— Nejvyšší správní soud

5 A 114/2002- 62 - text č. j. 5 A 114/2002 – 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce Doc. JUDr. J. F., Ph.D., proti žalovanému Ministerstvu obrany – personální sekci, nám. Svobody 471/27, 160 01 Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 1. 9. 1994, č. j. 34/21-900-45/2 a proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 2. 9. 1994, č. j. 51155-104, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 1. 9. 1994, č. j. 34/21-900-45/2, jímž se nevyhovuje odvolání, a potvrzuje se jemu předcházející rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 1. 7. 1994, č. j. 6104261152, s e z r u š u j e pro nezákonnost a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 2. 9. 1994, č. j. 51155-104, jímž se nevyhovuje odvolání a potvrzuje se jemu předcházející rozhodnutí velitele Administrativně hospodářského odboru ze dne 14. 6. 1994, č. j. 96/2-9 s e z r u š u j e pro nezákonnost a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n žalobci uhradit na nákladech řízení částku 5312 Kč, a to k rukám žalobce ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se určovací žalobou ze dne 14. 3. 1995, doručenou soudu dne 21. 3. 1995, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 6 určení práva na odchodné a výsluhový příspěvek v souvislosti s propuštěním žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 1. 1. 1994, v důsledku zrušení vojenské součásti české prokuratury v ozbrojených silách. Podáním ze dne 12. 1. 1996 potom žalobce učinil návrh na „změnu žalobního návrhu“ tak, že návrh koncipoval jako návrh na plnění (zaplacení odchodného a výsluhového příspěvku ve vypočtených částkách). Poté Obvodní soud pro Prahu 6 svým usnesením ze dne 1. 9. 1998 nejprve rozhodl, a to ve vztahu k původní (určovací) žalobě, tak, že u určení práva na výsluhový příspěvek a odchodné jde o dva samostatné nároky, které je třeba vyloučit k samostatnému projednání dle § 112 odst. 2 o. s. ř., přičemž nárok žalobce na výsluhový příspěvek, uplatněný pod sp. zn. 11 C 128/95 vyloučil k samostatnému projednání a věc byla nadále vedena pod sp. zn. 11 C 7/98. Následně Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 25. 8. 1999 takto vyloučenou věc žalobce (kterou v důsledku více takto vedených sporů vojáků z povolání spojil ke společnému projednání pod sp.zn. 11 C 14/98), týkající se výsluhového příspěvku opětovně vyloučil (ze společného projednání) a spojil věc k projednání pod původní sp. zn. 11 C 128/95. Výzvou předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 5. 2000 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 4812 Kč z návrhu na plnění (podání žalobce ze dne 12. 1. 1996), a žalobce předepsaný soudní poplatek uhradil. Další výzvou předsedkyně senátu ze dne 27. 7. 2000 byl žalobce vyzván, aby soudu sdělil, zda podával proti rozhodnutím vojenských orgánů o odchodném a výsluhovém příspěvku žaloby na jejich přezkum v rámci tzv. správního soudnictví. K tomu žalobce svým podáním ze dne 29. 8. 2000 uvedl, že přezkoumání rozhodnutí vojenských orgánů v rámci tzv. správního soudnictví zatím nenavrhoval. K tomu dodal, že v době podání návrhu byly vyčerpány všechny řádné i mimořádné opravné prostředky vůči rozhodnutím vojenských orgánů, nebyl však jednotný názor na to, zda rozhodování těchto orgánů je rozhodováním náležejícím do přezkumné pravomoci v rámci tzv. správního soudnictví (dokladem toho je že Obvodní soud pro Prahu 6 v žalobcově věci po dobu 5 let fakticky neučinil ve vztahu k příslušnosti žádný úkon, a naopak v řadě případů téhož druhu dokonce uznal svou příslušnost tím, že provedl řízení a spor meritorně rozhodl). Dále žalobce uvedl, že na věci podle jeho názoru nic nemění ani fakt, že 12. 1. 1996 navrhl změnu žalobního návrhu, když reagoval na rozhodnutí téhož soudu ve věci jiného navrhovatele, jímž byl tímto soudem návrh zamítnut pro to, že namísto návrhu na plnění měl povahu určovací žaloby. Žalobce závěrem tohoto svého vyjádření uvedl, že z obsahu předmětné výzvy dovozuje, že soud nyní uvažuje o postoupení předmětné věci k přezkumu ve správním soudnictví, nemá proti tomuto postupu zásadních námitek a má za to, že jeho návrh ve své povaze (kdy namítá nesprávnost rozhodnutí vojenských orgánů a vyjadřuje s nimi nesouhlas) takovémuto postupu plně koresponduje. Návazně Obvodní soud pro Prahu 6 svým usnesením ze dne 31. 