4 Afs 22/2015 — Nejvyšší správní soud

11 Af 17/2025- 35 - text 12 11 Af 17/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobkyně: COMRAT s. r. o., IČO 29235456 sídlem Varšavská 715/36, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČO 72080043 sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2025, č. j.: 11327/25/5100-41456/712955 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“, příp. „DŘ“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále „správce daně“, případně „správní orgán prvního stupně“ či „prvostupňový správní orgán“) ze dne 19. 2. 2025 č. j. 1154813/25/2080-81541-609327 (dále „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“, případně „prvostupňové rozhodnutí“, „zajišťovací příkaz“), kterým bylo žalobkyni dle § 167 daňového řádu ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH“, příp. „ZDPH“) uloženo, aby okamžikem vydání zajišťovacího příkazu zajistila úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále „DPH“), která dosud nebyla stanovena, za období od 1. 4. 2024 do 30. 6. 2024 složením jistoty ve výši 785 507 Kč na účet správce daně. Žalobní body 2. Žalobkyně namítá nesplnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu. Napadené rozhodnutí je dle ní nezákonné, a proto navrhuje, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 3. První z námitek míří na samotný charakter zajišťovacího příkazu. Dle žalobkyně je tento institut nejzazším prostředkem, který lze využít pouze výjimečně a s vysokou mírou obezřetnosti. Dále uvedla, že jednotlivá zákonná ustanovení ohledně podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu je nutno vykládat spíše restriktivně, aby bylo naplněno ustanovení § 5 odst. 3 DŘ. V jejím případě tak mělo dojít vydáním zajišťovacího příkazu k porušení zásady přiměřenosti 4. Další námitka míří na podmínku předpokladu budoucího stanovení daně. Žalovaný dle žalobkyně konstatoval její účast na daňovém podvodu, a to ze zjištěných nestandardností a dalších objektivních okolností. Tyto nestandardnosti však měl žalovaný interpretovat po svém, bez přihlédnutí k běžné praxi mezi podnikateli či přímo v rozporu se zákonem. V odůvodnění rozhodnutí daňových orgánů pak dle žalobkyně zcela absentuje subjektivní stránka jejího jednání. 5. Žalobkyně dále namítla nenaplnění podmínky obavy o dobytnost daně. Okolnosti, o kterých měl žalovaný pochybnosti, a na nichž vystavěl závěr o obavě o budoucí dobytnost daně, mohly být odstraněny v procesu odstranění pochybností dle § 89 DŘ, nebo v rámci daňové kontroly dle § 85 DŘ. Okolnosti, na nichž své rozhodnutí správce daně i žalovaný vystavěli, pak navíc byly dle žalobkyně interpretovány tendenčně a bez přihlédnutí k dalším okolnostem případu. 6. Mezi tyto okolnosti patří v prvé řadě daňovými orgány tvrzenými nestandardnost v charakteru sídla žalobkyně. Žalobkyně k tomuto uvedla, že doložila právní vztah k sídlu souhlasem s umístěním sídla, uděleným vlastníkem předmětné nemovitosti v rámci soudního řízení o změně zapsaného sídla. K výběrům hotovosti, jež daňové orgány rovněž shledaly nestandardními, uvedla, že k porušení právních předpisů v oblasti ochrany proti praní špinavých peněz a financování terorismu nedošlo, neboť za platbu v hotovosti se nepovažuje vložení peněžních prostředků na účet a jejich výběr v hotovosti. Dále se žalobkyně v žalobě vyjádřila k závěrům daňových orgánů týkajících se společnosti BURČEK s.r.o., IČO: 09112162, (dále jen „společnost BURČEK“). Uvedla, že si tuto společnost ověřovala v obchodním a živnostenském rejstříku, insolvenčním rejstříku a také v registru nespolehlivých plátců, přičemž nezjistila žádné nestandardnosti. Proto je přesvědčena, že ve své podnikatelské činnosti postupovala s vysokou mírou obezřetnosti. Nelze tedy konstatovat, že byla vědomě či nevědomě zapojena do daňového podvodu. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 8. K námitce nenaplnění zákonných předpokladů pro vydání zajišťovacího příkazu uvedl žalovaný následující. V případě zajišťovacího řízení je běžné, že zajišťovací příkaz jako rozhodnutí předstižné povahy je vydáváno pouze na základě zjištění z vyhledávací činnosti. