4 As 168/2024 — Nejvyšší správní soud

15 A 147/2025- 34 - text 9 15 A 147/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: M. M., narozený X bytem X proti žalované: Česká advokátní komora sídlem Národní 118/16, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí předsedy České advokátní komory ze dne 6. 8. 2025, č. j. 10.01-000371/25-0003 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým předseda České advokátní komory rozhodl, že žalobci se advokát k poskytnutí právní služby bezplatně dle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“) neurčuje. Předseda České advokátní komory nevyhověl žalobcově žádosti o určení advokáta ze dvou důvodů - jednak shledal, že žádost je zjevně bezdůvodným uplatňováním nebo bráněním práva (§ 18c odst. 5 věta třetí zákona o advokacii), a dále žalobci vytkl, že neprokázal, že jeho příjmové a majetkové poměry odůvodňují určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně (§ 18c odst. 5 věta první zákona o advokacii). Žalobce s těmito závěry nesouhlasí, považuje napadené rozhodnutí za vydané v rozporu se zákonem a domáhá se jeho zrušení. II. Napadené rozhodnutí 2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že žádostí ze dne 4. 7. 2025 (dále jen „žádost“) žalobce požádal žalovanou o určení advokáta k zastoupení před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 64 Co 279/2025, 64 Co 280/2025. Tímto usnesením krajský soud potvrdil a) usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim ze dne 5. 2. 2025, č. j. 129 EX 5444/24-29, jímž soudní exekutor odmítl návrh žalobce na odklad provedení exekuce, a b) usnesení téhož soudního exekutora ze dne 19. 2. 2025, č. j. 129 EX 5444/24-30, jímž soudní exekutor zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů. 3. Předseda žalované s poukazem na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu dospěl k závěru, že lze mít důvodně za to, že žalobce bude se svou ústavní stížností zjevně neúspěšný, neboť návrhy na odklad exekuce a ustanovení zástupce podal za situace, kdy sám dobrovolně na výzvu exekutora svůj dluh v plné výši zaplatil, čímž byla exekuce provedena a skončena. Za této situace nemohl být úspěšný ani se svým odvoláním, což mu muselo být od počátku jasné. Exekuce byla nadto vedena toliko pro částku 2 565 Kč s příslušenstvím, a jedná se tak o tzv. bagatelní nárok, u něhož je ústavní stížnost s výjimkou extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby vyloučena. Požadavek žalobce na určení advokáta tudíž představuje zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva. 4. Předseda žalované rovněž poukázal na to, že ze žádosti a jejích příloh vyplývá, že žalobce byl v evidenci Úřadu práce od 1. 1. 2022 do 21. 1. 2025, tj. k datu vystavení potvrzení. K rukou psané poznámce „dosud“ (na vystaveném potvrzení) nemůže být přihlédnuto, neboť byla dopsána až po vystavení potvrzení. Evidence žalobce na Úřadu práce ke dni podání žádosti ani ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebyla doložena. Z předloženého rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 7. 2024 vyplývá, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost žalobce o 35 %. Ve zbytku je tedy schopen výkonu práce, což nečiní. Žalobce netvrdil ani nedoložil, že práce není schopen. Nepředložil ani důkazy, jimiž by prokázal, že jím označené výdajové položky ve výpisech z bankovního účtu jeho přítelkyně se skutečně vztahují k jeho osobě. Stejně tak nedoložil ani tvrzené výdaje za energie, půjčky od přítelkyně a rodičů a celkové dlužné výživné. Žalobce tedy neprokázal, že je osobou, jejíž příjmové a majetkové poměry odůvodňují určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně. III. Obsah žaloby 5. Žalobce v žalobě uvedl, že sáhodlouhou a patrně zcela nesouvisející, čistě právní argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí nechápe, a to kromě dvou bodů. Nesouhlasí s tím, že by se z jeho strany jednalo o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva. Všechny úvahy a fakta uvedená v odůvodnění jsou podle něj irelevantní, neboť vycházejí z jiných soudních řízení a ničeho na tom nemění ani právní názor žalované, která není soudem. Pokud je mu vytýkáno, že něco dostatečně nedoplnil či netvrdil nad rámec tiskopisu žádosti, měl k tomu být ze strany žalované vyzván a poučen, což se však nestalo. Žalobce tak nevěděl, co bude pro posouzení jeho žádosti stěžejní. Nesouhlasí s tvrzením, že je schopen práce. Pro tento závěr nemá žalovaná jakékoliv důkazy a on sám netuší, co by měl tvrdit či doložit, aby mohla dojít k závěru opačnému. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí prohlásil za nezákonné a zrušil ho. IV. Vyjádření žalované 6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě shrnula dosavadní průběh řízení a k prvému důvodu neurčení advokáta, tedy zjevně bezdůvodnému uplatňování práva, uvedla, že pokud žalobce žádal o odklad exekuce či o ustanovení zástupce za situace, kdy exekuce byla provedena na základě jeho vlastní dobrovolné úhrady a ani odvolacím soudem mu nebylo vyhověno, není zřejmé, čeho by hodlal v ústavním přezkumu vůbec dosáhnout. Navíc předmětem exekučního a předchozího nalézacího řízení byla bagatelní částka, byť s příslušenstvím. Pokud jde o druhý důvod nevyhovění žádosti, žalovaná odkázala na obsah správního spisu. Závěrem podotkla, že žalobce neuvedl nic konkrétního, co by svědčilo o tom, že jeho žádost není případem zjevně bezdůvodného uplatňování práva, nebo že přehledně obsahovala jeho osobní, majetkové a příjmové poměry. V. Ústní jednání před soudem 7. Při ústním jednání před soudem, které se konalo dne 23. 4. 2026, účastníci setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích. Žalobce odkázal na žalobu a dále uvedl, že k hodnocení úspěšnosti jeho ústavní stížnosti je povolán výlučně Ústavní soud a nikoliv žalovaná. Ta by mohla rozhodnout o neurčení advokáta pouze tehdy, pokud by ústavní stížnost byla zjevně nepřípustná. Nad rámec námitek uplatněných v žalobě žalobce při jednání vytkl žalované, že v napadeném rozhodnutí nebyl při hodnocení jeho majetkových poměrů zohledněn vliv vyhlášených exekucí, kdy mu bylo zakázáno disponovat s majetkem, a přihlédnuto nebylo ani k jím předloženým soudním rozhodnutím, která akceptovala jeho neutěšenou majetkovou situaci. Dále žalobce zpochybnil pravdivost závěru Krajského soudu v Plzni, že částku vymáhanou v exekučním řízení uhradil. K dotazu soudu upřesnil, že celková vymáhaná částka ve výši 9 814 Kč sice zaplacena byla, ale zaplatila ji jeho přítelkyně jako „zálohu exekuce“. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 64 Co 279/2025, 64 Co 280/2025 je tedy podle žalobce nesprávné, stejně jako obě usnesení soudního exekutora, která byla tímto usnesením soudu potvrzena. 8. Žalovaná při jednání odkázala na své písemné vyjádření k žalobě a zopakovala, že žalobce se mýlí v názoru, že jí nepřísluší posuzovat zjevnou bezdůvodnost ústavní stížnosti. V usnesení, proti němuž žalobce brojil ústavní stížností, dospěl Krajský soud v Plzni k jednoznačnému závěru, že exekuce skončena z důvodu zaplacení vymáhané částky. V návaznosti na toto zjištění krajský soud konstatoval zjevnou bezúspěšnost žalobcova počínání spočívajícího v podávání návrhu na odklad exekuce a návrhu na ustanovení zástupce. Žalovaná podotkla, že usnesením sp. zn. III. ÚS 2289/25 ze dne 4. 9. 2025 Ústavní soud žalobcovu ústavní stížnost odmítl. VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze 9. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“); vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. 10. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy: 11. Podle § 18 odst. 2 písm. b) zákona o advokacii ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů a ani si nemůže zajistit poskytnutí právních služeb jinak (dále jen „žadatel“), má právo, aby mu Komora na základě jeho včasné žádosti určila advokáta k poskytnutí právní služby podle § 18c. 12. Podle § 18c odst. 1 zákona o advokacii žadatel, který není ve věci, v níž žádá poskytnutí právní služby, zastoupen jiným advokátem nebo osobou podle § 2 odst. 2 písm. a), má právo, aby mu Komora určila advokáta k poskytnutí právní služby. V téže věci může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou; to neplatí, odmítne-li v této věci dříve určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v § 19, nebo n