— Nejvyšší správní soud

6 A 87/2002- 72 - text č. j. 6 A 87/2002 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce P., s. r. o., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Holcem se sídlem Václavské nám. 4, 110 00 Praha 1, proti žalované Komisi pro cenné papíry, se sídlem Washingtonova 7, 110 00 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 30. 4. 2002, č. j. 10/NeO/3/2002/1, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry (dále jen „Prezidium“), kterým Prezidium zamítlo rozklad a potvrdilo rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále jen „Komise“) ze dne 22. 1. 2002, č. j. 45/N/433/2002/1. Tímto rozhodnutím Komise žalobci podle ustanovení § 183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku uložila zvýšit v návrhu povinné nabídky převzetí navrhovanou cenu za registrované akcie cílové společnosti E., a. s., vydané ve formě na majitele o jmenovité hodnotě 1 000 Kč, a to ze 100 Kč na 156,80 Kč za jeden kus akcie. Žalobce především namítá, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo nezákonné, a to pro rozpor s ustanoveními § 3 a § 32 správního řádu, neboť v něm nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci, nebylo provedeno potřebné dokazování, k některým důkazům nebylo vůbec přihlédnuto a zjištěné okolnosti nebyly řádně zhodnoceny, v důsledku čehož došlo i k nezákonné interpretaci aplikovaných ustanovení. Žalobce tvrdí, že Komise i Prezidium odmítli závěry, obsažené v žalobcem předloženém znaleckém posudku a zpracovaném znaleckým ústavem B. E., s. r. o., dokládající přiměřenost ceny za akcie cílové společnosti ke dni 30. 11. 2001. Porušení ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu spatřuje žalobce v tom, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladu správního rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění. Prezidium údajně není oprávněno stanovit výši ceny akcií ve výrazném rozporu s výší ceny doložené posudkem znalce, aniž by opatřilo a provedlo příslušné důkazy (např. revizní znalecký posudek). Protože znalecký posudek v předmětném řízení je tzv. povinným důkazem, který žalobce předložil, nemůže Prezidium suplovat znalce při určení ceny akcií a jinak zasahovat do odborné činnosti, vyhraněné znalci, jelikož obchodní zákoník nesvěřuje Komisi či Prezidiu právo ocenit akcie. Ustanovení § 183e odst. 8 obchodního zákoníku dává Komisi toliko právo uložit žalobci, aby navrhovanou cenu změnil, a to s ohledem na obvykle používaná kritéria a zvláštnosti cílové společnosti. Komise však nemůže uložit zvýšení ceny ve výrazném rozporu s obvykle používanými objektivními kritérii. Žalobce nesouhlasí se závěrem Prezidia, že použití metody likvidačního zůstatku při oceňování akcií cílové společnosti pro účely povinné nabídky je na místě pouze tehdy, pokud se lze oprávněně domnívat, že dojde k prodeji jednotlivých složek majetku cílové společnosti. Žalobce při stanovení ceny vycházel z toho, že cílová společnost byla ve špatné ekonomické situaci, reálně hrozil její úpadek a proto se žalobce domnívá, že zahrnutí metody likvidační hodnoty bylo zcela v souladu s objektivními kritérii a se zvláštnostmi cílové společnosti. Napadenému rozhodnutí Prezidia žalobce především vytýká, že nerespektovalo zásadu materiální pravdy a zásadu volného hodnocení důkazů, když neprovedlo důkazy navržené žalobcem dne 19. 4. 2002. Prezidium totiž opřelo napadené rozhodnutí o závěry obsažené ve správním rozhodnutí I. stupně, a to aniž by provedlo další dokazování, přičemž nezhodnotilo důkazy, které mu žalobce předložil. Těmito důkazy byla zpráva auditora a účetní výkazy, dokládající podstatný rozpor mezi veřejně dostupnými finančními výsledky cílové společnosti a jejím skutečným stavem. Proto napadené rozhodnutí bylo vydáno bez přesného a úplného zjištění skutečného stavu věci. Proto žalobce navrhuje napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě především uvádí, že ustanovení § 183e odst. 8 písm. a) obchodního zákoníku zakládá oprávnění Komise uložit navrhovateli povinnost změnit navrhovanou cenu, přičemž má brát ohled na obvykle používaná kritéria ocenění a na zvláštnosti cílové skupiny. Rozhodnutí o změně ceny proto připadá v úvahu jen tehdy, jestliže navrhovaná cena není podle zákona přiměřenou a má vést ke zhojení vady povinné