6 As 54/2013 — Nejvyšší správní soud

42 A 9/2026- 17 - text  6 42 A 9/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: N. I. státní příslušník bytem zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2026 č.j. CPR-40011-2/ČJ-2025-930310-V217 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 10. 2025 č.j. KRPA-340670-14/ČJ-2025-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ČR“) a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) správní vyhoštění; současně byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie (dále jen „EU“), Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce jednoho roku. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval průběh správního řízení před správním orgánem I. stupně a shrnul nosné důvody prvostupňového rozhodnutí. K odvolacím námitkám, kterým nepřisvědčil, uvedl následující argumentaci: 3. Ve vztahu k námitce týkající se řádně zjištěného skutkového stavu věci uvedl, že správní orgán I. stupně provedl odpovídající šetření a prostřednictvím Národního situačního centra Litva požádal o lustraci žalobce. Od Sirene Litva obdržel informaci, že pobytová karta žalobce č. 760479493 byla zneplatněna z důvodu pominutí účelu, pro který byla vydána. Konstatoval, že pokud se žalobce na území Litvy dlouhodobě nezdržoval a neplnil účel povoleného pobytu, musel a měl předpokládat, že jeho pobytové oprávnění může být zrušeno, což se v daném případě také stalo. Nad rámec podotkl, že zákon č. 326/1999 Sb. v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 nespojuje porušení tohoto ustanovení s úmyslem. Skutkovou podstatu tohoto ustanovení lze tak naplnit i z nedbalosti. Doplnil, že žalobce si měl své povolení k pobytu střežit a pobývat v souladu s pobytovými pravidly. Pokud tak neučinil, mohl předpokládat, že ke zrušení jeho povolení k pobytu dojde a v takovém případě, tj. bez pobytového povolení nebo víza nebyl oprávněn vstoupit ani pobývat na území členských států EU a smluvních států. 4. K námitce týkající se nepřiměřenosti prvoinstančního rozhodnutí žalovaný předeslal, že rozhodnutí o správním vyhoštění je opatřením, kterým je reagováno na zjištěné porušení zákona č. 326/1999 Sb. Jedná se o regulační opatření na úseku migrace a je nezbytným prvkem ochrany společnosti ČR na úseku bezpečnosti státu, veřejného zdraví, veřejného pořádku či trhu práce. Uvedl, že žalobce na území ČR nesdílí společnou domácnost s občanem EU a ve vycestování mu nic nebrání, jelikož jeho celá rodina se nachází v zemi původu. Konstatoval, že správní orgán I. stupně vycházel zejména z délky neoprávněného pobytu a závažnosti protiprávního jednání. Správní orgány přihlédly i ke skutečnosti, že žalobce nemá sjednané zdravotní pojištění a svůj pobyt na území ČR nikde nenahlásil. Žalobce rovněž netvrdil žádnou vazbu, která by ho k území ČR vázala natolik pevně, aby její narušení na dobu 1 roku, bylo možno považovat za nepřiměřené. Žalobce má v domovské zemi, kde bydlí s rodinou, zajištěno ubytování. Zásah v ekonomické rovině je pak nutno považovat za zákonem předpokládaný důsledek zjištěného protiprávního jednání. Za těchto okolností žalovaný uzavřel, že zákaz vstupu na území států EU na 1 rok je přiměřeným opatřením. Ke skutečnosti, že žalobce spolupracoval a přislíbil vycestovat do domovského státu, dodal, že ji lze sice obecně považovat za polehčující okolnost, ale sama o sobě nepostačuje k závěru o nepřiměřenosti rozhodnutí. 5. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s požadavky § 3 správního řádu, resp. § 174a zákona č. 326/1999 Sb., neboť nevychází ze skutečného stavu věci a působí vůči žalobci nepřiměřeně tvrdě. Správní orgány adekvátně nezohlednily skutečnost, že se v případě žalobce jednalo o jeho historicky první porušení zákona, tj. ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Žalobce vzorně spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci, přičemž sama skutečnost, že tak činil až po odhalení jeho protiprávního jednání nijak nesnižuje význam žalobcovy sebereflexe. Ani o jeho závazku řádně vycestovat do domovského státu není důvod mít pochybnosti. Za to, že se jednalo o epizodní charakter protiprávního jednání, kdy žalobce ani nevěděl o svém neoprávněném pobytu, bylo na místě postupovat dle § 50a zákona 326/1999 Sb. cestou opatření na dobu 1 roku. 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že se podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí, přičemž za daných okolností nelze od uložení správního vyhoštění upustit. 7. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy: 9. Podle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. 10. Podle § 119 odst. 1 písm. d) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 11. Podle § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 12. Podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 13. Soud předně neshledal, že by skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, vykazoval deficit ve zjištění relevantních skutečností, resp. že by žalovaný a správní orgán I. stupně při svém rozhodování nevycházeli ze skutečného stavu věci. Žalobce svou žalobní argumentaci postavil na tvrzení, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že žalobce se dopustil teprve prvního porušení zákona, jakož i to, že žalobce se správními orgány od počátku vzorně spolupracoval. Závěr o uložení správního vyhoštění je dle žalobce nepřiměřeně tvrdý a představuje porušení § 174a zákona č. 326/1999 Sb. 14. Namítá-li žalobce toliko v obecné rovině, že napadené rozhodnutí porušuje ustanovení § 3 správního řádu, nelze bez bližší konkretizace souvisejících tvrzení posoudit, jaké konkrétní zjištění o skutkovému stavu věci žalobce postrádá. Soud předně uvádí, že skutková zjištění, z nichž oba správní orgány vycházely, mají oporu v podkladech, které jsou součástí správního spisu. Ze spisového materiálu soud ověřil, že správní orgán I. stupně si opatřil informace k překračování hranic žalobcem a jeho pobytu v jiných členských státech. Z těchto podkladů vyplývá, ž