— Nejvyšší správní soud

1 A 586/2002- 29 - text  [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně L. P., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě (opravném prostředku) proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2002, č.j. x, ve spojení s rozhodnutím ze dne 15. 2. 2002, č.j. xx, t a k t o : I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23.1. 2002, č.j. x se z a m í t á. II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15.2. 2002, č. j. xx, je n i c o t n é. III. Žádnému z účastníků se n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Česká správa sociálního zabezpečení (žalovaná) rozhodnutím ze dne 23. 1. 2002, č. j. x, zamítla žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky“ či „zákon č. 261/2001 Sb.“), o niž požádala jako vdova po účastníkovi národního boje za osvobození, s odůvodněním, že nárok na poskytnutí výše uvedené jednorázové částky nevznikl, neboť tento zákon se na žalobkyni nevztahuje. Toto rozhodnutí odůvodnila žalovaná dále tím, že žalobkyni již byla přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 217/1994 Sb. Dopisem ze dne 6. 2. 2002 žalobkyně poukázala na nedostatky rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2002. Současně se dne 11. 2. 2002 dostavila do informační kanceláře České správy sociálního zabezpečení se žádostí o nové posouzení svého nároku, neboť v dřívějším řízení neobdržela částku podle zákona č. 217/1994 Sb., jak bylo uvedeno v daném rozhodnutí, ale obdržela ji podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 39/2000 Sb.“). Na základě tohoto podnětu bylo vydáno nové zamítavé rozhodnutí (dne 15. 2. 2002), kterým bylo rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002 (jak se podává z jeho odůvodnění) zrušeno, a v němž bylo uvedeno, že žalobkyni již byla přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 39/2000 Sb. Dopisem ze dne 20. 3. 2002, doručeným dne 27. 3. 2002, podala žalobkyně k Vrchnímu soudu podání, ve kterém uvedla, že rozhodnutím ze dne 6. 6. 2000 jí byla vyplacena částka podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 39/2000 Sb. ve výši 61 000 Kč, tj. polovina z částky, která by podle citovaného ustanovení náležela manželovi žalobkyně. Dále uvedla, že ustanovení § 4 odst. 4 věta druhá zákona č. 39/2000 Sb. se jeví jako poněkud ohraničené a nenachází rozdíl mezi tím, když účastník v boji padl nebo utrpěl zranění, kterým poté při druhé operaci podlehl, přičemž oba položili životy za osvobození republiky a potlačení nacizmu. Žalobkyně dále poznamenala, že po nabytí účinnosti zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky požádala o vyplacení druhé poloviny z částky 122 000 Kč, která jí, jako oprávněné osobě po manželovi, který v boji utrpěl těžké zranění, kterému podlehl, dle jejího názoru náležela. Na závěr žalobkyně uvedla, že tato žádost byla rozhodnutím ze dne 23. 1. 2002 žalovanou zamítnuta. K tomu žalobkyně uvedla, že zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky, jakož i zákon č. 39/2000 Sb. se sice vztahují na občany České republiky, méně však na pozůstalé po nich. Na závěr žalobkyně konstatovala, že když jejímu manželovi nebylo dopřáno, aby žil, jistě by si přál, aby částka, která by mu podle zákona náležela, byla vyplacena jeho pozůstalé rodině a domnívá, se že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., bylo k řešení těchto případů schváleno. Z obsahu tohoto dopisu žalobkyně vyplývá, že se dílem vztahuje k rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2002 a dílem k rozhodnutí ze dne 15. 2. 2002, doručenému žalobkyni dne 25. 2. 2002. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 27. 11. 2002 uvedla, že v žádosti o přiznání peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. žalobkyně vyznačila, že odškodnění žádá z důvodu, že manžel byl účastníkem národního boje za osvobození, uvedeným v 1 odst. 1 větě druhé zákona č. 261/2001 Sb. (tedy příslušníkem Československého armádního sboru v SSSR, který v něm konal vojenskou službu po dobu kratší než 3 měsíce, avšak společně se službou příslušníka 1. československé armády na Slovensku jeho vojenská služba trvala alespoň 3 měsíce). Částku přitom požadovala za dobu jeho vojenské služby od 17. 2. 