6 Afs 101/2014 — Nejvyšší správní soud

3 Af 3/2026- 32 - text 8 3 Af 3/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové, soudce Mgr. Daniela Burdy a soudkyně JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně proti žalovanému Apart Hotel Prague s.r.o., IČO: 21777357, sídlem Varšavská 715/36, 120 00 Praha 2 zastoupený advokátem Mgr. Romanem Sulánským sídlem Pod tratí 275, 338 42 Hrádek Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2025, č. j. MF-45426/2025/3903-6, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru č. 18/3301/25 vydanému Magistrátem hlavního města Prahy dne 20. 5. 2025, č. j. MHMP 582905/2025 („prvostupňové rozhodnutí“). 2. Uvedeným rozhodnutím Magistrát hlavního města Prahy (dále „správní orgán I. stupně“) vyměřil žalobkyni dle § 11c zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, zvýšení místního poplatku z pobytu za měsíc březen 2025 za ubytovací zařízení Hotel Praha 1885, Plzeňská 560/29 Praha 5 z původní výše 61 450 Kč na dvojnásobek, tedy na částku 122 900 Kč. Toto zvýšení odůvodnil tím, že žalobkyně nesplnila svou platební povinnost včas; poplatek se stal v souladu s § 5 obecně závazné vyhlášky hl. města Prahy č. 18/2019, o místním poplatku z pobytu, splatným dne 15. 4. 2025. Žalobkyně přitom neplnila svou platební povinnost včas opakovaně; do prodlení se dostala s platbou poplatku za měsíce červenec 2024 (o 21 dní), říjen 2024 (o 17 dní) a únor 2025 (o 17 dní), přičemž správní orgán I. stupně obecně toleruje opoždění platby vždy do konce měsíce, ve kterém je poplatek splatný. 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí potom doplnil, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s pracovním pokynem ředitelky jeho odboru daní, poplatků a cen č. 1/2024 ze dne 14. 3. 2024, kterým byla interně upravena pravidla pro ukládání sankcí za nesplnění povinnosti plátcem poplatku z pobytu („interní pokyn“). Žalovaný podrobně prověřil poplatkový účet žalobkyně; zjistil, že žalobkyně odvedla poplatek sice po splatnosti, ale v liberační lhůtě dle interního pokynu (do konce kalendářního měsíce, v němž nastala splatnost) za měsíce srpen, září, listopad, prosinec 2024 a leden 2025; naopak po uplynutí této liberační lhůty odvedla poplatky za měsíce červenec a říjen 2024 a únor 2025, dále potom za předmětný březen 2025, v jehož případě nebyl poplatek odveden po jeho splatnosti (15. 4. 2025) ani do vydání prvostupňového rozhodnutí (tedy až do 20. 5. 2025). Z interního pokynu přitom vyplývá, že za první a druhé porušení platební povinnosti (červenec a říjen 2025) nemělo být zvýšení poplatku dle § 11c zákona o místních poplatcích uloženo; za třetí porušení mělo být uloženo zvýšení ve výši 50 % (tak se stalo platebním výměrem č. 17/3301/25 zen dne 20. 5. 2025, č. j. MHMP 578391/2025) a čtvrté potom ve výši 100 %, jak se stalo prvostupňovým rozhodnutím. Přijetím interního pokynu zajistil správní orgán I. stupně rovný přístup ke všem plátcům poplatku, přičemž zohlednil i pouze drobná prodlení cestou tzv. liberační lhůty. Nedostatky odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zhojil žalovaný. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobkyně ve vztahu k napadenému rozhodnutí zaprvé rozporovala tvrzení žalovaného, že se v daňovém (poplatkovém) řízení důsledně uplatní apelační princip, který neumožňuje přezkoumávané rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému řízení správnímu orgánu I. stupně. Žalovaný měl v takovém případě postupovat podle § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád; tuto svou povinnost ale nedodržel. 5. Zadruhé žalobkyně namítala, že pravidla nastavená ve veřejně nepřístupném interním pokynu nejsou pramenem práva, resp. jsou pouze interním předpisem, který nemůže (vedle zákona, či v rozporu s ním) stanovit, jak má správní orgán postupovat. Žalovaný tak byl povinen hodnotit konkrétní okolnosti případu, a nikoliv mechanicky postupovat podle interního pokynu. