— Nejvyšší správní soud

7 A 195/2000- 55 - text  č. j. 7 A 195/2000-55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce A. s. V., t. z. - a. s., proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí ČR, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2000 č. j. 550/661/OVSS-VI/2000/Mor, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2000 č. j. 550/661/OVSS-VI/2000/Mor a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci Králové č. j. 5/00/2834/00/Fk ze dne 9. 5. 2000 s e z r u š u j í . II. Věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je p o v i n e n z a p l a t i t žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1000 Kč do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 8. 2000 č. j. 550/661/OVSS-VI/2000/Mor bylo zamítnuto odvolání žalobce a napadené rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci Králové č. j. 5/00/2834/00/Fk ze dne 9. 5. 2000 bylo potvrzeno. Posledně citovaným rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta podle § 18 odst. 6 písm. a) zákona č. 309/1991 Sb. o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 600 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, nedodržení emisních limitů pro tuhé znečišťující látky a oxid uhelnatý při provozu uhelné kotelny V., a. s. – teplárna B. – O. společnosti V., textilní závod a. s. B., v roce 1999. Výše uvedená částka byla splatná do 15-ti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí Finančnímu úřadu v Hradci Králové. Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že uvedená rozhodnutí mu způsobují majetkovou újmu ve výši 834 000 Kč. Žalobce především namítal, že pokuta a její výše nebyla řádně odůvodněna a jediný důkaz, o který jsou opřena rozhodnutí, je protokol č. 199/99 o měření emisí v uhelné kotelně O., které bylo provedeno 15. 11. – 16. 11. 1999 měřící a servisní skupinou EVČ P., nesplňuje požadavky vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 117/1997. Dovozoval, že správní orgán nerespektoval ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád), tím, že nezjistil přesně a úplně stav věci a za tím účelem si neopatřil podklady pro rozhodnutí. Jako důkaz označil mimo jiné znalecký posudek Ing. V. Ch. ze dne 1. 11. 2000. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 24. 4. 2001 uvedl, že spisová vložka jednoznačně dokládá neplnění provozovatele velkého zdroje znečišťování ovzduší podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/1991 Sb. o ovzduší, neboť protokol o autorizovaném měření emisí č. 199/99 potvrzuje výrazné překročení stanoveného emisního limitu oxidu uhelnatého a tuhých znečišťujících látek v roce 1999 u obou kotlů K 1 a K 2 na uhelném dole v O. Prvoinstanční orgán tak v sankčním rozhodnutí vycházel ze zákonných podmínek, podle kterých orgán ochrany ovzduší uloží za takové porušení povinnosti provozovatele velkého nebo středního zdroje pokutu ve výši od 10 000 do 10 000 000 Kč. K námitce žalobce uvedl, že v odvolacím řízení nebyly shledány nedostatky zmíněného protokolu č. 199/99 o měření emisí a v technických, ryze odborných záležitostech měření emisí správní orgán akceptuje výsledky autorizované skupiny k takovému měření oprávněné. Žalovaný vyslovil názor, že zpracovatel posudku Ing. Ch. není oprávněn v oboru životního prostředí a jeho závěry nelze akceptovat, neboť jsou chybné a nesouvisející se zjištěným překročením emisních limitů. Uvedl dále, že emisní limity byly v letech 1996 – 1999 překračovány, což iniciovalo inspekční orgán k ukládání pokut. Touto větou z odůvodnění rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán zhodnotil nevyhovující stav, který přetrval až do současnosti, neboť provozovatel nerespektoval ustanovení § 14 odst. 3 zákona o ovzduší, podle kterého měla být hodnota emisního limitu stanoveného pro uvedené zdroje dosažená nejpozději 31. 12. 1998, provozovatel překračoval emisní limity již v roce 1996, neboť v tomto roce skončila platnost individuálně stanovených emisních limitů. Žalovaný dále poukázal na předchozí vydaná rozhodnutí a konstatoval, že v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 21. 8. 2000 odvolací orgán jednak zhodnotil, že porušení zákona (neplnění emisních limitů) bylo opakovaně prokázáno a při potvrzení výše sankce vycházel z důvodů uvedených a také ze zjištění, že na rozhodující stavbu jako je plynová kotelna pro technologii, podmiňující zrušení dosavadní uhelné kotelny, nebylo v té době vydáno územní ani stavební povolení a dokončení akce se takto pohybuje pouze v oblasti úvah. Tento nevyhovující stav provozovatel stále odůvodňoval pouze finančním stavem firmy. Žalobce ve svém stanovisku ze dne 8. 6. 2001 a 21. 6. 2001 podanému k vyjádření žalovaného uvedl, že tepelná účinnost kotlů vypočtená na základě údajů uvedených v protokolu č. 199/99 je naprosto absurdní. Podrobně dále popsal námitky technického charakteru vztahující se k provedenému měření obsaženému v protokole č. 199/99. Žalobce dále poukázal na porušení ustanovení § 46, 47 odst. 3 správního řádu a rozvedl, že správní orgán neprovedl hodnocení jediného důkazu, kterým se stal chybný protokol. Ve svém vyjádření žalovaný nereagoval na námitku žalobce, která se opírala o posudek Ing. Ch. s tím, že uvedený znalec není oprávněn v oboru životního prostředí a jeho závěry nelze akceptovat. Žalobce poukázal dále na to, že podle § 10 odst. 2 vyhlášky č. 117/1997 Sb., kterou se stanovují emisní limity a další podmínky provozování stacionárních zdrojů znečišťování a ochrany ovzduší k zákonu o ovzduší, vyhodnocení jednorázového měření musí obsahovat emisní faktory. Tyto emisní faktory jsou stanovovány na základě množství spáleného paliva během prováděného měření. Emisní faktory jsou pak dále využívány ke stanovení množství produkovaných emisí měřeným zdrojem a z toho provozovatel počítá roční poplatek ze znečišťování ovzduší. Jestliže je do výpočtu emisního faktoru vložen chybný údaj o spotřebovaném palivu během měření, pak vychází i chybný údaj emisního faktoru pro jednotlivé zpoplatněné látky. Vyslovil podiv nad tím, že ani zde žalovaný neshledal formální nedostatky protokolu. Žalobce dále uvedl, že ve snaze vyvrátit vyjádření žalovaného nechal zpracovat znalecký posudek č. 57/2001 Doc. Ing. H.,CSc., vedoucím katedry tepelných zařízení Českého vysokého učení v Praze, který jednoznačně potvrdil závěry znaleckého posudku Ing. Ch. a přidal další závažná zjištěná pochybení protokolu č. 199/99 firmy měřící a servisní skupiny EVČ P., kterými zcela zpochybnil všechny hodnoty a výsledky uváděné v tomto protokolu. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ustanovení § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ze správního spisu bylo zjištěno, že rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 16. 1. 1998 č. 5/00/0032/98/Fk byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč za nesplnění povinnosti provozovatele velkého zdroje znečišťování závod O., uhelná kotelna, stanovených podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/1991 Sb. Následovalo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen inspekce) č. 5/00/6436/99/Fk ze dne 9. 12. 1999 ve věci uložení pokuty 400 000 Kč za překročení emisních limitů v roce 1998. Zmíněné rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno z toho důvodu, že bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 18 odst. 8 zákona o ovzduší, podle kterého lze pokutu uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán ochrany ovzduší zjistil porušení povinnosti. Ve spise se dále nachází rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 1. 2. 2000, jimž bylo uloženo žalobci opatření ke sjednání nápravy. Na základě odvolání žalobce bylo i toto rozhodnutí zruše