4 Afs 4/2003 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 4/2003- 60 - text č. j. 4 Afs 4/2003 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: K., o. s. s r. o., zast. JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem, se sídlem Ostrava, Nádražní 145, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, č. j. 22 Ca 158/2002 – 30, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, č. j. 22 Ca 158/2002 – 30 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2002, č. 6576/120/2001, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ostravě I. ze dne 19. 6. 2001, č. j. 87297/01/388911/1548, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku na dani důchodové ve výši 3 840 300 Kč zaplacené za bývalý státní podnik K. o. p. r. a z. n. t. (dále jen K, s. p.). Žalovaný vycházel z toho, že žalobce uhradil tuto částku bez jakéhokoliv opatření ze strany správce daně, a to nikoliv na svůj účet, ale na účet zrušeného státního podniku. V podané žalobě žalobce namítal, že v době plateb již K., s. p. neexistoval, nemohl tedy mít již žádnou daňovou povinnost. Žalobce platil na základě hospodářské smlouvy z 15. 10. 1990 uzavřené s tehdejším S. v O. Tato hospodářská smlouva byla však posléze prohlášena za neplatnou. Správce daně ani žalovaný nezjišťovali postup a způsob transformace státního podniku K., čímž porušili ustanovení § 31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) a zároveň se neřídili právním názorem Krajského soudu v Ostravě, vysloveným v rozsudku sp. zn. 22 Ca 70/1995. Namítal dále, že v dané věci nebylo možno použít ustanovení § 59 odst. 7 zákona, protože platby žalobce proběhly a přeplatek vznikl ještě před účinností citovaného zákona. Vytýkal finančním orgánům porušení zákona č. 157/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o důchodové dani) a vyhlášky č. 16/1962 Sb. , o řízení ve věcech daní a poplatků, neboť v § 2 citovaného zákona není mezi daňovými subjekty uveden ani žalobce, ani stát, ani S. Tento zákon a citovaná vyhláška založily i právo na vrácení přeplatku daně. Podle žalobce byl porušen také § 64 zákona, který definuje daňový přeplatek a podmínky jeho vrácení. Žalobce dále namítal porušení § 101 zákona, neboť podle citovaného ustanovení platí zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností, stanoví tedy zpětnou účinnost pouze procesních zásad, nikoliv podmínek hmotněprávních (podmínky k vrácení daně vznikly v daném případě před 1. 1. 1993). Podle žalobce byl porušen také § 2 zákona, zakotvující ochranu práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob v daňovém řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, č. j. 22 Ca 158/2002 – 30 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Konstatoval, že státní podnik K. zanikl výmazem z podnikového rejstříku, a to bez likvidace (návrh na výmaz podával zakladatel tohoto podniku). Skutečnost, že státní podnik v době, kdy žalobce uskutečnil příslušné platby, již neexistoval, vyplývá z obsahu správního spisu, stejně jako skutečnost, že zakladatel tohoto státního podniku neměl příslušný souhlas vlády k převodu majetku na žalobce. Námitku žalobce, že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn a že se finanční orgány neřídily právním názorem krajského soudu, vysloveným v předchozím rozsudku, nepovažoval soud za důvodnou. Uvedl dále, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žádosti žalobce o vrácení přeplatku v prosinci 1993. Konstatoval, že ustanovení § 59 odst. 7 zákona obsahuje dvě části – jednak je správce daně povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a dále nepřipouští, aby byla vrácena platba tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil. Řízení v této věci je řízením o případném vrácení platby, a musí se proto řídit druhou částí citovaného ustanovení. Námitka žalobce o nepoužitelnosti ustanovení § 59 odst. 7 zákona v tomto řízení byla proto podle názoru soudu nedůvodná. Konstatoval, že zákon o důchodové dani, účinný do 31. 12. 