— Nejvyšší správní soud

Konf 93/2003- 5 - text Konf 93/2003-13 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka a JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 9 na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem za účasti žalobce S. C., s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem v Klatovech, Čs. legií 172/I., a žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, Antonína Čermáka 2a , 160 68 Praha 6 a 2) I., spol. s. r. o., zastoupeného JUDr. Alešem Zábršem, advokátem se sídlem Na Beránce 2, 160 00 Praha 6, o výmaz ochranné známky z rejstříku ochranných známek, takto: I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. O 81331, ve věci výmazu ochranné známky „i. I.“, zapsané v rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví. II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2003, čj. 5 A 106/2001-24 se zrušuje. Odůvodnění: Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů dne 30. 10. 2003 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 9 a požádal, aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu 9 ve věci u obvodního soudu zapsané pod sp. zn. 14 C 143/2003. Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti: Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne 14. 8. 2000, zn. O-81331, byla k návrhu společnosti I. C., spol. s r. o., z rejstříku ochranných známek vymazána pro výrobky a služby ve třídách 9 a 42 mezinárodního třídění kombinovaná ochranná známka „i. I.“, zapsaná v ČR, jejímž majitelem je společnost I., spol. s r. o. Majitel známky podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 5. 6. 2001 tak, že mu vyhověl, rozhodnutí v I. stupni vydané zrušil a vyslovil, že ochranná známka zůstává v platnosti v plném rozsahu. Navrhovatel výmazu (původně I. C., později se změněným názvem S. C.) napadl toto rozhodnutí předsedy úřadu dne 10. 8. 2001 žalobou ve správním soudnictví (§ 247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 5 A 106/2001. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002 nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní soud (§ 132 soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o původní správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 24. 7. 2003 ji pod čj. 5 A 106/2001-24 odmítl s poukazem na ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu (scil. ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů zachovány. Navrhovatel výmazu - žalobce - se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 9 ve zmíněné lhůtě žalobu proti Úřadu i proti vlastníkovi známky (společnosti I.). Petitem žaloby se domáhal stejného výroku, jehož původně dosáhl v I. stupni správního řízení před Úřadem, tj. výmazu známky pro všechny výrobky třídy 9 a 42 mezinárodního třídění. Obvodní soud vyzval žalované, aby se k věci vyjádřili. Zatímco vlastník známky se ve vyjádření zaměřil na vlastní podstatu známkového sporu (otázku zaměnitelnosti jeho známky se známkami žalobce) a připojil toliko doušku o tom, že úpravu příslušnosti soudu považuje za nešťastnou a úvahu, že taková úprava nemůže mít dlouhé trvání, Úřad v podrobném vyjádření napadl příslušnost obvodního soudu a zdůvodňoval, že jde o věc správního soudnictví, o níž náleží rozhodovat správnímu soudu v řízení, v němž bude přezkoumána zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Zdůvodnil dále, proč má za to, že soud v občanském soudním řízení nemůže rozhodovat o výmazu in merito a navrhl, aby obvodní soud vyvolal kompetenční spor a věc předložil zvláštnímu senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. Na závěr připojil úvahu, že Úřad v řízení před soudem v občanském soudním řízení není ze zákona vůbec pasivně legitimován, protože není účastníkem takového řízení; i kdyby snad věc samu obvodní soud projednával, měla by být žaloba proti Úřadu zamítnuta. Bezprostředně poté samostatným podáním vůči obvodnímu soudu učinil shodný návrh (na postup podle § 104c odst. 2 o. s. ř., tedy k předložení věci zvláštnímu senátu) také žalobce, který rovněž připojil úvahu o tom, že zápisný vztah je vztahem veřejného práva, v němž Úřadu náleží rozhodovat jako vrchnostenskému orgánu. Obvodní soud poté podal zvláštnímu senátu dne 30. 