4 Az 26/2025 – Městský soud v Praze

4 Az 26/2025- 83 - text 25 4 Az 26/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: A. K., narozený dne X bytem X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 – Vysočany proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2025, č. j. OAM-958/ZA-ZA11-K10-R3-2021, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2025, č. j. OAM-958/ZA-ZA11-K10-R3-2021 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2025, č. j. OAM-958/ZA-ZA11-K10-R3-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo o žádosti žalobce udělení mezinárodní ochrany podané dne 15. 11. 2021 rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě nejprve namítl, že byla porušena následující ustanovení právních předpisů: § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 12 a § 14a zákona o azylu a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. 3. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí je z hlediska nevěrohodnosti založeno na nepodstatných detailech a překroucených výpovědích žalobce a zaměřuje se pouze na skutečnosti v neprospěch žalobce. Dle žalobce je jeho výpověď detailní, plausibilní, vnitřně konzistentní a podpořena písemnou svědeckou výpovědí římskokatolického kněze z kostela sv. Jiljí. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/202045, a ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015-54, namítl, že žalovaný se nezabýval indikátory hodnověrnosti, neboť své závěry založil na několik náhodných aspektech, podstatná kritéria nehodnotil. 4. Žalobce dále upozornil na nedostatky v tlumočení při pohovorech (na ty v případě pohovoru konaného dne 22. 8. 2024 upozorňoval sám, v případech pohovorů dne 6. 3. a 16. 4. 2025 na ně upozorňovala jeho právní zástupkyně). Poukázal zejména na to, že afghánská a íránská perština jsou rozdílné, že se během pohovorů vyskytly těžko přeložitelné výrazy, u kterých měl sám tlumočník problém je přeložit, že některým otázkám sám žalobce neporozuměl (např. otázce na svátosti, na biřmování, na apoštolské vyznání víry). Žalobce dále zdůraznil, že s knězem se dorozumívá v anglickém jazyce a rovněž Bibli studuje v angličtině, ale určité specifické výrazy nemusí znát v perštině. Za zásadní žalobce označil skutečnost, že v průběhu tlumočení opakovaně docházelo k záměně pojmů konverze (jako procesu) a pokřtění (jako jednorázového konkrétního aktu). Údajné rozpory ve výpovědích jsou tak dle žalobce dány pouhým nedorozuměním, nikoli úmyslem žalobce správní orgán oklamat. 5. K rozporům v tom, kdo a kdy žalobce přivedl k víře, žalobce namítal, že proces konverze není jeden moment, ale souhrn událostí, které ve svém důsledku kulminují ve změnu náboženského přesvědčení. Uvedl, že v řízení vysvětlil, že o křesťanství se zajímal již v době, kdy žil v Í. V procesu změnu jeho víry jej pak ovlivnilo několik skutečností – že měl díky přítelkyni (křesťance) poprvé přístup k Bibli, že v době covidu, kdy přišel o práci, začal chodit do kostela, že se setkal s lidmi okolo pana B. (patrně sektou) v bio obchodě, a že se pravidelně scházel s farářem v kostele sv. Jiljí (farář odpovídal na jeho dotazy). Zdůraznil, že tento kumulativní vliv několika osob a událostí vysvětlil již správnímu orgánu, a proto v této otázce nemůže závěr o rozporech obstát. 6. K rozporům v tom, kdy žalobce začal sám sebe považovat za přesvědčeného křesťana, žalobce opětovně poukázal na nedorozumění v průběhu tlumočení (ohledně konverze jako procesu a pokřtění jako aktu), kdy v některých případech pochopil otázku jako dotaz na vnitřní přesvědčení, v jiných jako dotaz na samotný akt pokřtění. Zdůraznil, že konverze je pozvolným procesem a že není možné určit jeden přesný časový moment. Poukázal na to, že již ve správním řízení deklaroval, že u něj proces nebyl rychlý, ale spíše pozvolný, hovořil o „stupních víry“ atd. Uvedl, že víru v islám ztratil potom, co získal informace od faráře a znalosti ze studia Bible. Namítl, že opakovaně popsal motivace, které jej nakonec ke změně přesvědčení vedly, a jasně v řízení popsal, jak probíhal jeho křest. Ostatně ani žalovaný sám nijak nerozporoval, že ke křtu skutečně došlo, pouze jej označil za formální. 