1 As 30/2004 — Nejvyšší správní soud

1 As 30/2004- 82 - text 1 As 30/2004 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně R. G., a. s., zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem Sokolovská 49, 186 00 Praha 8, proti žalované R. r. t. v., zastoupené Mgr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Kladská 5/1489, 120 00 Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2002, č. j. Rpo/13/02, o kasační stížnosti žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. 38 Ca 782/2002-40, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. 38 Ca 782/2002-40, s e z r u š u j e ke kasační stížnosti žalované ve výroku o snížení pokuty a ve výroku o nákladech řízení a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Kasační stížnost žalobkyně s e z a m í t á . III. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o své kasační stížnosti. IV. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2001, č. j. Ro/336/01, odňala žalovaná žalobkyni licenci k provozování televizního vysílání za opakované zvláště závažné porušení licenčních podmínek podle § 63 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), spočívající v tom, že žalobkyně ve dnech 6. 11. – 5. 12. 2001 a 6. 12. – 18. 12. 2001 nevysílala program v souladu se stanovenými licenčními podmínkami; původnímu majiteli licence přitom byla již dříve uložena sankce za takové jednání. K opravnému prostředku žalobkyně bylo toto rozhodnutí zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, č. j. 28 Ca 132/2002-32, a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení: jak totiž soud shledal, ve věci nedošlo k opakovanému porušení povinnosti ve smyslu § 2 odst. 1 písm. u) zákona č. 231/2001 Sb. V novém řízení žalovaná provedla odlišnou právní kvalifikaci protiprávního jednání žalobkyně a rozhodnutím ze dne 27. 8. 2002 uložila žalobkyni pokutu ve výši 500 000 Kč za neplnění licenčních podmínek podle § 60 odst. 2 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Žalobkyně znovu napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Soud neshledal v napadeném rozhodnutí vady v právním úsudku a ani řízení, z nějž toto rozhodnutí vzešlo, netrpělo podle něj vadami; výši uložené pokuty však posoudil jako zjevně nepřiměřenou. Svým rozsudkem z 23. 4. 2004 proto snížil pokutu na částku 250 000 Kč a v ostatním ponechal výrok rozhodnutí nedotčen. Rozsudek městského soudu napadla kasační stížností jak žalobkyně, tak žalovaný. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem městského soudu o tom, že rozhodnutí žalované je zákonné. Jako prvý kasační důvod uplatnila vady správního řízení spočívající v tom, že žalovaná nesprávně považovala jednání žalobkyně ve dnech 6. 11. – 5. 12. 2001 a 6. 12.  18. 2. 2001 za jediný skutek, ač se jednalo o skutky dva a tomu měl být přizpůsoben i procesní postup. V prvním z obou případů došlo k přerušení vysílání; žalovaná však žalobkyni vytýkala nedostatky v obsahu vysílání a uložila jí výzvou z 20. 11. 2001 ve stanovené lhůtě zjednat nápravu. To nebylo na místě, neboť žalobkyně v té době nevysílala (ani k tomu neměla technické prostředky), a nemohla tak tímto způsobem porušovat licenční podmínky. V druhém případě směřovaly výtky žalované oprávněně proti obsahovým nedostatkům vysílání; žalovaná ovšem v rozporu se zákonem neupozornila žalobkyni na porušení licenčních podmínek a nevyzvala ji k nápravě, nýbrž účelově spojila tento skutek s výzvou z 20. 11. 2001 a uložila pokutu za oba skutky. Tyto skutky se však liší jednak v čase, jednak ve své podstatě (přerušení vysílání není totéž co obsahové nedostatky vysílání), a proto i po zjištění druhého skutku měla žalovaná nejprve vyzvat žalobkyni k nápravě; to ale neučinila. Druhý důvod své kasační stížnosti založila žalobkyně na nesprávném právním posouzení míry odpovědnosti provozovatele vysílání: žalovaná i soud totiž vyložily pojem objektivní odpovědnosti za plnění licenčních podmínek nepřiměřeně extenzivně v neprospěch žalobkyně a přičetli žalobkyni k tíži i protiprávní jednání třetí osoby („pirátské“ vysílání společnosti T., a. s., na frekvencích přidělených žalobkyni), k níž žalobkyni nevázal žádný smluvní vztah. I objektivní odpovědnost se však může vztahovat jen na vysílání šířené provozovatelem, jak to plyne z textu i systematického zařazení ustanovení § 32 zákona č. 231/2001 Sb. Objektivní odpovědnost