5 As 102/2013 — Nejvyšší správní soud

29 A 14/2026- 29 - text  18 29 A 14/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D. v právní věci žalobce: X. X., státní příslušnost X. t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců X. sídlem X. zastoupen Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/2, Ústí nad Labem proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2026, č.j. KRPA-120098-10/ČJ-2026-000022-ZZC takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 24. 4. 2026 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „žalovaný“), jímž bylo podle ust. § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu EU (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států – dále jen „dublinské nařízení“), přičemž doba zajištění byla podle ust. § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě nejprve obecně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečně a jednostranně posouzeného skutkového stavu žalovaným, nevypořádání se s osobními a rodinnými poměry žalobce, nesprávný závěr o vážném nebezpečí útěku, formální posouzení možnosti uložení mírnějších opatření a užití institutu zajištění jako automatického následku neoprávněného pobytu a existence záznamu EURODAC. Žalobce v tom spatřuje rozpor s § 129 zákona o pobytu cizinců, čl. 28 odst. 2 dublinského nařízení i se zásadou proporcionality zásahu do osobní svobody. 3. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečně a jednostranně posouzeného skutkového stavu žalovaným. Žalovaný učinil závěr o vážném nebezpečí útěku pouze na základě skutečnosti neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky, existence předchozí žádosti o azyl v Rakousku a absence pobytového oprávnění, aniž by přesvědčivě, individuálně a na základě konkrétních okolností prokázal, že účelu předání nelze dosáhnout jinak. Žalovaný nezohlednil, že žalobce se nehodlal skrývat, mařit řízení nebo se vyhýbat případnému předání. Žalobce při podání vysvětlení uvedl konkrétní adresu svého pobytu, uvedl své osobní poměry, popsal svůj vztah k přítelkyni, sdělil, kde se zdržuje, neuváděl falešnou totožnost poté, co byl ztotožněn, s orgány spolupracoval, nebylo zjištěno, že by se v minulosti skrýval před českými orgány, že by porušil již uloženou povinnost hlásit se policii, že by mařil předchozí řízení vedené v České republice, nebo že by se pokusil uprchnout při policejním úkonu. Žalovaný namísto konkrétního dokazování pracoval s domněnkami a obecnými formulacemi. 4. V druhém žalobním bodu žalobce namítá nedostatečné posouzení svého soukromého a rodinného života. Žalovaný bagatelizoval zjištění o žalobcově přítelkyni na území České republiky, české občance paní T. Č., se kterou žalobce tvoří skutečný partnerský vztah již dlouhou dobu a s níž hodlá uzavřít manželství, v době zajištění s ní sdílel společnou domácnost na v žalobě uvedené adrese v Praze. Žalovaný neprovedl žádné dokazování k tvrzenému partnerskému vztahu, nevyslechl žalobcovu přítelkyni, nezjišťoval délku a povahu vztahu, nezjišťoval, zda je přítelkyně ochotna poskytnout žalobci ubytování, převzít písemnosti, doprovázet jej k úkonům, složit případnou záruku nebo zajistit jeho pravidelné hlášení policii. Přesto žalovaný uzavřel, že žalobce nemá na území České republiky dostatečné vazby a že zvláštní opatření nejsou možná. Takový závěr je předčasný a nemá oporu ve spise. 5. Ve třetím žalobním bodu žalobce brojí proti tomu, že žalovaný posoudil možnost použití zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců pouze formálně a nikoli individualizovaně. Žalovaný mechanicky uvedl, že oznámení adresy, hlášení na policii, zdržování se na určeném místě ani finanční záruka nejsou účelné, vyšel pouze z toho, že žalobce nemá vlastní nájemní smlouvu a nemá finanční hotovost, neověřil, zda je adresa oznámená žalobcem jako konkrétní místo pobytu reálně využitelná pro kontrolu, pochybil, když například neuložil žalobci povinnost zdržovat se na adrese přítelkyně, popřípadě povinnost k pravidelnému hlášení. Žalovaný se nezabýval tím, zda by finanční záruku nemohla složit žalobcova přítelkyně, její rodina nebo jiná blízká osoba, a bez dalšího vycházel jen z toho, že žalobce sám finanční záruku nenabídl a nemá prostředky. Nelze klást k tíži žalobci, že žalovaný při rozhodování o zajištění neměl možnost finanční záruky ze strany jiné osoby ověřit, o to spíš měl své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. 6. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce zpochybňuje závěr žalovaného, že žalobce neskýtá záruku respektování rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný vyšel převážně ze zjištění, že žalobce podal žádost o azyl v Rakousku a následně přicestoval do České republiky. Žalovaný měl zkoumat důvody tohoto jednání, osobní situaci žalobce, jeho vztah k přítelkyni v České republice, jeho sociální zázemí, měl zohlednit velmi dobrou znalost češtiny, což svědčí o skutečné integraci, či to, zda žalobce vůbec rozuměl svým právům a povinnostem v dublinském řízení. Žalovaný neprokázal aktuální a konkrétní riziko nebezpečí útěku a maření předání, pouze paušálně morálně hodnotil žalobcovu předchozí migraci po Evropě. 7. V pátém žalobním bodu žalobce namítá nevyjasnění reálnosti předání do Rakouska. Žalovaný opřel závěr o předání především o záznam EURODAC a obecné úvahy o příslušnosti Rakouska, nezabýval se již tím, zda by Rakousko převzetí žalobce akceptovalo, ani že by byly konkrétně doloženy kroky směřující k faktickému předání ve stanovené lhůtě. Zajištění nemůže sloužit jako „rezerva“ pro případ, že se správnímu orgánu podaří až následně vyjasnit, zda bude předání možné. 8. V šestém žalobním bodu žalobce namítá nepřípadnost zohlednění skutečnosti, že má žalobce rodinu a majetkové zázemí v Tunisku. Žalovaný měl jako podstatné hodnotit, zda takové vazby, jakož i opatření, která umožňují sledovat účel řízení bez omezení osobní svobody, existují v České republice. Žalovaný vazby v České republice zlehčil, zatímco vazby v Tunisku použil k závěru, že zásah do soukromého a rodinného života nebude nepřiměřený. Taková úvaha je vnitřně rozporná, neboť předmětem řízení není vycestování do Tuniska, ale předání do Rakouska. 9. V sedmém žalobním bodu žalobce namítá nepřiměřenost doby zajištění. Žalovaný nevysvětlil, proč je právě doba třiceti dnů nezbytná, pouze obecně opsal zákonné a dublinské lhůty. U zajištění podle dublinského nařízení musí být doba zajištění co nejkratší a vázaná na konkrétní úkony, které mají být provedeny s náležitou pečlivostí. Žalovaný však neuvedl konkrétní harmonogram úkonů, neuvedl, kdy hodlá požádat Rakousko o převzetí či přijetí zpět, v jakém režimu, a proč nebylo možné žalobce ponechat na svobodě alespoň do reakce rakouských orgánů. 10. V osmém žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalovaný sice citoval zákonná ustanovení a opakoval obecné teze o migrační politice, neoprávněném pobytu a nutnosti chránit veřejný pořádek, vynechal však úvahu o skutečném vyvážení práva žalobce na osobní svobodu, jeho soukromého a rodinného života, jeho vztahu s občankou České republiky, možnosti uzavření manželství, konkrétní adresy pobytu a reálné použitelnosti mírnějších opatření. Individuální posouzení nahradil obecným tvrzením, že nelze připustit, aby se na území České republiky pohybovaly osoby bez pobytového oprávnění. Taková argumentace však ze zajištění činí pravidlo, nikoli krajní prostředek. 11. Pokud jde o jednání před soudem, žalobce netrvá na nařízení veřejného jednání k projednání této žaloby a souhlasí, aby o žalobě bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Má za to, že pro zajištění žalobce za účelem předání podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byly splněny všechny zákonné podmínky, a to podmínka neoprávněného pobývání žalobce na území České republiky (což žalobce nerozporuje); podmínka existence platného a účinného předpisu Evropské unie, tj. v případě žalobce dublinského nařízení; podmínka naplnění jedné ze skutkových podstat ust. § 129 odst. 4 zákona o po