10 Afs 289/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Af 12/2025- 21 - text 10 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Hany Janotové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobkyně: ERSTE FLEET s. r. o. sídlem Holušická 2221/3, Praha 4 zastoupená Rambousek a partner a. s. sídlem Křišťanova 4, Praha 3 proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2025, č. j. 2764037/25/2040-11451-106054 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Předmětem posouzení v této věci je způsob výpočtu úroku vzniklého pozdním předepsáním úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu a úroku z neoprávněného jednání správce daně. 2. Odvolací finanční ředitelství žalobkyni rozhodnutím ze dne 13. 4. 2023, č. j. 13313/23/5300-22442-706033, přiznalo podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád (dále jen „daňový řád“), ve znění účinném do 31. 12. 2020, a podle § 254a daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu, a podle § 254 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, úrok z neoprávněného jednání správce daně, a to za zdaňovací období měsíců září 2016 a březen 2017 až září 2017. Tyto úroky byly dne 26. 4. 2023 předepsány na osobní daňový účet žalobkyně a dne 12. 5. 2023 proplaceny. 3. Žalobkyně dne 26. 4. 2023 požádala o přiznání úroků vzniklých pozdním předepsáním takto přiznaných úroků. Žalovaný této žádosti nejprve nevyhověl, což žalobkyni sdělil vyrozuměním ze dne 26. 5. 2023. Žalobkyně ve vztahu k tomuto vyrozumění dne 4. 9. 2023 podala námitku, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2024, č. j. 8134967/24/2000-11451-106054, vyhověl. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3082/23, konstatoval, že došlo ke změně přístupu správce daně ve věci vzniku nároku na úrok z úroků hrazených správcem daně. Nárok na úrok z úroku (resp. „druhý úrok“) vzniká daňovému subjektu za dobu neoprávněného jednání správce daně spočívajícího v prodlení s předepsáním (prvního) úroku. Následně žalovaný vypočetl úroky z úroků, které žalobkyni náležejí za příslušná zdaňovací období. Dne 21.11. 2024 přiznané úroky předepsal na osobní daňový účet žalobkyně a žalobkyni to sdělil vyrozuměním ze dne 20. 12. 2024. 4. Žalobkyně ve vztahu k příslušnému výpočtu podala dne 6. 1. 2025 námitku. Uvedla, že provedený výpočet je v rozporu s § 251a odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021, podle něhož Úrok vzniká za každý jednotlivý den, kdy jsou splněny podmínky pro jeho vznik. K tomu odkázala na Metodický pokyn Generálního finančního ředitelství ze dne 17. 10. 2024, č. j. 56646/24/7700-50123-011550, k možnosti vzniku nároku na tzv. „úrok z úroku“ (dále jen „metodický pokyn GFŘ“), a to na jeho bod 18, v němž je uvedeno, že „Úrok z neoprávněného jednání správce daně i úrok z nesprávně stanovené daně vzniká za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jeho vznik“. Z citovaného ustanovení žalobkyně dovozuje, že v období počínaje rokem 2021 je třeba úrok počítat ke každému dni, a tudíž od dalšího dne s ním nakládat jako s jistinou (tj. jistina má být každý den navyšována o vzniklý úrok), tedy má být aplikováno tzv. složené úročení. 5. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2025, č. j. 2764037/25/2040-11451-106054, námitku zamítl. Složené úročení odmítl aplikovat. Uvedl, že ustanovení § 251a odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021, nezměnilo podstatu úročení v daňovém řízení, kterou je paušalizovaná náhrada škody při zpoždění s předepsáním jistiny. Prolomení zásady zákazu anatocismu je postaveno na „vykrystalizování“ částky úroku, tedy získání stálé hodnoty, která se stává novou jistinou sui generis. Tuto stálou hodnotu úrok získá tehdy, je-li časově ohraničen počátek a konec úročení. Vykrystalizování stálé hodnoty nelze opírat o obecný princip vzniku úroku zakotvený v § 251a odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021, neboť tento princip platil i za předchozí právní úpravy. Žalobní body 6. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně nynější žalobu. 