30 Az 2/2026 – Městský soud v Praze

30 Az 2/2026- 29 - text 11 30 Az 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobce proti žalovanému N. X. D., narozen X bytem X zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vyšehradská 415/9, Praha 2 Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM-1248/ZA-ZA11-HA13-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, kterým žalovaný ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany rozhodl o této žádosti tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1, písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce v žalobě namítá především zkrácení na právech a nezákonný postup správního orgánu, s tím, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť žalovaný správní orgán se jeho žádostí nezákonně nezabýval meritorně a řízení zastavil jako nepřípustné z důvodu údajné opakovanosti žádosti. Tím se žalovaný zbavil povinnosti žádost věcně přezkoumat a znemožnil žalobci jak obranu proti meritornímu rozhodnutí, tak i možnost vyčkat na soudní přezkum bez nutnosti podání návrhu na přiznání odkladného účinku. 3. Za druhé žalobce tvrdí, že žalovaný porušil § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a nerespektoval zásadu rovnosti při rozhodování skutkově shodných či obdobných případů. Závěr o opakovanosti žádosti žalovaný učinil bez toho, aby se řádně zabýval možnou existencí nových skutečností relevantních pro posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu. 4. Za třetí žalobce vytýká nesprávnou aplikaci § 10a písm. e) zákona o azylu, když poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že pro posouzení opakované žádosti jako nepřípustné musí být kumulativně splněny dvě podmínky: a) žadatel neuvede žádné nové skutečnosti či zjištění, která by prima facie mohla mít dopad na jeho hmotněprávní postavení, b) tyto skutečnosti nemohly být bez zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Podle žalobce tyto podmínky v jeho případě splněny nebyly, resp. jejich splnění nebylo náležitě zjišťováno. 5. Žalovaný se podle žalobce též dopustil závažných procesních vady, neboť žalobci nebyl poskytnut dostatečný prostor k odůvodnění žádosti a žalovaný rezignoval na aktivní zjišťování rozhodných skutečností. Správní orgán neprovedl řádný pohovor a fakticky neprováděl žádné dokazování. 6. Za páté napadené rozhodnutí podle žalobce vychází téměř výhradně z obsahu předchozí žádosti o mezinárodní ochranu, která však sama o sobě nemohla postačovat ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Žalovaný se nezabýval relevantními souvislostmi plynoucími z osobních poměrů žalobce, ačkoliv byly ze spisu zřejmé. 7. Za šesté žalobce namítal, že správní orgán se vůbec nezabýval otázkou možných následků jeho odsouzení za drogovou trestnou činnost v České republice z hlediska návratu do Vietnamu. Tato okolnost je podle žalobce obecně známá a v praxi správních orgánů i soudů opakovaně posuzovaná, přičemž represivní postup vietnamských orgánů vůči obdobným osobám může za určitých podmínek zakládat azylově relevantní důvod. 8. Za sedmé žalobce dovozuje, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný opomenul relevantní skutkové i právní otázky, a nelze proto dospět k závěru, že by se jednalo o skutečně opakovanou žádost ve smyslu zákona. Tato otázka přitom nebyla náležitě posouzena ani v předchozím řízení. 9. Za osmé žalobce tvrdí, že nebyl řádně seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, nebyl poučen o možnosti se k nim vyjádřit ani o tom, že pouhý obecný odkaz na předchozí žádost není dostatečný. Správní orgán měl povinnost upřesnit, na jaké skutečnosti žalobce odkazuje, resp. jej poučit o nutnosti jejich konkretizace. 10. Za deváté podle žalobce spočívá jediný zjištěný prvek „opakovanosti“ pouze ve skutečnosti, že byla podána další žádost v pořadí, což samo o sobě nemůže obstát jako dostatečný podklad pro závěr o její nepřípustnosti podle § 10a písm. e) zákona o azylu. 11. Za desáté žalobce namítal rozpor s mezinárodními standardy dokazování, když odkazoval na Příručku UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků a zdůrazňuje, že v azylovém řízení je nutné aktivní přístup správního orgánu k dokazování. Pokud mu nebyl poskytnut prostor k uplatnění tvrzení, nelze mu následně vytýkat nedostatek součinnosti. 12. Dále žalobce argumentoval rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 43/2009‑66, z něhož vyplývá, že opakovaná žádost může být považována za nepřípustnou pouze tehdy, je‑li založena na zcela stejných důvodech jako žádost předchozí. Jakmile žadatel uplatní nové skutečnosti, nelze § 10a písm. e) zákona o azylu aplikovat. 13. Jelikož podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť bylo vydáno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, v rozporu se zákonnými procesními pravidly a bez náležitého posouzení relevantních azylových důvodů, žalobce navrhl, aby je soud zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a aby žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. 14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl oprávněnost námitek uvedených žalobcem. 15. Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a že nebylo řádně odůvodněno, není tato námitka důvodná. V řízení o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu je rozsah skutkového zjišťování omezen na posouzení splnění zákonných podmínek nepřípustnosti, nikoli na meritorní posouzení důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany. 16. Napadené rozhodnutí obsahuje jak popis procesní historie věci, identifikaci důvodu nepřípustnosti dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak právní úvahy vedoucí k zastavení řízení dle § 25 písm. i) zákona o azylu. Rozhodnutí je tedy přezkoumatelné a splňuje požadavky § 68 správního řádu. 17. Žalovaný trval na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť správní orgán zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Po jejich posouzení však žalovaný dospěl k závěru, že žádost o udělení mezinárodní ochranu byla zastavena dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu oprávněně. 18. V současné době žalobce žádá o mezinárodní ochranu podruhé. Poprvé o mezinárodní ochranu jmenovaný požádal 20. 6. 2022, správní orgán vydal rozhodnutí o neudělení azylu dne 7. 9. 2022 pod č.j. OAM-614/ZA/ZA11-2022. 19. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvody jeho původní žádosti o mezinárodní ochranu se týkaly legalizace jeho pobytu v ČR, neboť pozbyl pobytové oprávnění kvůli odsouzení za spáchání trestného činu. V ČR chtěl zůstat, neboť zde má rodinu. 20. Správní orgán při hodnocení případu žalobce vycházel především z vlastních sdělení žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany, zejména pak z žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kde jmenovaný uvedl důvody své v pořadí druhé žádosti. 21. Žalobce ve své druhé žádosti uvedl naprosto shodné důvody, jako uváděl v žádosti předešlé, z toho důvodu žalovaný neshledal, že by byla naplněna definice pro nové posouzení žádosti, což fakticky žalobce požaduje. 22. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na obsah podané žádosti a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu, a proto na rozdíl od žalobce nepovažuje napadené rozhodnutí za nezákonné či vadné. 23. Dále není důvodná námitka, že v řízení nebyl proveden opakovaný pohovor. Zákon o azylu nestanoví povinnost provést pohovor vždy v případě opakované žádosti. Správní orgán posuzuje především obsah tvrzení uvedených v žádosti a v dalších podáních žadatele. K tomu judikatura Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o opakované žádosti není správní orgán povinen provádět rozsáhlé dokazování, pokud již z obsahu žádosti vyplývá, že neobsahuje nové relevantní skutečnosti (např. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Azs 23/2011-48). Odkaz žalobce na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 43/2009-66 je v daném případě nepřípadný, neboť citované rozhodnutí se týká situace, kdy správní orgán neposkytl žadateli dostatečný prostor k uplatnění jeho tvrzení. V nyní posuzované věci však žalobce měl možnost své důvody uvést již v předchozím řízení i v rámci podání opakované žádosti. 24. Žalova