7. K argumentaci žalovaného, že v průběhu řízení o správním vyhoštění se žalobce o obavách z pronásledování z důvodu náboženské konverze nijak nezmínil, žalobce namítl, že tyto skutečnosti nepovažoval za zásadní, resp. nebyl si vědom jejich významu; proces konverze u něj v té době teprve probíhal a nebyl ještě finálně završen. K důvodům, proč jej jeho expřítelkyně v pohovoru ve věci správního vyhoštění dne 13. 6. 2021 označila za muslima, uvedl, že tato o jeho vnitřním procesu nevěděla. 8. K argumentaci týkající se toho, že žalobce svou víru hluboce a intenzivně nepraktikuje tak, jak by se od konvertity očekávalo, žalobce namítal, že každý křesťan prožívá svátky (zde Velikonoce) a rituály odlišně a přikládá jim jinou hodnotu. Uvedl, že víru praktikuje skrze čtení Bible každý den, srovnávání Bible s Koránem, modlitbou, příp. rozhovory s farářem. Namítl, že není pravdou, že by se nepřipravoval na Velikonoce, neboť byl v kontaktu s farářem a zamýšlel mu nabídnout pomoc s organizací programu. Dle žalobce pak nelze tvrdit, že svou víru dostatečně nepraktikuje, neboť se každý den modlí a několikahodinové čtení Bible každý den se naopak jeví jako intenzivní, jdoucí nad rámec obvyklé praxe u běžně věřícího člověka. Dále označil za logické, že se s farářem více (častěji) setkával před křtem, než v současnosti. Zmínil, že farář je zaneprázdněn (je často v zahraničí) a že jsou v kontaktu přes e-mail. Uznal, že jeho zapojení do náboženské komunity u Sv. Jiljí je menší, nicméně z důvodu bezpečnostního charakteru. Vyslovil nesouhlas s argumentem, že by svou víru vůbec nijak neprojevoval a nesdílel s dalšími lidmi, přičemž poukázal na kontakt se svými africkými přáteli (je s nimi v kontaktu asi jednou za týden až dva, ačkoliv většina z nich již ČR opustila) a na to, že o náboženství mluví se svou současnou partnerkou, která je katolička, a s kolegy v práci. Dále při pohovoru upozornil na to, že se účastní významných dnů v kostele a vznesl výtky vůči některým kostelům (prodej knih). 9. Dále žalobce namítal, že v řízení detailně popsal, jakým způsobem přijetí křesťanství ovlivnilo jeho život a jak svou novou víru niterně prožívá. S odkazem na provedené pohovory (str. 4, 6, 9 a 12 protokolu o pohovoru ze dne 6. 3. 2025) uvedl, že svou víru prožívá intenzivně. 10. Nelze tvrdit, že by žalobce prokázal pouze omezené znalosti nového náboženství. Při objektivním posouzení protokolů o pohovorech se naopak tyto jeví jako značné (uvedl konkrétní příklady svých znalostí). Tyto skutečnosti podstatným způsobem svědčí ve prospěch věrohodnosti žalobce, čímž se ovšem žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. 11. K zapojení do náboženské komunity v kostele sv. Jiljí pak žalobce dále namítl, že je to na pokyn faráře z důvodu bezpečnosti, že se žalobce do náboženského života v jeho kostele nezapojuje. Uvedl, že z bezpečnostních opatření přijatých farářem vyplývají i další skutečnosti, např. že žalobce nemá potvrzení o křtu, že křtu byl vedle faráře přítomen jenom jeden další člověk atd., farář jedná na základě doporučení osob, které mají zkušenosti s pronásledováním katolické církve v totalitním Československu. 12. Žalobce dále nesouhlasil s argumentací žalovaného, že když žalobce nepraktikuje víru v ČR dostatečně veřejně, tak nebude mít problém s návratem do Í. Odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 7. listopadu 2013 ve spojených věcech C-199/12 až C-201/12 Minister voor Immigratie en Asiel proti X a Y a Z proti Minister voor Immigratie en Asiel, s tím, že po něm nelze objektivně požadovat, aby se vyhnul pronásledování tím, že by své náboženské přesvědčení skrýval. Skutečnost, že žalobce dodatečně užívá určitá bezpečnostní opatření i na území ČR, svědčí o jeho obavách z pronásledování. Navíc určité veřejné kroky činí – chodí do kostela, stýká se s farářem, o náboženství hovoří s kolegy z práce, stýká se s podobně smýšlejícími lidmi. Toto praktikování víry by mu bylo v zemi původu znemožněno. 13. Dle žalobce se žalovaný zcela nedostatečně zabýval tím, že by žalobci mohlo hrozit pronásledování nejen od státu, ale i ze strany jeho otce, který je silně nábožensky (islám) založený