9 Af 2/2024 – Městský soud v Praze

9 Af 2/2024- 46 - text 11 9 Af 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: COVERTIA, a. s., IČO: 24252255 sídlem Londýnská 674/55, 120 00 Praha 2 – Vinohrady zastoupená advokátem JUDr. Danielem Honzíkem sídlem Londýnská 674/55, 120 00 Praha 2 – Vinohrady proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČO 72080043 sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno – město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2023, č. j. 39248/23/5300-21442-711458, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti 7 dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 3. 2022, č. j. 1648961/22/2002-52521-110877, č. j. 1656359/22/2002-52521-110877, č. j. 1658108/22/2002-52521-110877, č. j. 1658211/22/2002-52521-110877, č. j. 1658274/22/2002-52521-110877, č. j. 1658612/22/2002-52521-110877 a č. j. 1659201/22/2002-52521-110877 (dále také „dodatečné platební výměry“). 2. Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena daň z přidaného hodnoty za zdaňovací období duben až říjen 2017 v souhrnné výši 487 222 Kč a penále v souhrnné výši 97 436 Kč, jelikož prvostupňový správce daně dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně nebyly splněny hmotněprávní podmínky dle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“) pro vznik nároku na odpočet daně z přijatých plnění, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že k uskutečnění zdanitelných plnění od dodavatelky Holenburg, s. r. o., IČO 03781631, (dále jen „Holenburg“ či „dodavatelka“) došlo tak, jak je na dokladech deklarováno, ani nebylo možné jednoznačně identifikovat osoby, které měly plnění vykonávat. 3. Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání. II. Napadené rozhodnutí 4. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištění správce daně, že daň byla žalobkyni doměřena na základě daňové kontroly zahájené dne 5. 2. 2020, v rámci níž správce daně požadoval po žalobkyni objasnění některých konkrétních skutečností týkajících se deklarovaných plnění od dodavatelky, která byla označena za nespolehlivého plátce daně. 5. Žalovaný po přezkoumání věci, vypořádání námitek žalobkyně a zhodnocení rozložení důkazního břemene, výpovědní hodnoty vyslechnutých svědků a skutečností zpochybňujících plnění od deklarovaného dodavatele v předmětu a rozsahu plnění přisvědčil závěru správce daně, že žalobkyně neprokázala, že předmětná plnění přijala od dodavatelky Holenburg či jiného dodavatele v postavení plátce daně, a to v deklarovaném předmětu plnění a jeho rozsahu. Proto žalovaný odvolání žalobkyně zamítl. 6. Nejprve žalovaný předestřel právní základ případu, kdy s odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) a také Ústavního soudu (dále také jen „ÚS“) uvedl, jak je v daňovém řízení rozložena důkazní povinnost mezi správce daně a daňový subjekt. Pojednal o zásadách důkazního břemene, které prioritně tíží daňový subjekt a je záležitostí dokladovou, nicméně nemá základ jen ve formálním dokladu, ale i v existenci zdanitelného plnění. Poukázal také na důkazní povinnosti správce daně prokázat případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí účetních záznamů, jakož i dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, tedy o povinnosti správce daně prokázat, že existují vážné pochybnosti, že se obchodní transakce neuskutečnila tak, jak tvrdí daňový subjekt, tj. o souladu daňového tvrzení se skutečností. Vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, že pokud daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na ustanovení daňového řádu, které stanoví důkazní povinnost správce daně dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat. Daňový subjekt je povinen v řízení prokázat nejen to, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, ale v jakém rozsahu se tak stalo, ale také i to, že mu toto plnění poskytl plátce daně, neboť aby vznikl daňovému subjektu nárok na odpočet daně, musí poskytovatel plnění být plátcem daně z přidané hodnoty (dále také „DPH“). V tomto směru odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Kemwater a související judikaturu Nejvyššího správního soudu. Výjimkou je situace, kdy sám správce daně disponuje údaji potřebnými k ověření