1944 do 5. 5. 1945. Žalovaná proto vyvozuje, že podmínky pro jeho vyplacení splněny nejsou. Z podání žalobkyně ze dne 20.3.2002, jakož i z předchozího podání z 6. 2. 2002 žalobkyně naproti tomu vyplývá, že žádostí mínila dosáhnout výplaty i druhé poloviny z částky 122 000 Kč, když polovinu z této částky ve výši 61 000 Kč jí žalovaná přiznala rozhodnutím o nároku na peněžní částku podle zákona č. 39/2000 Sb. (rozhodnutím ze dne 6. 6. 2000), popř. že jí zamýšlela dosáhnout výplaty částky 120 000 Kč z titulu, že manžel zemřel na následky zranění utrpěného v boji. Žalovaná se proto domnívá, že ani pro takový postup nelze v zákoně č. 261/2001 Sb. najít žádné opory, neboť tímto zákonem jsou upraveny pouze nároky těch účastníků národního boje za osvobození (resp. vymezeného okruhu pozůstalých po takových osobách), na které se nevztahoval ani zákon č. 39/2000 Sb., upravující nároky příslušníků čs. zahraničních a spojeneckých armád, ani zákon č. 217/1994 Sb., který upravuje nároky československých politických vězňů. Nároky osob, které dosáhly odškodnění podle některého z právě uvedených zákonů, nelze podrobovat dalšímu řízení podle zákona o přiznání jednorázové částky, když z jeho obsahu i z obsahu důvodové zprávy k tomuto zákonu je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo přiznat odškodnění právě a pouze jen těm účastníkům odboje, na které se nevztahovaly zákony č. 217/1994 Sb. a č. 39/2000 Sb. a narovnat tak vztahy mezi jednotlivými skupinami účastníků národního boje za osvobození. Žalobkyni tedy podle názoru žalované nárok na peněžní částku podle zákona 261/2001 Sb., resp. na jakýsi doplatek k částce pravomocně přiznané podle zákona č. 39/2000 Sb., nemůže v žádném případě vzniknout. Žalovaná přiznala, že pochybila, když rozhodnutí ze dne 15. 2. 2002 vůbec vydala, resp. tím, že jím současně zrušila, nikoli změnila, rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002. Domnívá se však, že skutečnost, že žalovaná v odůvodnění rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002 za právní normu, podle níž žalobkyni rozhodnutím z 6. 6. 2002 přiznala peněžní částku ve výši 61 000,- Kč, chybně označila zákon č. 217/1994 Sb., nemohla mít vliv na správnost zamítavého výroku tohoto rozhodnutí a uvedla, že k nápravě tohoto nedostatku by postačilo písemné vysvětlení adresované žalobkyni ve spojení s opravou (47 odst. 6 správního řádu) příslušné pasáže v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002. Žalovaná proto ponechává na úvaze soudu, zda skutečnost, že v odůvodnění (nikoliv ve výroku) rozhodnutí z 15.2.2002 uvedla, že se jím zrušuje rozhodnutí z 23.1.2002, je důvodem k jeho zrušení jako tzv. paktu. Pro úplnost pak poznamenává, že také podání žalobkyně z 6. 2. 2002 je podle svého obsahu opravným prostředkem směřujícím proti rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002 a že i v něm shodně uvádí, že důvodem, proč se zamítnutím své žádosti nesouhlasí, je její přesvědčení, že přijetím zákona 261/12001 Sb. byl otevřen prostor pro vyplacení vyšší částky, než která jí byla přiznána podle zákona č. 39/2000 Sb. Ze správního spisu, který soudu předložila žalovaná, vyplynulo, že manžel žalobkyně byl na základě potvrzení Federálního ministerstva národní obrany ze dne 18. 9. 1989, č. j. 306 735/1989 od 17. 2. 1944 do 5. 5. 1944 příslušníkem Československého armádního sboru ve Svazu sovětských socialistických republik. Žalobkyně požádala o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb. Rozhodnutím žalované ze dne 6. 6. 2000 byla žalobkyni přiznána jednorázové peněžní částka ve výši 61 000 Kč v souladu s ustanovením § 4 odst. 4 zákona č. 39/2000 Sb. Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že žalobkyně dne 29. 8. 2001 požádala o poskytnutí jednorázové peněžní částky i podle zákona č. 261/2001 Sb. V žádosti uvedla, že žádá odškodnění z důvodu, že manžel byl příslušníkem Československého armádního sboru ve Svazu sovětských socialistických republik, a to v době od 17. 2. 1944 do 5. 5. 1945. Tato žádost byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 1. 2002 zamítnuta s odůvodněním, že bylo prokázáno, že žalobkyni již byla přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 217/1994 Sb. Toto rozhodnu