se vyznačuje tím, že se zde nezkoumá zavinění; ani ona však nemůže být připisována tomu, u něhož zcela absentovalo jednání. Bylo by absurdní, kdyby provozovatel vysílání měl být postihován za protiprávní jednání třetí osoby v přímé úměře k tomu, jak intenzivně tato třetí osoba porušuje zákon či licenční podmínky. Ve prospěch žalobkyně navíc svědčí to, že po celou dobu informovala žalovanou o problémech s vysíláním způsobených ukončením spolupráce se servisní organizací (společností T., a. s.) a ve velmi krátké době plně obnovila předchozí kvalitu vysílání. I pokuta snížená na částku 250 000 Kč by tak byla nepřiměřeně vysoká; ostatně neměla být uložena vůbec. Žalovaná naopak brojila proti nesprávnému právnímu posouzení výše pokuty jako zjevně nepřiměřené. Soud totiž snížením pokuty na polovinu původně uložené výše zasáhl do jejího správního uvážení, ačkoli konstatoval, že žalovaná řádně odůvodnila uložení pokuty. Bylo-li však podle soudu rozhodnutí žalované zákonné a přezkoumatelné, moderace nebyla na místě: soud se neměl výší pokuty zabývat a měl ji ponechat ve výši stanovené žalovanou. Žalovaná se též vyjádřila ke kasační stížnosti žalobkyně. K napadenému postupu ve správním řízení uvedla, že upozornění na porušení zákona (licenčních podmínek) z 20. 11. 2001 se týkalo stejného druhu porušení zákona jako následné řízení o uložení pokuty. V obou případech šlo o porušení spočívající v obsahových nedostatcích vysílání, neboť provozovatel vysílání odpovídá za jeho obsah, i když má pocit, že sám nevysílal. Tímto argumentem lze ostatně vyvrátit i výtku směřující proti výkladu objektivní odpovědnosti: provozovatel vysílání totiž odpovídá za obsah vysílání bez ohledu na zavinění – tedy i tehdy, pokud porušení zákona (licenčních podmínek) způsobila osoba třetí (zde servisní organizace zajišťující technickou či jinou stránku vysílání). Žalobkyně nesprávně směšuje otázku objektivní odpovědnosti s odpovědností za jednání třetí osoby; tato osoba sama však za své jednání rovněž odpovídá. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Městský soud v Praze ve výrokové části svého rozhodnutí graficky rozlišil toliko výrok o věci samé a výrok o nákladech řízení; výrok o věci samé („Pokuta uložená žalobkyni rozhodnutím R. r. t. v. dne 27. srpna 2002 č. j. Rpo/13/02 se snižuje na částku 250.000,- Kč; v ostatním zůstává výrok rozhodnutí nedotčen.“) však ve skutečnosti obsahuje dvě samostatné části, v nichž soud rozhodl o dvou samostatných žalobních návrzích: v prvé z nich soud  k návrhu na moderaci trestu – snížil výši uložené pokuty, v druhé – k návrhu na zrušení rozhodnutí – autoritativně deklaroval, že napadené rozhodnutí žalované nebylo zpochybněno námitkami směřujícími proti samotné odpovědnosti žalobkyně a proti způsobu vedení správního řízení. Logicky samozřejmě druhá část věty předchází prvé: o moderaci trestu totiž soud rozhodoval až poté, co nepřisvědčil žádné z žalobních námitek vytýkajících nezákonnost v závěru o tom, že byl spáchán správní delikt, či procesní vady. V projednávané věci žalobkyně jednak zpochybňovala samotný právní základ odpovědnosti – tedy to, že se vůbec dopustila správního deliktu, namítala vady řízení, v němž jí byla uložena pokuta, a označila rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné v části, v níž žalovaná odůvodnila výši uložené pokuty; jednak brojila proti neúměrné výši uložené pokuty. V první fázi tedy Městský soud v Praze přezkoumával – k návrhu na zrušení rozhodnutí – tu část výroku rozhodnutí žalované, podle níž se žalobkyně dopustila tam specifikovaného správního deliktu, a posuzoval, zda žalovaná řádným postupem uložila zákonný trest a dostatečně odůvodnila jeho výši. Jelikož zde žádné pochybení správního orgánu neshledal, a nemohl tak napadené rozhodnutí zrušit, zkoumal až v druhé fázi důvodnost návrhu na moderaci trestu. Toto dvoufázové rozhodování plyne ze samotné povahy žalobního petitu v případech, kdy žalobce žádá buď zrušení rozhodnutí o uložení trestu za správní delikt, nebo alespoň snížení trestu, popř. upuštění od něj. Obsahuje-li žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, jímž byl uložen trest za správní delikt, i návrh na moderaci trestu, má žalobní petit povahu petitu eventuálního: teprve pokud soud nevyhoví návrhu na zrušení rozhodnutí, zabývá se návrhem na moderaci. Z opačného pohledu jsou tak obě části