7. Namítá, že výpočet, podle něhož úrok není počítán ke každému dni, je v rozporu s § 251a odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021. Podle tohoto ustanovení úrok vzniká za každý jednotlivý den. K tomu odkazuje na bod 18 metodického pokynu GFŘ, podle něhož úrok vzniká za každý jednotlivý den. Z toho dovozuje, že v případech, kdy je úrok počítán za období od roku 2021 do roku 2024, je třeba úrok počítat tak, jak ukládá zákon ke každému dni a od dalšího dne s ním počítat jako s jistinou, což se nazývá složené úročení. 8. Uvádí, že náhled na anatocismus se v daňovém právu postupně vyvíjel. V rozsudku ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 80/2009-45, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákaz anatocismu je platný i v právu daňovém. V rozsudku ze dne 9. 1. 2023, č. j. 5 Afs 376/2021-26, Nejvyšší správní soud uvedl, že k 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník, podle jehož § 1806 úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu. Tím byl překonán stěžejní argument rozsudku č. j. 1 Afs 80/2009-45, který považoval zapovězení anatocismu za obecný právní princip platný napříč právními odvětvími. Dále žalobkyně cituje odst. 43 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017-36, podle něhož daňový subjekt má nárok na (druhý) úrok z jistiny, s jejímž vyplacením správce daně 9 měsíců prodléval, přičemž je do jisté míry nahodilé, že titulem pro vznik této jistiny byl (první) úrok. K tomuto rozsudku žalobkyně uvádí, že v jejím případě se vyplacení úroku domohla až po 4 letech. Jednalo se tak o zjevné neúměrné prodlení. 9. Dále žalobkyně odkazuje na Zápis ze zasedání sekce správy daní a poplatků Komory daňových poradců ČR ze dne 5. 12. 2024 (dále jen „zápis komory daňových poradců“). Z něho dovozuje, že i zástupce tvůrce zákona předpokládá od 1. 1. 2021 složené úročení. 10. Žalovaný podle žalobkyně slučuje dva problémy – připuštění anatocismu a složené úročení. Nález Ústavního soudu III. ÚS 3082/23, se podle žalobkyně problémem složeného úročení nezabýval a současně Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, čímž argumentaci žalovaného popřel. 11. Další argumentaci žalovaného podle žalobkyně vyvrací rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 376/2021-26 a č. j. 2 Afs 148/2017-36, které anatocismus připouštějí. 12. Dále žalobkyně uvádí, že žalovaný „oslyšel“ zásadní argument, že pokud došlo ke změně zákona, tak není možné zákon vykládat stále stejným způsobem. Za této situace je podle ní otázkou, zda je rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné. Vyjádření žalovaného k žalobě 13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 14. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3082/23, který připouští anatocismus v rámci správy daní. Pokládá za nesporné připuštění vzniku nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně, resp. úrok z nesprávně stanovené daně (úrok z úroku) za dobu, kdy správcem daně měl být přiznán úrok, a nebyl. 15. Žalobkyní požadované složené úročení žalovaný odmítá. Neexistuje důvod jej aplikovat. Má za to, že ustanovení § 251a odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021, nezměnilo podstatu úročení v daňovém řízení. Toto ustanovení upravuje základní pravidlo pro vznik úroku. Stanoví, že úrok vzniká ze zákona při splnění zákonem daných podmínek, o předpisu úroku se daňový subjekt pouze vyrozumívá a každý typ úroku má definováno splnění podmínek pro vznik úroku. Tento základní princip platil v daňovém řízení i podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2020. Úrokem je sanováno prodlévání s předepsáním. Předepsání je podle § 251c odst. 3 daňového řádu vázáno na pominutí podmínek pro jeho vznik. Okamžik vzniku nedefinuje pominutí podmínek pro jeho vznik, jestliže další den dále úrok vzniká. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného 16. Žalobkyně k vyjádření žalovaného, že ustanovení § 251a odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021, nezměnilo podstatu úročení v daňovém řízení, uvádí, že žalovaný nesdělil, co se tedy změnilo. Podle žalobkyně, vzniká-li úrok každý den, tak se podle nového znění zákona nutně stává jistinou. Výklad žalovaného by činil uvedené ustanovení nadbytečným. Zákonodárce si byl vědom „této“ nesrovnalosti, a proto uvedené ustanovení změnil. Novou úpravou nelze vetovat předchozí úpravu. Posouzení věci soudem 17. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době jeho vydání, v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.)