toho, že dodavatel měl postavení plátce DPH a kdy je dána povinnost prokazovat statut plátcovství skutečného dodavatele ze strany správce daně, ale to v případě, kdy ze skutkových okolností případů a údajů, které má správce daně k dispozici s jistotou vyplývá, že tento skutečný dodavatel postavení plátce DPH nutně měl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky č. j. 2 Afs 177/2006–61, č.j. 1 Afs 103/2009-232 a č.j. 7 Afs 44/2021-29 žalovaný také poukázal na nezbytnost určité obezřetnosti daňového subjektu spočívající v tom, že si měl ve svém zájmu zajistit důkazy, kterými by byl schopen uskutečnění zdanitelného plnění v souladu s daňovými doklady prokázat. Volba důkazních prostředků je přitom na daňovém subjektu. Nezajistí-li si daňový subjekt dostatek důkazních prostředků k prokázání nároku na odpočet daně, nemůže být v dobré víře ohledně toho, zda v budoucnu unese své důkazní břemeno ve vztahu k oprávněnosti tohoto nároku. 7. Žalovaný následně v části napadeného rozhodnutí, týkajícího se aplikace právního základu na daný skutkový stav představil konkrétní pochybnosti správce daně o přijetí některých zdanitelných plnění, na jejichž odpočet žalobkyně uplatnila nárok. Jednalo se o plnění „pomocné práce a ostraha“ doložené 7 daňovými doklady. Následně v průběhu daňové kontroly žalobkyně dodala i hlavní knihu a evidenci pro účely DPH za předmětná zdaňovací období, stejně tak i „Smlouvu o zajištění úklidových prací, pomocných prací a služeb s tím spojených“ uzavřenou dne 1. 12. 2016 (dále jen „Smlouva“) a Oznámení o platnosti Smlouvy podepsané novým jednatelem dodavatelky Holenburg, panem G. M. Pochybnosti správce daně plynuly ze zjištěných nesrovnalostí informací uvedených ve Smlouvě a tvrzení daňového subjektu v průběhu daňové kontroly ohledně vybavení pracovníků ochrannými pomůckami, z nedoložení seznamu zaměstnanců dodavatelky Holenburg, nedoložení dokumentů o proškolení pracovníků o bezpečnosti práce, nedoložení způsobu objednávek a určování rozsahu prováděných pomocných prací a ostrahy. Nadto k pochybnostem správce daně přispěla i hotovostní povaha provedených plateb, nekontaktnost dodavatelky Holenburg a menšího počtu jejích zaměstnanců oproti počtu, který by odpovídal rozsahu plnění tvrzených žalobkyní (detailně viz bod 23 napadeného rozhodnutí). Dne 4. 4. 2018 byla dodavatelka Holenburg prohlášena nespolehlivým plátcem DPH a v únoru 2020 jí byla zrušena registrace k DPH. Dodavatelka Holenburg sídlí na virtuální adrese, nemá provozovnu ani nemovitosti, neplní své zákonné povinnosti, od svého vzniku nezveřejnila ve Sbírce listin žádnou účetní závěrku, od února 2018 nemá žádného jednatele, její předmět podnikání neodpovídá plněním tvrzených žalobkyní. Dřívější jednatel G. M. neprochází žádnou cizineckou evidencí, rumunská daňová správa sdělila, že tuto osobu není možné identifikovat z důvodu nedostatku informací. Žalovaný uvedl, že tyto skutečnosti jsou podle judikatury NSS legitimním zdrojem pochybností ohledně věrohodnosti předložených daňových dokladů, přičemž dostupné údaje vykázané v kontrolních hlášeních a daňových přiznáních lze považovat za toliko formální tvrzení, která nejsou náhledem žalovaného způsobilá prokázat faktickou stránku věci, což žalovaný dokládá odkazem na rozsudek krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2021, č. j. 31 Af 69/2019-51. 8. Sama žalobkyně podpořila tyto pochybnosti, když její akcionáři Zdeněk Dřevikovský a JUDr. Daniel Honzík v rámci svých svědeckých výpovědí uvedli, že za dodavatelku komunikoval a odpovídal M. K. (jinde a dále také „M. K.“), který se představoval jako manažer dodavatelky, ale neměl na dodavatelku Holenburg žádnou vazbu, dle jeho vlastní výpovědi byl konzultantem firmy bez právního vztahu a nároku na odměnu a jednal pouze s účtárnou, nikdy se nesetkal s jednatelem. Několikrát nesl hotovost od žalobkyně na účtárnu dodavatelky Holenburg. Paní D. L. byla jednatelkou dodavatelky Holenburg od 8. 2. do 2. 3. 2018, dle její výpovědi se jí stala bez jejího vědomí, ohledně spolupráce se žalobkyní nic neví a nikoho nezná. I další důkazní prostředky a vyjádření žalobkyně zjištěné pochybnosti dále prohloubily. Z výpovědi 2 zaměstnankyň společnosti Holenburg paní O. S. a