobem následně není možné. Další těhotenství je možné pouze mimotělním oplozením v příslušném zařízení. Byla jsem srozumitelně poučena o všech důsledcích zákroku a všemu rozumím“. I kdyby ale toto poučení odpovídalo požadavkům zákona o zdraví o péči lidu, v celé dokumentaci jednoznačně chybí její výslovný informovaný a svobodný souhlas, tedy že souhlasí s provedením sterilizace, jak opakovaně vyslovily správní soudy. Ministerstvo a žalovaný se více existencí informovaného souhlasu nezabývali a stačilo jim uvedené poučení jako doložený kvalifikovaný informovaný souhlas se sterilizací. Žalobkyně konstatovala, že je v její zdravotnické dokumentaci též založen písemný souhlas pacienta s anestezií a písemný souhlas s hospitalizací, žádný z nich však nenahrazuje její písemný souhlas se sterilizací. 11. V závěru žaloby žalobkyně poukázala na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze v rozsudcích č. j. 14 Ad 9/2022-33, č. j. 17 Ad 10/2022-30 a č. j. 8 Ad 6/2023-33, a citovala z nich. Dále poukázala též na rozhodovací praxi NSS v rozsudcích č. j. 4 Ads 20/2008-58, č. j. 2 As 119/2024-41, a v nich odkazované rozsudky téhož soudu. Podotkla, že z jediného dokumentu v její zdravotnické dokumentaci, který obsahuje jak žádost, tak poučení a rozhodnutí sterilizační komise vyplývá, že nebyla poučena po „schválení“ žádosti, ale ještě před. Její informovaný souhlas před zákrokem chybí úplně. Dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí NSS č. j. 7 As 12/2024-45, bod 22, a citovala z něj. 12. Obě rozhodnutí správních orgánů proto žalobkyně považovala za nezákonná pro postup v rozporu se správním řádem a porušení zásady správního řízení podle § 3 správního řádu, kdy dostatečně neobjasnily skutkový stav v její věci. Dále postupovaly i v rozporu se sterilizačním zákonem, neboť špatně vyhodnotily její zdravotnickou dokumentaci tím, že dle jejich závěrů sterilizace žalobkyně proběhla v souladu se zákonem o péči o zdraví lidu a Směrnicí. Nezákonná sterilizace je přitom závažným zásahem do základních lidských práv, z