2 As 44/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 57/2025- 101 - text [OBRÁZEK]pokračování 6 A 57/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobců: a) Společenství vlastníků domu Třeboradická 1073 až 1076, Praha 8, IČ 27367801 sídlem Třeboradická 1075/47, Praha 8 b) L. K. zastoupeni advokátem Mgr. Jiřím Vozákem sídlem 1. máje 97/25, Liberec proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 za účasti: Třeboradická s.r.o. sídlem Karpatská 856/7, 100 00 Praha 10 zastoupena Mgr. Janem Seidelem, advokátem sídlem Dělnická 213/12, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2025, č. j.: MHMP 284025/2025, sp. zn.: S-MHMP 1123408/2024/STR takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Zúčastněná osoba nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobci napadli shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo mj. zamítnuto jejich odvolání (kromě odvolání dalších účastníků řízení), a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru územního rozvoje a výstavby pod č.j. MCP8 042979/2024, spis.zn. MCP8 172807/2014/OV.Lj.Be ze dne 24.1.2024. Ve správním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o umístění stavby nazvané "Nástavba a přístavba nebytového objektu č.p. 1109 a 1872" Praha, Kobylisy, Třeboradická 14 a 12, na pozemcích parc. č. 2538, 2539, 2540, 2541 v katastrálním území Kobylisy, a současně rozhodnuto o povolení stavby nazvané "Nástavba a přístavba nebytového objektu č.p. 1109 a 1872" Praha, Kobylisy, Třeboradická 14 a 12 na pozemcích parc. č. 2538, 2539, 2540, 2541 v katastrálním území Kobylisy (dále také jen obecně „záměr“ nebo „stavba“). Jedná se o stávající objekty zdravotnického střediska, nyní tvořené třípodlažní budovou A a dvoupodlažní budovou B spojenou komunikačním jádrem, která celkem obsahuje 9 lékařských ordinací. Správní řízení probíhá od jeho zahájení k době rozhodování soudu asi 12 let, původní žádost (byť neúplná) byla stavebnímu úřadu doručena dne 22. 12. 2014, v průběhu správního řízení docházelo postupně ke změně účastníků. Prvostupňové správní rozhodnutí bylo dvakrát zrušeno odvolacím správním úřadem, současné prvostupňové správní rozhodnutí je v pořadí třetí. V dalším textu bude pro vykonavatele veřejné správy používán obecný termín „stavební úřad“, pokud rozlišení nemá vliv na srozumitelnost textu, pokud bude přímo odkazováno na odvolací správní úřad, bude použit termín „žalovaný“, pokud bude přímo odkazováno na prvostupňový správní úřad, bude použit termín „prvostupňový stavební úřad“. [2] V podané žalobě žalobci namítali, že stavební záměr je v rozporu s platným územním plánem hlavního města Prahy, konkrétně s charakterem stabilizovaného území s funkčním využitím OB (plochy čistě obytné). Podle § 7a odst. 3 přílohy č. 1 vyhlášky č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy: „Ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotváření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti.“. Žalobci poukazovali na to, že realizace nástavby o tři nadzemní podlaží (více než 10 m) a přístavby o výšce přes 17 m a ploše 63 m² představuje rozsáhlou stavební činnost, která je v rozporu s výše uvedeným ustanovením. [3] Dále žalobci namítali, že žalovaný hodnotil záměr pouze ve vztahu k širšímu okolí (sídliště Kobylisy II), aniž by přezkoumatelně vymezil, proč právě toto území bylo zvoleno jako referenční. Ignoroval přitom bezprostřední okolí záměru, např. zástavbu v ulicích Hovorčovická a Chaberská. Žalovaný rovněž neprovedl posouzení, zda se záměr týká zachování, dotvoření či rehabilitace stávající urbanistické struktury, čímž je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle oddílu 15 odst. 45 územního plánu: „Stabilizovaným územím je zastavitelné území, které je tvořeno stávající zpravidla souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj.“ [4] Žalobci rovněž namítali, že nebyl posouzen soulad záměru s cíli a úkoly územního plánování, jak to vyžaduje územní plán v části o nepřípustném využití plochy OB: „Využití neslučitelné s hlavním a přípustným využitím, které je v rozporu s charakterem lokality a podmínkami a limity v ní stanovenými nebo je jiným způsobem v rozporu s cíli a úkoly územního plánování.