10. 2000 vyzval žalobce, aby ve stanovené lhůtě doplnil a opravil žalobu tak, aby splňovala náležitosti dle ustanovení § 249 o. s. ř. Jmenovitě soud uložil žalobci specifikovat žalobní petit, tj. označit rozhodnutí správních orgánů, které žalobce napadá, v jakém rozsahu tato rozhodnutí napadá a čeho se žalobce domáhá (zda navrhuje jejich zrušení). Na základě této výzvy žalobce svým podáním ze dne 12. 1. 2001 upřesnil návrh rozsudečného výroku tak, že žádal, aby soud v řízení podle § 250 l, části V., hlavy III. o. s. ř. přezkoumal zákonnost rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 1. 9. 1994, č. j. 34/21-900-45/2, kterým nebylo vyhověno odvolání žalobce proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, ze dne 1. 7. 1994, č. j. 6104261152, jímž nebyl žalobci přiznán výsluhový příspěvek podle § 33 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobně žalobce požadoval přezkoumání rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 2. 9. 1994, č. j. 51155-104, kterým nebylo vyhověno odvolání žalobce proti rozhodnutí velitele Administrativně hospodářského odboru ze dne 14. 6. 1994, č. j. 96/2-9. Žalobce přitom poukázal na to, že napadená odvolací rozhodnutí neobsahovala poučení o právu podat opravný prostředek, ač uvedené právo žalobci náleželo za podmínek stanovených v § 111 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, s tím, že to, že se proti rozhodnutím tohoto druhu podává opravný prostředek, uznává i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2057/98 (R 31/2000). Současně žalobce poukázal na ustanovení § 250m o. s. ř., podle něhož, neobsahuje-li rozhodnutí poučení o opravném prostředku, lze je napadnout do 6 měsíců od jeho doručení, a poznamenal, že proti uvedeným rozhodnutím brojil nejen opravným prostředkem obsaženým v návrhu ze dne 9. 1. 1995, ale dále i v podání adresovaném dne 12. 11. 1994 ministru obrany ČR. V této souvislosti žalobce konstatoval, že již toto posléze uvedené podání, které bylo podáno u orgánu, jenž vydal napadené rozhodnutí, mělo být postoupeno příslušnému soudu o tomto opravném prostředku. Žalobce přitom svůj původní žalobní návrh upřesnil a doplnil tak, že navrhnul, aby byl vydán rozsudek, kterým se rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 1. 9. 1994, č. j. 34/21-9000-45/2, jímž se nevyhovuje odvolání, a potvrzuje se jemu předcházející rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 1. 7. 1994, jakož i rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 1. 7. 1994, zrušují a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení, a kterým se dále zrušují i rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 2. 9. 1994, č. j. 51155-104, jímž se nevyhovuje odvolání a potvrzuje se jemu předcházející rozhodnutí velitele Administrativně hospodářského odboru ze dne 14. 6. 1994, č. j. 96/2-9, jakož i rozhodnutí velitele Administrativně hospodářského odboru ze dne 14. 6. 1994, č. j. 96/2-9, a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 svým usnesením ze dne 10. 3. 2001, č. j. 11 C 128/95-32 změnu žaloby ve smyslu předmětného podání žalobce připustil. Poté byla věc Obvodním soudem pro Prahu 6 postoupena Vrchnímu soudu v Praze k projednání a rozhodnutí, který svým usnesením ze dne 30. 5. 2002, č. j. Ncp 2172/2001-41 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je věcně příslušný. V podané žalobě žalobce uvedl, že Rozkazem ministra obrany České republiky ve věcech personálních č. 274, ze dne 31. 12. 1993, byl žalobce dnem 1. 1. 1994 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání s odkazem na § 35 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a dnem 2. 1. 1994 byl přeložen do zálohy. K tomu žalobce namítal, že se rozhodnutí správních orgánů při posuzování důvodů ukončení služebního poměru žalobce nesprávně opíralo o § 35 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., když ve skutečnosti byl jeho služební poměr ukončen z důvodů uvedených v § 26 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., neboť jeho propuštění ze služebního poměru bylo důsledkem zrušení vojenské součásti české prokuratury v ozbrojených silách, jako jednoho z více opatření souvisejících s reorganizací Armády České republiky. V důsledku nesprávné aplikace příslušného ustanovení zákonné úpravy byl potom žalobci v rozporu se zákonem výše citovanými rozh