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobkyně o tendenční interpretaci vytýkaných nestandardností a jejich hodnocení v rozporu se zákonem. Žalobkyně dle žalovaného nijak blíže tuto námitku neodůvodnila. Žalovaný je názoru, že on sám i správce daně vycházeli ze zcela konkrétních zjištění, která hodnotili s ohledem na individuální situaci žalobkyně jako podnikatelského subjektu a také s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Ve vyjádření následně vyjmenoval zjištěné nestandardnosti, které byly vytýkány žalobkyni v rámci zajišťovacího příkazu a v napadeném rozhodnutí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 6. 4. 2016, č. j. 6 Afs 3/2016–45, z něhož dle žalovaného plyne, že daňové orgány nepochybily, když se blíže nezabývaly vědomostí žalobkyně a její účastí na podvodu na DPH. Dle žalovaného správce daně v zajišťovacím příkazu uvedl objektivní okolnosti, ze kterých je možné si učinit alespoň předběžný závěr o tom, že o své účasti na podvodu na DPH vědět měl a mohl nebo věděl. 9. Stran námitky směřující na obavu o budoucí dobytnost daně uvedl následující. V prvé řadě k poukazu na možný postup dle § 85 a § 89 DŘ uvedl, že zajišťovací příkaz je předstižným rozhodnutím, jež je vydáváno v relativně samostatném zajišťovacím řízení. Důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu je pak skutečnost, že existuje odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Zajišťovací příkaz je tak vydáván v případech, kdy hrozí, že po provedení standardního nalézacího řízení bude zmařen výběr daně. Proto za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, nemůže správce daně postupovat dle § 85 a § 89 DŘ, jak navrhuje žalobkyně. Tímto by pak zajišťovací příkaz ztratil smysl, jelikož by probíhalo standardní nalézací řízení, a nikoliv nejdříve řízení zajišťovací. 10. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že by nestandardnosti spojené s možnými budoucími potížemi stran dobytnosti daně hodnotil zaujatě, bez přihlédnutí ke všem okolnostem případu. Současně žalovaný uvádí, že obavu o budoucí dobytnost daně správce daně ani žalovaný nezaložili na objektivních okolnostech a nestandardnostech, nýbrž na komplexní analýze majetkových poměrů žalobkyně, ke kterým se však žalobkyně v žalobě nijak nevyjadřuje, a rovněž také na nakládání žalobkyně s peněžními prostředky, které představují její jediný majetek významnější hodnoty a které žalobkyně ve velkých objemech (89 %) vybírá krátce po jejich připsání na svůj bankovní účet. 11. Stran sídla žalobkyně žalovaný uvedl, že žalobkyní odkazovaný souhlas s umístěním sídla nijak nevyvrací závěry správce daně a žalovaného ohledně virtuální povahy jejího sídla. Tento souhlas totiž dle žalovaného představuje určité povolení, které vydává vlastník určité nemovitosti určitému subjektu k tomu, aby měl v jeho nemovité věci sídlo. Dle žalovaného naopak o povaze sídla svědčí zjištění správce daně (úřední záznam č. j. 100995/25/2040-21492-104422). V rámci šetření správce daně bylo přitom dle žalovaného přesvědčivě zjištěno, že zapsané sídlo žalobkyně naplňuje známky virtuálního sídla. Žalobkyně dle žalovaného přitom v odvolání ani nyní v žalobě virtuální povahu svého sídla nijak nerozporuje. 12. K výběrům hotovosti žalovaný uvedl, že správce daně a žalovaný vytýkali žalobkyni výběry hotovosti ve velkých částkách (89 % kreditovaných peněžních prostředků) krátce poté, co jsou peněžní prostředky na bankovní účet žalobkyni připsány. S ohledem na absenci bezhotovostních úhrad za přijatí zdanitelná plnění (spolu s dalšími skutečnostmi) vyhodnotily daňové orgány tuto skutečnost jako formu vyvádění majetku, nikoliv jako porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti (dále „zákon o omezení plateb v hotovosti“, případně „ZOPH“). Stran porušení ZOPH bylo dle žalovaného žalobkyni vytýkáno, že s ohledem na hodnotu části daňových dokladů a absenci bezhotovostních úhrad za tyto daňové doklady, musela porušit zákon o omezení plateb v hotovosti. A to tak, že provedla úhradu v dotčené částce v hotovosti, nebo tak, že účelově rozd