6 Ads 56/2003 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 56/2003- 62 - text ORIGINÁL č. j. 6 Ads 56/2003 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatele: Ing. V. S., zastoupen JUDr. Fedorem Chomčou, advokátem, se sídlem Lipová 7, Jablonec nad Nisou, a dalšího účastníka: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002 - 21, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. České správě sociálního zabezpečení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi JUDr. Fedoru Chomčovi, se přiznává odměna v částce 650 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne 17. 10. 2002, č. xx, byl žalobci podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), upraven od 8. 9. 2002 starobní důchod, jehož výše byla stanovena částkou 6629 Kč měsíčně. V odůvodnění žalovaná vysvětlila, že výše důchodu se skládá ze základní výměry ve výši 1310 Kč měsíčně a z procentní výměry. Procentní výměra se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu (dále jen „VPZ“), který činí 7708 Kč, přičemž jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 9124 Kč zjištěnému za roky 1986 - 2001. Procentní výměra důchodu ke dni vzniku nároku za 46 roků pojištění činí 69 % VPZ, což představuje 5319 Kč měsíčně. Takto vypočtená částka je vyšší než procentní výměra důchodu, pokud by byl vypočten podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a činil by pouze 2901 Kč. Žalobci proto náleží procentní výměra ve výši 5319 Kč měsíčně. Dále žalovaná v odůvodnění uvedla, že tato úprava je důsledkem dodatečného zápočtu nově prokázaného vyměřovacího základu (výdělku), a že tímto rozhodnutím ruší své předchozí rozhodnutí ze dne 3. 10. 2002. Opravným prostředkem ze dne 11. 11. 2002, považovaným podle ustanovení § 129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), od 1. 1. 2003 za správní žalobu a doplněným k výzvě soudu podáním ze dne 6. 2. 2003 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2002. Žalobce uvedl, že byl podle jeho názoru poškozen co do stanovené výše, event. uplatněného právního důvodu (zákon o důchodovém pojištění) v části výroku před odůvodněním, dále napadal výši výpočtového základu, vyměřovacího základu, procentní výměry, stanovení rozhodného období a délku pojištění. Napadené rozhodnutí považoval žalobce za nezákonné nebo neústavní, protože nebyly zohledněny podstatné skutečnosti mající vliv na výši jeho starobního důchodu. Těmito podstatnými skutečnostmi mělo být především zohlednění jeho probíhajících soudních sporů. Uvedenými spory byly řešeny otázky sporného trvání pracovního poměru žalobce u N., a. s., v likvidaci, určení odměny za využití předmětu zlepšovacích návrhů a vynálezu, a s tím související náhrada škody a konečně spor vyplývající z nevydání osvědčení o složení odborné zkoušky Úřadem průmyslového vlastnictví a z omezení v činnosti Komorou patentových zástupců. Žalobce navrhoval, aby soud rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2002 zrušil, věc vrátil žalované k novému rozhodnutí a zároveň, aby vyslovil závazný právní názor, že v soudních řízeních uplatněné nároky je nutno pro výpočet starobního důchodu považovat za příjem roku 2001, nebo posoudí-li věc jinak, aby řízení přerušil do pravomocného skončení zmíněných sporů. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, napadeným rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002 - 21, opravný prostředek proti rozhodnutí žalované zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení provedených důkazů krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud vycházel z jediného žalobního důvodu, a to z namítané skutečnosti, že žalovaná rozhodla o nároku žalobce na starobní důchod, ačkoliv věděla, že některé doby pojištění jsou sporné a vedou se o nich soudní řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že v souladu se zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), a se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaná zahájila řízení na základě žádosti o důchod a postupovala správně, stanovíce dobu pojištění na základě v řízení prokázaných skutečností bez vyčkání na ukončení soudních sporů ohledně dalších dob pojištění. Krajský soud dále konstatoval, že v souladu s citovanými právními předpisy je správní orgán povinen přihlédnout a vycházet z rozhodnutí jiného orgánu, které může mít vliv na předmět řízení, vždy se však jedná o již vydané podkladové rozhodnutí či rozhodnutí o předběžné otázce. Správní orgán je povinen v řízení pokračovat a rozhodnout bez zbytečných průtahů, pouze výjimečně je možné řízení přerušit. Ustanovení § 83a zákona č. 582/1991 Sb. umožňuje přerušit pouze řízení o dávce podmíněné nepříznivým zdravotním stavem. Ustanovení § 29 správního řádu umožňuje přerušit správní řízení bylo-li zahájeno řízení o předběžné otázce ve smyslu ustanovení § 40 správního řádu. Ve smyslu citovaného ustanovení je předběžnou otázkou otázka bez jejíhož objasnění nemůže správní orgán vydat rozhodnutí a přitom sám není k posouzení příslušný. Krajský soud v daném případě nepovažoval otázky řešené v žalobcem označených sporech za předběžné otázky ve smyslu citovaného ustanovení správního řádu, neboť jejich výsledek ještě bezprostředně neurčuje další dobu pojištění. Krajský soud proto uzavřel, že žalovaná mohla o nároku žalobce na starobní důchod rozhodnout s tím, že ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 155/1995, o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), umožňuje dodatečnou úpravu výměry důchodu v případě nových skutečností. Na základě takto učiněných závěrů krajský soud neprováděl dokazování obsahem spisů neskončených soudních sporů žalobce, neboť jejich obsah by na výsledku řízení nemohl mít vliv. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost, kterou výslovně uplatnil kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tvrzené námitky (jak níže uvedeno) však rovněž naplňují kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Argumentace obsažená v kasační stížnosti však mezi důvody zásadně nediferencuje, proto i Nejvyšší správní soud se dále zabývá kasační stížností souhrnně. Za jiných okolností by se musel nejprve vypořádat s naplněním kasačního důvodu podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a shledal-li by jeho naplnění a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, musel by rozsudek krajského soudu zrušit, aniž by se dále vypořádal s kasačním důvodem podle písm. a) citovaného ustanovení, neboť z povahy věci by to bylo již nadbytečné. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) vytýkal krajskému soudu, že nepřihlédl ke stěžovatelem navrženým důkazům o vedených soudních sporech, majících dle názoru stěžovatele vliv na přiznání důchodu za období od 8. 6. do 9. 9. 2002 a na výši vyměřovacího základu za období v roce 1993. V návaznosti na stěžovatelem navrhované důkazy krajský soud nepřijal návrh stěžovatele na přerušení řízení do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o nárocích stěžovatele v rámci jím vedených řízení. Stěžovatel se neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle nějž v případě nových skutečností lze dodatečně upravit výměru důchodu. Důvodem nesouhlasu stěžovatele je především skutečnost, že podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění lze důchod přiznat nejvýše tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na zvýšení důchodu. S ohledem na běžné průtahy v soudních řízeních pak v případě úspěchu stěžovatele v jím vedených sporech může dojít k poškození na jeho právech. Stěžovatel se proto domnívá, že rigorózní aplikace ustanovení § 29 za použití § 40 správního řádu při odmítnutí návrhu stěžovatele na přerušení řízení jej potencionálně krátí na jeho právu daném čl. 30 Listiny základních práv a svobod, a to v právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ke kasační stížnosti uvedla, že souhlasí s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a proto vyjádření ke kasační stížnosti nepodává. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený ro