10. 2003 v úvodu zmíněný návrh. Odůvodnil jej - ve shodě se žalobcem a prvním žalovaným - tím, že zákonnou kompetencí Úřadu je rozhodovat o udělení nebo odnětí ochrany na vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky a označení původu výrobků. Takové rozhodnutí není rozhodnutím v občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztazích, třebaže vzniklé subjektivní veřejnoprávní oprávnění dopadá i na takové vztahy. Úřad rozhoduje, zda jsou nebo nejsou splněny podmínky k poskytnutí ochrany a samotná práva veřejnoprávní povahy konstituuje. Při konkrétním výmazu známky zkoumá Úřad splnění veřejnoprávních podmínek a rozhoduje v zápisném vztahu, který je vztahem veřejného práva. Zvláštní senát – nehledě na s tímto rozhodnutím shodná stanoviska všech účastníků řízení o kompetenčním sporu (druhý žalovaný se v řízení před obvodním soudem k této otázce nijak nevyjádřil) - považoval za nezbytné celou problematikou se zabývat podrobně s vědomím, že jeho rozhodnutí může mít závažný precedenční význam pro celou oblast tzv. průmyslových práv. Obecně k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a soudů činných v občanském soudním řízení (zkráceně, byť s nepřesností, dále též „soudů civilních“) a rozlišení práva veřejného a soukromého a smyslu vykládané právní úpravy je vhodné uvést: Úkolů reformy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 (zákony č. 150/2002 Sb., č. 151/2002 Sb. a č. 131/2002 Sb.) bylo několik. Šlo nejen o to, zřídit a aktivovat Nejvyšší správní soud, Ústavou předpokládaný již od roku 1993, a nejen o to, uvést recentní podobu správního soudnictví z let 1992 - 2002 do souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky (zejména s požadavky, plynoucími z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale také o to, navrátit do právního řádu starý princip, stručně vyjádřitelný tezí, že všude tam, kde podle zvláštního zákonodárství rozhoduje správní orgán namísto řádného soudu soukromoprávní věc, může se ten, kdo se cítí takovým rozhodnutím poškozen, obrátit na soud, který v pořadu práva o takové věci rozhodne. V historickém právu na území dnešní České republiky byla tato zásada prosazena po vítězství liberálních principů politických a ekonomických. Jejím ústavním základem se stala tzv. prosincová ústava (čl. 15 odst. 1 základního zákona státního o moci soudcovské č. 144/1867 ř. z.; toto ustanovení rovněž založilo základní formu soudní kontroly veřejné správy, v dnešní terminologii správního soudnictví, srv. odst. 2 téhož ustanovení). (1) Kdy koli úřadu správnímu dle zákonů nynějších nebo těch, které příště budou vydány, přísluší rozhodovati v příčině odporujících sobě nároků osob soukromých, může ten. kdož by tímto rozhodnutím ve svých právech soukromých vzal škodu, proti straně druhé řádným pořadem práva moci hledati. (2) Měl-li by se mimo to někdo rozhodnutím nebo nějakým nařízením úřadu správního ve svých právích za zkrácena, má toho vůli, domáhati se práva svého před soudem správním ve veřejném a ústním řízení proti zástupci úřadu správního. Soudnictví od té doby muselo z tohoto pohledu lišit věci soukromého práva, náležející před civilní soudy, lhostejno, zda o takové věci již rozhodl správní orgán, a věci práva veřejného, rozhodované sice rovněž správními orgány, nicméně v těchto případech podrobené soudní kontrole ve zvláštním procesu (dnes označovaném jako správní soudnictví). Před správní soudy již od doby jejich právního vzniku tak nenáležely věci soukromoprávní, třebas o nich podle zvláštních právních předpisů rozhodovaly správní úřady, a vice versa soudy civilní neprojednávaly veřejnoprávní návrhy, leč by k tomu byly povolány zákonem. Tento právní stav byl převzat jako ústavní i zákonný princip po vzniku Československé republiky v roce 1918. Ustanovení § 105 Ústavy z roku 1920 shodně s rakouskou ústavní úpravou normovalo, že „(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nár