29 A 3/2026 – Městský soud v Praze

29 A 3/2026- 34 - text 8 29 A 3/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: X. X., narozená X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně pro nepřijatelnost dne 5. 1. 2026 takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 5. 1. 2026 jako nepřijatelné byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 5. 1. 2026 jako nepřijatelné. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Z důvodu ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny vyvolaného invazí vojsk Ruské federace na Ukrajinu žalobkyně uprchla do Švédska, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Žalobkyně ve Švédsku od 29. 1. 2023 do 31. 5. 2023 studovala v rámci studijního výměnného pobytu Erasmus+ a domnívá se, že její oprávnění k pobytu na území Švédska pozbylo platnosti k 4. 3. 2024. Žalobkyně se v rámci programu Erasmus+ přesunula do Polska, kde na základě dlouhodobého víza za účelem studia pobývala od 25. 9. 2023 do 19. 2. 2024. Od 28. 2. 2025 do 29. 5. 2025 pobývala ze stejného důvodu v Nizozemsku, přičemž tamější vízum měla platné do 31. 10. 2025. Žalobkyně v současnosti nedisponuje žádným platným pobytovým oprávněním v jiné zemi. Dne 5. 1. 2026 požádala žalovaného o udělení dočasné ochrany, žalovaný ale její žádost označil jako nepřijatelnou z toho důvodu, že již dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie nebo Schengenského prostoru a současně bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025 (dále jen „Lex Ukrajina“). Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti č. j. OAM-0000879/DO-2026 (dále jen „žádost“). II. Žaloba a vyjádření žalovaného 2. Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni. 3. Žalobkyně byla v minulosti držitelkou dočasné ochrany ve Švédsku, domnívá se ale, že už tomu tak není. Pokud by se však prokázal opak, je připravena se jí vzdát. Žalobkyně přicestovala zpět za svým manželem do České republiky, kde 5. 1. 2026 požádala o udělení nové dočasné ochrany. Žalovaný však její žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Žalobkyně současně uvedla, že si je vědoma toho, že s ohledem na datum uzavření manželství k 29. 4. 2025, tedy po vypuknutí válečného konfliktu, není oprávněna žádat o udělení pobytového oprávnění z důvodu sloučení rodiny dle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů. 4. Stran možného přezkumu zásahu žalobkyně odkázala na závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, C753/23, Krasiliva. Dále poukázala na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), která dlouhodobě konstatuje rozpor § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina s čl. 8 odst. 1 směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES Směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Žalobkyně odkázala zejména na rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/202442, podle něhož samotná existence dočasné ochrany v jiném členském státě neopravňuje žalovaného k označení žádosti jako nepřijatelné. Tento závěr NSS výslovně vztáhl i na nový důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, konkrétně rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č.j. 5 Azs 248/202518. 5. Podle žalobkyně na uvedených závěrech nic nemění ani to, že se žalovaný nově opírá o § 3 odst. 3 Lex Ukrajina a tzv. oznámení o riziku vyčerpání kapacit, které Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Žalobkyně namítla, že toto oznámení nemá žádné právní účinky, není podloženo reálnými údaji o kapacitách, nebylo učiněno v rámci mechanismu předvídaného směrnicí o dočasné ochraně a nemůže proto omezit její práva plynoucí z unijní úpravy. 6. Žalovaný podle ní novou právní úpravou neodstranil dřívější rozpor s unijním právem. Naopak přidal další důvod nepřijatelnosti, který je rovněž neslučitelný s unijním právem. Jeho důsledek je fakticky totožný s dříve posuzovanými § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina – tedy vrácení žádosti z důvodu, který unijní právo nepřipouští. Žalobkyně připomněla, že žalovaný její případ věcně neposoudil, a přestože předložila doklady, z nichž vyplývá, že její případná dočasná ochrana ve Švédsku již neplatí (případně je připravena se jí vzdát, pokud by tomu tak nebylo), žalovaný tuto skutečnost neověřil a svůj závěr postavil toliko na skutečnosti, že žalobkyně je v systému Temporary Protection Platform doposud vedena jako její držitelka. Takový závěr žalovaného byl ale v rozporu se závěry vyplývajícími mj. usnesení NSS ze dne 11. 6. 2025, č.j. 2 Azs 255/2024-39. Na závěrech ustálené judikatury správních soudů i NSS dle žalobkyně ničeho nemění ani přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 Prováděcí Rady EU 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382. (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), ani nově přijaté recitály 4 až 6 jeho preambule. 7. Žalobkyně podala také návrh na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 5. 2. 2026 zdejší soud rozhodl o zamítnutí tohoto návrhu. 8. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. 9. V reakci na žalobní tvrzení zvolil aktualizované znění své argumentace, kterou již opakovaně před správními soudy přednesl ve skutkově a právně obdobných věcech (např. ve věci sp. zn. 18 A 172/2025, sp. zn. 6 A 151/2025, totožnou argumentaci pak neúspěšně zvolil ve věci sp. zn. 13 A 4/2026). 10. Žádost žalobkyně žalovaný vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť žalobkyně v minulosti již dočasnou ochranu získala v jiném členském státě EU. Tuto skutečnost žalovaný zjistil ověřením pravosti žalobkynina švédského dokladu týkajícího se dočasné ochrany v systému Datex. Žalovaný následně v evropské platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform) zjistil, že žalobkyně v ní jako držitelka dočasné ochrany v žádném členském státě EU v době podání žádosti nefiguruje. Záznam o tom, že byla držitelkou dočasné ochrany ve Švédsku tak byl švédskou stranou dle jeho názoru pravděpodobně smazán. Co je příčinou, není žalovanému známo, pro posouzení žalobkynina případu je to však podle něj lhostejné. Pro věc je stěžejní, že žalobkyni již historicky dočasná ochrana v jiném členském státě EU udělena byla. 11. Dále zdůraznil, že po odeslání oznámení o riziku vyčerpání kapacit dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, které Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025, je povinen důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina uplatňovat vždy, pokud žadatel již dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Poukázal také na to, že s ohledem na datum uzavření manželství s držitelem dočasné ochrany v Česku po 24. 2. 2022 není manželství žalobkyně relevantním důvodem pro udělení dočasné ochrany z jiného právního důvodu, konkrétně ve smyslu § 51 a § 52 zákona o dočasné ochraně. 12. K námitce rozporu uvedeného ustanovení s unijním právem žalovaný argumentoval zejména bodem 30 rozsudku SDEU ve věci C753/23, Krasiliva, podle něhož mohou členské státy při posuzování žádosti zkoumat, zda dotyčný již nezískal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. V této souvislosti poukázal na nově přijaté prováděcí rozhodnutí 2025/1460, jehož nově zakotvené recitály 4) až 6) výslovně uvádějí, že členské státy nemají povinnost vydávat další povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobám, které jej již obdržely jinde. Podle žalovaného tyto nové recitály potvrzují, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nikdy nezakládala právo na sekundární pohyb ani povinnost členských států vydat další pobytové oprávnění. 13. Žalovaný tak uzavřel, že směrnice o dočasné ochraně nezakotvuje právo osob požívajících dočasné ochrany na volný přesun mezi člens