“. [5] Žalobci dále namítali, že záměr nesplňuje požadavky na množství parkovacích stání dle § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, a vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Správní orgány vycházely z předpokladu, že stávající stavba disponuje 23 parkovacími stáními, a proto postačuje vznik pouze 15 nových míst. Žalobci však uvedli, že objekt je v havarijním stavu, není užíván jako ordinace, a nelze tedy předpokládat existenci funkčních parkovacích stání. Navíc žalobci upozornili, že parkování formou rozptýlení po okolních komunikacích, jak tvrdí stavební úřad, není právně podloženo žádným předpisem ani rozhodnutím. Tato námitka nebyla žalovaným vypořádána, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. [6] Žalobci dále namítali, že realizace záměru by nenávratně narušila kvalitu prostředí, přičemž odkazovali na § 76 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon: „Stavba musí být navržena a provedena tak, aby byla šetrná k sousedství.“ [7] Podle jejich názoru žalovaný interpretoval toto ustanovení restriktivně, že šetrnost znamená pouze dodržení právních předpisů. Žalobci však poukázali na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek č. j. 2 As 44/2005-116), podle které je třeba posuzovat kvalitu prostředí komplexně – s ohledem na hluk, oslunění, výhled, odstupové vzdálenosti, narušení soukromí apod. Žalovaný se podle jejich názoru těmito aspekty nezabýval ve vzájemných souvislostech, pouze konstatoval, že jednotlivé vlivy nejsou samy o sobě neadekvátní, aniž by své závěry odůvodnil. [8] V posledním žalobním bodu žalobci namítali, že některá stanoviska dotčených orgánů pozbyla platnosti. Např. závazné stanovisko Úřadu MČ Praha 8 ze dne 6. 5. 2015 č. j. MCP8 057403/2015/OV.Bur bylo platné pouze dva roky a nebylo prodlouženo. Žalovaný se opíral o přechodná ustanovení zákona č. 284/2021 Sb., avšak žalobci upozornili, že tato ustanovení nezakládají neomezenou platnost správních aktů. Dále žalobci namítali neplatnost stanoviska společnosti PREdistribuce, a.s., ze dne 30. 3. 2023 č. j. 300112319, které pozbylo platnosti dne 30. 3. 2024. Žalovaný vydal rozhodnutí i přesto, že stanovisko již nebylo platné. [9] Napadené rozhodnutí navrhovali zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [10] V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že žalovaný se ztotožnil se závěrem prvostupňového stavebního úřadu, že záměr je v souladu s územním plánem hlavního města Prahy. Stavba se nachází ve stabilizovaném území s funkčním využitím OB (plochy čistě obytné), kde je podle § 7a odst. 3 přílohy č. 1 vyhlášky č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy přípustné: „Zachování, dotváření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti.“. Žalovaný konstatoval, že navržená nástavba o 3 podlaží (výška 17,8 m) nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost, neboť výškově ani objemově nevybočuje z charakteru okolní zástavby. V okolí se nachází panelové domy s výškou až 40 m, což bylo doloženo Územně analytickými podklady hl. m. Prahy. Záměr byl posouzen v kontextu širší urbanistické struktury sídliště Kobylisy II, nikoliv pouze ve vztahu k bezprostřednímu okolí. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 247/2022-62. Záměr je tedy považován za částečné dotvoření a rehabilitaci stávající struktury, přičemž funkce zdravotního zařízení zůstává zachována. [11] Dále k hodnocení souladu záměru s cíli a úkoly územního plánování podle § 18 a § 19 stavebního zákona, je uvedeno, je-li záměr v souladu s územním plánem, je tím zároveň naplněn požadavek souladu s cíli a úkoly územního plánování. Žalovaný odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 21/2016-83, podle něhož není nutné samostatně hodnotit cíle a úkoly územního plánování, pokud byla vydána územně plánovací dokumentace. [12] Žalovaný v odůvodnění potvrdil závěr stavebního úřadu, že stavebník je povinen prokázat splnění požadavků na dopravu v klidu pouze pro část stavby, která je předmětem změny (§ 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). Výpočtem dle ČSN 73 6110 bylo prokázáno, že pro navržených 15 bytů je požadováno 15 parkovacích stání, která jsou navržena v podzemním podlaží. Stávající stavba (zdravotní středisko) má podle výpočtu disponovat 23 stání, což je považováno za právně relevantní stav, kdy není možné nyní po vlastníkovi stavby požadovat vyrovnání deficitu v parkování u stávající řádně povolené stavb