2 Afs 27/2003 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 27/2003- 55 - text č. j. 2 Afs 27/2003 - 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce L., a.s., zastoupeného JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 241/2002-30 ze dne 18. 6. 2003, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 241/2002 - 30 ze dne 18. 6. 2003 s e z r u š u j e a v ě c s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla ve spojeném řízení zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 5. 2002 č. j. 6421/140/2001 a č. j. 6768/140/2001. Prvně jmenovaným rozhodnutím žalovaný změnil k odvolání stěžovatele platební výměr Finančního úřadu v Opavě (dále jen „správce daně“) č. j. 95068/01/384962/0430 ze dne 30. 5. 2001, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitosti ve výši 548 010 Kč tak, že ve výroku rozhodnutí v části týkající se uvedení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno, byl vypuštěn odkaz na ust. § 46 odst. 2 a 3 a ust. § 44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“) Podle odůvodnění byla daň ve skutečnosti vyměřena podle důkazů obsažených ve spise a nikoliv podle pomůcek. Stěžovatel převedl kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2000 nemovitosti na dosavadní nájemce bytů v těchto nemovitostech. Podle žalovaného provedl správce daně za účelem stanovení daně z převodu nemovitostí správně ocenění převáděných nemovitostí nákladovým způsobem podle ust. § 3 vyhlášky č. 279/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ke dni nabytí nemovitostí nebylo pronajato nejméně 80 % podlahových ploch v domech. Nájemní poměr nabyvatelů – dosavadních nájemců totiž zanikl splynutím dle ust. § 584 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) a změnil se na spoluvlastnický vztah k nemovitostem, a to dnem 30. 11. 2000, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Proto nebylo možno pro ocenění použít kombinaci nákladového a výnosového způsobu podle ust. § 21 a § 22 cit. vyhlášky, které bylo naopak použito stěžovatelem při výpočtu základu daně a daně v rámci podaného daňového přiznání. Stejným způsobem a ze stejných důvodů změnil žalovaný rozhodnutím č. j. 6768/140/2001 ze dne 2. 5. 2002 k odvolání stěžovatele i rozhodnutí správce daně č. j. 111630/01/384962/0430 ze dne 12. 7. 2001, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 289 710 Kč, a to v souvislosti s převodem jiných nemovitostí do podílového spoluvlastnictví nájemců bytů v převáděných obytných domech na základě kupní smlouvy. Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí samostatnými žalobami, ve kterých se domáhal jejich zrušení. Protože obě žaloby spolu skutkově souvisely a týkaly se týchž účastníků, Krajský soud v Ostravě je podle ust. § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), spojil ke společnému projednávání pod spisovou značkou 22 Ca 241/2002. V kasační stížností napadeném rozsudku se Krajský soud v Ostravě ztotožnil se závěry žalovaného v uvedených rozhodnutích. Soud vzal v úvahu, že v posuzovaném případě nabyvatelé nemovitostí podle obou kupních smluv, fyzické osoby, kterým do té doby svědčilo právo nájmu k bytům umístěným v převáděných objektech, nabyli vlastnické právo k převáděným nemovitostem počátkem dne 30. 11. 2000, kdy nastaly právní účinky vkladů do katastru nemovitostí. Nabytí vlastnického práva těmito nabyvateli mělo podle soudu v daném případě za následek, že ve stejném okamžiku zanikl nájemní vztah mezi nabyvateli jako nájemci a převodcem (stěžovatelem) jako pronajímatelem podle ust. § 584 občanského zákoníku, neboť práva a povinnosti nájemců a pronajímatele z tohoto právního vztahu splynuly v osobách nabyvatelů nemovitostí. Jak dále soud uvedl, vlastník či spoluvlastník věci nemůže být zároveň jejím pronajímatelem a nájemcem, a to ani ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům věci v podílovém spoluvlastnictví ve smyslu ust. § 137 a násl. občanského zákoníku. Protože ke dni