nabídky převzetí. Správní orgán proto posuzuje, zda navrhovaná cena je přiměřenou. Znalecký posudek je skutečně povinným důkazem a výchozím podkladem pro zjišťování přiměřené ceny akcií, nicméně pokud by vady tohoto posudku byly natolik zásadní, že by nebylo možno učinit o této ceně úsudek, je nutno konstatovat, že přiměřenost navrhované ceny nebyla doložena. Žalovaná dále uvádí, že přiměřená cena musí být stanovena jako konkrétní finanční částka, nikoliv pouze jako způsob jejího výpočtu nebo rozptyl, v jakém se může cena pohybovat. Žalovaná tvrdí, že účelem existence institutu povinné nabídky převzetí je zejména ochrana minoritních akcionářů před poklesem likvidity v důsledku ovládnutí společnosti jinou osobou a tím i před zvýšeným rizikem výkyvů akcií. Přiměřená cena proto nemůže být pojmově totožná s cenou tržní, neboť právě z důvodu ochrany před výkyvy tržní ceny je nutné, aby tato cena odpovídala objektivně stanovené hodnotě, kterou je třeba stanovit především s ohledem na tržní hodnotu společnosti jako celku. V daném případě však žalobce údajně konstruoval cenu pouze s ohledem na průměrnou cenu, za kterou byly předmětné akcie obchodovány v posledních 6 měsících, aniž by se zabýval tím, zda je tato cena přiměřená hodnotě akcií. Z dikce ustanovení § 183c odst. 5 obchodního zákoníku je údajně zřejmé, že posudek zde vystupuje jako tzv. povinný důkaz a nikoliv jako závazný způsob určení přiměřené ceny, přičemž jako důkaz je posuzován znalecký posudek jako celek (každá jeho část) a nikoliv pouze jeho závěr. Podle ustanovení § 36 správního řádu má správní orgán možnost, nikoliv povinnost ustanovit znalce pro odborné posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí. Protože však Komise je specializovaným odborným orgánem pro oblast kapitálového trhu, má odborné znalosti potřebné pro posouzení dané problematiky včetně věcné správnosti znaleckého posudku. V citovaném rozhodnutí proto Komise uvedla, že znalcem stanovená cena neodpovídá § 183c odst. 3 obchodního zákoníku a následně odůvodnila, z jakých důvodů nelze postup znalce považovat za dostatečný pro zjištění výše přiměřené ceny a jakým způsobem dospěla ke stanovení této ceny. Komise se proto znaleckým posudkem zabývala a řádně se s ním vypořádala. K podkladům, použitým pro stanovení výše ceny, žalovaná odkázala na znalecký posudek a na zjištění z veřejně přístupných zdrojů. Jiné důkazy ke skutečnostem, obsaženým ve znaleckém posudku, prováděny nebyly, neboť by to nebylo hospodárné a nelogické. V daném případě žalovaný nezpochybnil skutková zjištění, obsažená ve znaleckém posudku, nýbrž toliko zpochybnil použité metody výpočtu ceny, což však nevyžadovalo doplnění dokazování. K námitce žalobce, že Prezidium v řízení o rozkladu neprovedlo důkazy navržené přípisem ze dne 19. 4. 2002, žalovaná odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že se Prezidium zabývalo námitkami ohledně špatné hospodářské situace cílové společnosti. Navíc důkazy navržené v předmětném doplnění rozkladu obsahovaly pouze předběžné výsledky hospodaření cílové společnosti a nezpochybňovaly zjištění znalce, která byla podkladem pro rozhodnutí v I. stupni. Žalovaná nesouhlasí ani s tvrzením, že žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům obou rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění, neboť oba orgány vycházely výhradně z materiálů předložených žalobcem a ten tedy s nimi byl seznámen. Navíc se k nim vyjádřil v rozkladu a v jeho doplnění. Žalovaná dále k tvrzení žalobce, že zákonodárce nesvěřil právo ocenit akcie Komisi, nýbrž žalobci, uvádí, že cena za akcie má být stanovena v souladu s ustanovením § 183c odst. 3 obchodního zákoníku. Pokud tedy v daném případě žalovaný shledal v postupu znalce podstatné vady, nemohl znalcem zjištěnou cenu považovat za přiměřenou, odpovídající zvláštnostem cílové společnosti. Znalec totiž použil metodu, která předpokládá likvidaci společnosti, přestože bylo zjevné, že tato společnost bude pokračovat v činnosti a její likvidace je pouze teoretickou hrozbou. Znalec tak značně podcenil předpoklady společnosti pro další rozvoj a také opomněl ocenit hodnotu ochranné známky E. a vybudované obchodní sítě. Tvrzení žalobce, že podle posudku společnosti K. byla cena akcií stanovena na pouhých 83 Kč, žalovaná označil