— Nejvyšší správní soud

6 A 549/2002- 25 - text  6 A 549/2002 - 25 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobkyně B. K., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě (opravném prostředku) žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2002, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byla zamítnuta žádost žalobkyně, kterou podala jako dcera účastníka boje za národní osvobození O.M., o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 – 1945) s odůvodněním, že nárok na poskytnutí takové částky žalobkyni nevznikl, protože druhý z rodičů, matka, nepadla při národním boji za osvobození uvedeném v § 1 odst. 1, 3 zákona ani nezemřela dříve, než padl otec žalobkyně, zemřela 14. 11. 1979. Ve včas podaném opravném prostředku žalobkyně uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb. převzal převážně protiprávní obsah zákona č. 217/1994 Sb. s ještě dalším protiprávním dodatkem, který se v době události nevyskytoval: 1) děti v letech 1939 – 1945 byly sirotky do 21 let a ne do 18 let, 2) sirotkem bylo dítě, které přišlo nejen o oba rodiče, ale i jen např. o otce či matku bez ohledu na to, zda druhý rodič žil či nikoliv. Právní systém zaručuje, že události se posuzují podle zákonů platných v té době. Uvedla dále, že kdyby se toto stalo za totalitního režimu, nedalo by se asi nic dělat, ale v demokratickém státě je to nepředstavitelné a alarmující. Poukazovala na to, že již v roce 1994, kdy sirotci protiprávně dostávali odškodnění od naší vlády jen do věku 18 let, jí napsal tehdejší předseda poslanecké sněmovny PhDr. Uhde, že zákon není nárokový a že musí počkat až na odškodnění od SRN. Měla obavy, že obsah nového zákona se nebude lišit od zákona minulého, což se potvrdilo. Vyslovila přesvědčení, že podstoupí nerovný boj i se soudy i proti nedemokratickým zákonům naší republiky. Bude se odvolávat postupně až k Evropskému soudu pro lidská práva, aby zjistila, zda pravda a právo ještě existuje. Žalovaná ve svém vyjádření k opravnému prostředku poukazovala na právní úpravu nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky a zdůrazňovala, že nárok na odškodnění vzniká pouze dítěti, z něhož se v důsledku odbojové činnosti alespoň jednoho z rodičů stal tzv. oboustranný sirotek. Tuto podmínku žalobkyně nesplňuje, protože matka zemřela až v roce 1979, tedy nepadla v odboji ani nezemřela dříve než otec. Dále uvedla, že otec žalobkyně byl sice v době od 16. 4. 1939 do 1. 9. 1941 účastníkem domácího hnutí (§ 1 odst. 1 bod 1 písm. e) zákona č. 255/1946 Sb.), v uvedené době se tedy zúčastnil národního boje za osvobození způsobem, na který se zákon č. 261/2001 Sb. vztahuje, avšak jako účastník domácího hnutí nepadl - byl popraven jako československý politický vězeň, tj. účastník národního boje za osvobození uvedený v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb. Na ně se ovšem zákon č. 261/2001 Sb. nevztahuje (vztahoval se na ně zákon č. 217/1994 Sb.). Posuzování otázky věku dítěte má význam jen v případech, kdy v národním boji za osvobození padli oba rodiče, popř. druhý z rodičů padl v době, kdy dítě již bylo jednostranným sirotkem, to však není případ žalobkyně. Žalovaná se dále vyjádřila k námitce žalobkyně ve vztahu k právní úpravě věku sirotků a uvedla, že tvrzení žalobkyně, že „sirotkem bylo i dítě, které přišlo i jen o jednoho z rodičů“, žalovaná nikterak nezpochybňuje, to však nic nemění na skutečnosti, že jednostrannému sirotkovi zákon č. 261/2001 Sb. žádné nároky nepřiznává. Navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002, o soudním řádu správním (s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ustanovení § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté o. s. ř. dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy jako řízení o žalobách. O takový případ jde i v projednávané věci, a proto Nejvyšší správní soud postupoval v řízení podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že opravnému prostředku (žalobě) žalobkyně nelze vyhovět. Již správní orgán ve vyjádření k opravnému prostředku správně poukázal na právní úpravu možností poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního odboje tak, jak je upravena v ustanovení § 1 odst. 1, 2, 3 zákona č. 261/2001 Sb. v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 255/1946 Sb. (o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození). Zdůraznil, že podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb. a bylo jim o tom vydáno podle ustanovení § 8 cit. zákona (zákon č. 255/1946 Sb.) osvědčení nebo mají-li doklad, který osvědčení nahrazuje (dále jen „účastník národního boje za osvobození“). Účastníkem národního boje za osvobození je i občan České republiky, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 bodě 1 písm. a) cit. zákona, pokud byl příslušníkem československého armádního sboru v SSSR a konal tam službu sice kratší než 3 měsíce, avšak společně se službou příslušníka první československé armády na Slovensku jeho vojenská služba trvala alespoň 3 měsíce. Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. se za účastníky národního boje za osvobození podle tohoto zákona považují též občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích ze dne 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně 3 měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické persekuce. Správní orgán připomněl i ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. s tím, že se vztahuje i na děti, jejichž oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození padli nebo jeden z rodičů jako účastník národního boje za osvobození padl a druhý z rodičů té době již nežil, pokud ke dni úmrtí později zemřelého rodiče nedosáhly věku 18 let (dále jen „děti“). Nutno připomenout ustanovení § 1 odst. 1 bod 1 zákona č. 255/1946 Sb. (v němž je vymezen okruh účastníků národního boje za osvobození) podle něhož takovým účastníkem je ten: 1) kdo v letech 1939 až 1945 a) byl příslušníkem československé armády v zahraničí nebo v ní konal vojenskou službu za podmínek uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 č. 2, b) konal vojenskou službu ve spojenecké armádě, c) byl příslušníkem první československé armády na Slovensku, d) byl československým partyzánem (ustanovení § 1 zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem „československého partyzána“), e) zúčastnil se alespoň 3 měsíce soustavné činnosti zahraničního nebo domácího hnutí, směřujícího přímo k osvobození republiky Československé, nebo Slovenského národního povstání třeba po dobu kratší takovým způsobem, že tato činnost přivodila nebo byla prokazatelně způsobilá přivodit jemu nebo jeho rodině újmu na životě, osobní svobodě nebo zdraví, f) zúčastnil se povstání v květnu 1945, přičemž za bojů padl nebo byl těžce raněn nebo utrpěl těžkou poruchu zdraví, g) byl československým politickým vězněm, 2) kdo byl československým dobrovolníkem ve Španělsku v letech 1936 až 1939. Žalovaný v rozhodnutí zdůraznil, že zákon se vztahuje na ty účastníky národního boje za osvobození, kteří jsou vyjmenování v ustanovení § 1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f) zákona č. 255/1946 Sb. a bylo jim o tom vydáno osvědčení. Vztahuje se i na děti, jejichž oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození padli, nebo jeden z rodičů jako účastník národního boje za osvobození v takovém boji padl a druhý z rodičů v té době již nežil, pokud ku dni úmrtí později zemřelého rodiče nedosáhly věku 18 let. Ačkoliv právní úpravu správně citoval a z jeho následného písemného vyjádření vyplýv