ocenění staveb, které byly předmětem převodu, nebylo pronajato alespoň 80 % podlahových ploch jejích místností, správce daně podle názoru soudu důvodně přistoupil k ocenění těchto staveb nákladovým způsobem podle ust. § 3 vyhlášky č. 279/1997 Sb. K tomuto ocenění přitom nebylo potřeba nového znaleckého posudku, neboť stanovení ceny nákladovým způsobem bylo obsaženo ve znaleckých posudcích předložených stěžovatelem a správce daně provedl pouze korekci tohoto ocenění koeficientem prodejnosti stanoveným v cit. vyhlášce. Důvodnými neshledal soud ani procesní námitky stěžovatele, neboť z napadených rozhodnutí žalovaného, které je nutno vnímat ve spojení s platebními výměry správce daně jako jeden celek, je zřejmé, že daň byla stanovena na základě dokazování a nikoliv za použití pomůcek, a skutečnost, že žalovaný v platebních výměrech vypustil odkaz na ustanovení související s použitím pomůcek, nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelnými. V odůvodnění obou rozhodnutí žalovaného je podrobně vysvětleno, jakým způsobem žalovaný stanovil výši základu daně pro účely vyměření daně z převodu nemovitostí, a to ve vztahu ke každému nabyvateli příslušného spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Žalovaný byl podle ust. § 50 odst. 5 a 6 zákona č. 337/1999 Sb. oprávněn v odvolacím řízení napadené platební výměry správce daně změnit. Krajský soud v Ostravě z uvedených důvodů neshledal důvodnost podaných žalob, a proto je v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) spatřuje v závěru soudu o správnosti použité metody výpočtu zjištěné ceny převáděných nemovitostí pro účely stanovení daně z převodu nemovitostí. Stěžovatel je i nadále přesvědčen, že postupoval správně, když zjištěnou cenu nemovitostí pro účely určení základu daně stanovil kombinací nákladové a výnosové metody podle ust. § 21 a § 22 vyhlášky č. 279/1997 Sb. Má totiž zato, že ust. § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“), je třeba vykládat tak, že cena zjištěná kombinací nákladové a výnosové metody ve znaleckých posudcích je platnou cenou v den nabytí nemovitosti, a že tuto skutečnost nemůže ovlivnit ani případná pozdější změna charakteru obytného domu v důsledku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí s případným zánikem nájemních vztahů nájemců jako nabyvatelů podílů k obytnému domu. Dále se stěžovateli jeví nelogické, aby poplatníci daně byli nuceni si nechávat zpracovat znalecké posudky ke dni vkladu do budoucna, tedy nikoliv přede dnem vkladu podle právního režimu stavby do okamžiku nabytí této nemovitosti nabyvatelem. Stěžovatel má rovněž zato, že nabytí pouze ideálního spoluvlastnického podílu k obytnému domu nájemcem nemá ze zákona za následek zánik nájmu bytu, neboť se domnívá, že se tak může stát pouze v případě nabytí obytného domu jako celku nájemcem do výlučného vlastnictví, kdy v jedné osobě splyne jeho právo vlastnické k obytnému domu s jeho právem nájmu bytu. Dále stěžovatel dovozuje vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí zrušit (§ 103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.). Stěžovatel považuje postup žalovaného při změně příslušných platebních výměrů za zásah nad rámec jeho přezkumné pravomoci vymezené mu v ust. § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., a tedy o zásah, který je narušením principu dvouinstančnosti daňového procesu. Žalovaný vypuštěním odkazu na ust. § 46 odst. 2 a 3 a § 44 cit. zákona ovlivnil skutkovou podstatu a stěžovatel je přesvědčen, že na místo toho měl žalovaný napadené platební výměry zrušit a věc vrátit správci daně k náležitému došetření skutkové podstaty ohledně transparentního způsobu stanovení odlišného základu daně. Odkazuje rovněž na znění ust. § 46 odst. 2 cit. zákona a má zato, že odstranění zmíněných ustanovení z výrokové části vyvolává nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost, neboť není zřejmé, podle čeho správce daně stanovil základ daně a vyměřil da