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. 10 Afs 168/2015-45; žalovaný měl důkladně posuzovat všechny podstatné skutkové okolnosti a pečlivě popsat v odůvodnění všechny úvahy, které ho vedly ke zvýšení poplatku. Argumentace interním pokynem nepostačuje. Postup žalovaného je pak v rozporu se závěry uvedeného rozsudku také v tom, že postihl žalobkyni za porušení jiných povinností, než které bylo předmětem řízení (tedy za dřívější opožděná odvedení poplatku), resp. že zvýšení poplatku váže automaticky na jakékoliv opožděné odvedení poplatku. 6. Žalovaný se s podanou žalobou neztotožnil a navrhl její zamítnutí. K první žalobní námitce uvedl, že k postupu podle § 115 odst. 2 daňového řádu nebyl důvod, neboť v odvolacím řízení nebylo prováděno dokazování, z něhož by vyplynuly nové skutečnosti; žalovaný rovněž nedospěl k jinému právnímu závěru, než správní orgán I. stupně, ke kterému by měla jinak žalobkyně mít možnost se vyjádřit. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 1 Afs 438/2017-52 (konkrétně jeho bod 70). 7. Ke druhé žalobní námitce uvedl, že z § 11c zákona o místních poplatcích vyplývá pouze obecně možnost sankčního zvýšení poplatku; bližší podmínky pro takový postup ale zákon neupravuje. Z toho důvodu žalovaný považuje za žádoucí, když správce poplatku nastaví vnitřní pravidla pro ukládání zvýšení poplatku s cílem zamezit fakticky volnému správnímu uvážení jednotlivých úředních osob. Žalovaný přitom výši zvýšení poplatku důkladně odůvodnil zejména v bodech 18 až 24 napadeného rozhodnutí. Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu není na nynější věc přiléhavý; řešena v něm byla problematika nezaplaceného místního poplatku za provozovaná technická herní zařízení; stěžovatel v dané věci byl potom v postavení poplatníka poplatku, nikoliv v postavení jeho plátce (osobou, která poplatek vybírá a provádí jeho odvod správci poplatku; plátce nicméně poplatek neplatí z vlastních finančních prostředků). Žalovaný dále zdůraznil liknavost žalobkyně při plnění její poplatkové povinnosti a současně, že žalobkyně neuvedla žádné skutkové okolnosti, které by její opakující se prodlení s odvodem poplatku z pobytu vysvětlovaly (žalovaný proto žádné takové okolnosti nemohl při svém rozhodování zohlednit, resp. se s nimi vypořádat). Z toho důvodu se žalovaný rovněž přidržel interního pokynu; jinak by jednal v rozporu se zásadou legitimního očekávání. O existenci uvedené správní praxe byla potom žalobkyně informována e-maily ze dne 19. 8. 2024 a ze dne 3. 9. 2024. III. Posouzení žaloby 8. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl městský soud bez nařízení jednání, neboť žalobkyně ani žalovaný nijak nereagovali na výzvu podle § 51 s. ř. s., soud má tedy za to, že s takovým postupem souhlasí. 9. Žaloba není důvodná. 10. Městský soud se předně zabýval první žalobní námitkou procesní povahy, a sice že žalovaný při svém postupu v odvolacím řízení porušil pravidla zakotvená v § 115 odst. 2 daňového řádu. K jeho aplikaci lze přitom odkázat zejména na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 1 Afs 438/2017-52, a navazující judikaturu. 11. Podle § 115 odst. 2 daňového řádu, provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. 12. Podle § 75 odst. 3 s. ř. s., k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost, popřípadě správnost napadeného rozhodnutí, se nepřihlíží. 13. Městský soud se s uvedenou námitkou neztotožnil. Žalobkyně předně ve své žalobní námitce řádně nespecifikovala, jakým způsobem měl žalovaný pravidla spojená se striktně apelačním principem v daňovém (poplatkovém) odvolacím řízení (k tomu srov. § 116 odst. 1 daňového řádu) konkrétně porušit, resp. jakým způsobem měl takto žalovaný zasáhnout do jejích práv. 14. Z obsahu prvostupňového a napadeného rozhodnutí vyplývá, že při jejich vydání vycházely správní orgány ze shodných podkladů, resp. že vycházely ze shodně zjištěného skutkového