1992, skutečně vymezil v ustanovení § 2 poplatníky daně důchodové. V daném případě však správce daně neučinil žádný úkon k vyměření či k vymáhání nedoplatku důchodové daně státního podniku vůči žalobci, žalobce uskutečnil platby sám. Námitka žalobce o tom, že správce daně porušil ustanovení § 2 o důchodové dani, nebyla proto podle názoru soudu důvodná. Vzhledem k tomu, že žalobce požádal o vrácení přeplatku až v prosinci 1993, nemohly obstát námitky žalobce o tom, že správce daně porušil ustanovení zákona o důchodové dani, případně vyhlášky č. 16/1962 Sb., týkající se vrácení přeplatků, neboť v době zahájení řízení citované předpisy již neplatily. Princip, podle něhož je konstruován přeplatek na dani a zakotven způsob jeho vrácení, je však obdobným jak v zákonu o důchodové dani, tak i v zákonu o správě daní a poplatků. Citoval ustanovení § 64 zákona a námitky žalobce, týkající se porušení tohoto ustanovení, neshledal důvodnými. Podle ustanovení § 101 zákona, tento zákon platí i pro řízení zahájené před jeho účinností, tedy s ohledem na ustanovení § 107 citovaného zákona, před 1. 1. 1993. Žalobce však požádal o vrácení přeplatku až v prosinci 1993, takže jeho námitka týkající se porušení ustanovení § 101 zákona nebyla podle názoru soudu irelevantní. Se zřetelem k těmto zjištěním proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen stěžovatel), a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V obsáhlé kasační stížnosti stěžovatel především zpochybňoval, že by v době, kdy zaplatil důchodovou daň, existovala vůbec jakákoliv daňová povinnost. Dovozoval, že v době, kdy plnil důchodovou daň, byl státní podnik zrušen, dokonce neexistoval, takže neexistující podnik nemohl mít žádnou daňovou povinnost. Namítal dále, že není ani právním nástupcem státního podniku ani nástupcem S. v O. Dovolával se toho, že důchodovou daň zaplatil na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 15. 10. 1990, jejímiž subjekty nebyl státní podnik, ale S. v O. Zaplatil tedy důchodovou daň jako svůj závazek založený hospodářskou smlouvou, a to podle čl. V/B této smlouvy. Hospodářská smlouva však byla posléze prohlášena za neplatnou, a to rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 8 Cm 1190/92. Stěžovatel uvedl, že by daň nikdy neplatil, kdyby věděl o neplatnosti této smlouvy. Dovozoval, že pokud plnil daň na základě smlouvy, která byla poté prohlášena za neplatnou, pak došlo k plnění, jehož výsledek je přeplatek daně důchodové, protože stěžovatel nebyl ze zákona subjektem a daňovým dlužníkem částky 3 840 300 Kč. Dále se dovolával toho, že ustanovení § 59 odst. 7 zákona je pro tento případ nepoužitelné. V této souvislosti poukazoval na to, že zákon č. 337/1992 Sb. platí od 1. 1. 1993 a přeplatek na dani vznikl v roce 1990 a 1991, kdy ustanovení § 59 odst. 7 zákona neexistovalo. Za této situace měla být otázka přeplatku na dani posuzována jako hmotněprávní nárok podle zákona č. 157/1989 Sb. o dani důchodové a vyhlášky č. 16/1962 Sb., přičemž tyto předpisy žádné obdobné ustanovení § 59 odst. 7 zákona neobsahovaly. Stěžovatel dále poukazoval na předchozí soudní řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 70/95, v němž již musel být soudu znám důvod zákazu vrácení daně podle § 59 odst. 7 zákona a přesto krajský soud obě předchozí rozhodnutí finančních orgánů zrušil. V této souvislosti stěžovatel namítal, že v nyní napadeném rozsudku není předchozí rozsudek 22 Ca 70/95 vůbec zmiňován, ačkoliv tímto rozsudkem měly být vázány jak správní orgány, tak i soud. Stěžovatel dále konstatoval, že z neplatné hospodářské smlouvy mu prakticky zůstala pouze povinnost placení daně, což je v hrubém rozporu se zásadami spravedlnosti. Namítal, že nevrácení daňového přeplatku stěžovateli by bylo v rozporu s ustanovením § 2 zákona č. 337/1992 Sb. (v souvislosti s tím, že hospodářská smlouva byla prohlášena za neplatnou a stěžovateli by zůstala daňová povinnost). Uvedl, že kasační stížnost je podávána z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek soudem, a to otázek týkajících se výkladu ustanovení § 2, § 59 odst. 7, § 64 a § 101 zákona č. 337/1992 Sb., dále zákona č. 157/1989 Sb. a vyhlášky č. 16/1962 Sb. Dovolával se dále vad řízení před krajským soudem, spočívajících v tom, že nebyly provedeny důkazy o tom, kdo se stal právním nástupcem zaniklého podniku K. o. p. r. a z. t. a zhodnocení důkazů rozhodujících