4 As 18/2004 — Nejvyšší správní soud

4 As 18/2004- 91 - text č. j. 4 As 18/2004 – 91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: G. – a. s., zast. JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 34, proti žalovanému: Krajský úřad - Jihočeský kraj, krajský živnostenský úřad, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2004, č. j. 10 Ca 193/2003 - 67, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se jako stěžovatel včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2004, č. j. 10 Ca 193/2003 - 67, jímž byla zamítnuta jeho žaloba a současně rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není důvodná žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu - Jihočeský kraj, krajského živnostenského úřadu ze dne 11. 6. 2003, č. j. OKZU/130-V/2003/Maš, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Obecního živnostenského úřadu Městského úřadu Český Krumlov ze dne 11. 3. 2003, č. j. ŽU-01/010/03/Do-rzruš a současně potvrzeno toto rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Výroba výrobků z plastu“. Krajský soud vyšel při svém rozhodování z toho, že podle ustanovení § 58 odst. 3 věty druhé zákona č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), živnostenský úřad může živnostenské oprávnění zrušit na návrh příslušné správy sociálního zabezpečení, jestliže podnikatel neplní závazky vůči státu a že tedy rozhodování o možnosti zrušení živnostenského oprávnění v případě neplnění těchto závazků je správním uvážením. Žalobce jako podnikající právnická osoba a poplatník pojistného a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti [§ 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů] neplnil své závazky vůči státu vyplývající z ustanovení § 8 odst. 1, 2, § 9 odst. 2 a § 10 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obsahem správního spisu bylo totiž bezpečně prokázáno, že žalobce od roku 1997 neodváděl pojistné, dluh na pojistném a penále neustále narůstal, takže v době rozhodování odvolacího správního orgánu přesahoval částku 7 milionů Kč. Skutečnost, že žalobce své závazky s placením pojistného vůči státu neplnil je prokazována nejen přehledy nedoplatků, ale i tvrzením žalobce samého, který připustil, že své povinnosti založené zákonem řádně nedostál. Krajský soud proto došel k závěru, že pro rozhodování o zrušení živnostenského oprávnění v rámci správního uvážení měl žalovaný správní orgán dostatek podkladů a že volné správní uvážení bylo využito v souladu se zákonem. Krajský soud nemohl vzít zřetel na obranu žalobce, že se do nepříznivé finanční situace dostal v důsledku nesprávného postupu orgánů veřejné moci (žalobce podal 36 žalob u soudu na zaplacení peněžních částek, z nichž bylo projednáno jen 6 žalob, a proto tyto překážky nemohl řádně plnit své povinnosti, dluh pro Okresní správu sociálního zabezpečení v Českém Krumlově představuje z větší části penále, které je pro žalobce škodou uplatněnou v žalobách, finanční úřad provedl opakované dražby majetku žalobce, které nebyly důvodné, policie zabavila veškeré účetní podklady žalobce, který nemohl provádět účetní operace a vznikla mu tak škoda). Neskončené soudní spory, opatření orgánů činných v trestním řízení a exekuce finančního úřadu nejsou rozhodnými zákonnými kriterii pro aplikaci správního uvážení stran zrušení živnostenského oprávnění. Pokud tedy zákon nedává možnost k žalobcem uváděným okolnostem přihlédnout, potom žalovaný správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení a ani je nezneužil. Je tomu tak proto, že správní uvážení znamená, že bylo rozhodováno v rámci ustanovení § 58 odst. 3 věty druhé živnostenského zákona a pro rozhodování byla zvolena tam uvedená varianta. Z tohoto hlediska potom nebylo ani rozhodné, jaký podíl na dlužné částce představuje pojistné a jaký podíl připadá na penále. V této souvislosti nebylo ani zapotřebí řešit jako předběžnou otázku výsledky sporů zahájených před soudem k žalobám žalobce. Při prokázaném skutkovém zjištění o tom, jaký dluh na pojistném existuje, v jaké výši a od které doby, přičemž na dluhu se mění jen to, že narůstá a žalobce nečiní žádná opatření k tomu, aby dluh byl uhrazen, nebylo ve sporech obchodní či občanskoprávní povahy ani možno postupovat dle ustanovení § 40 odst. 2 správního řádu. Krajský soud nemohl vzít zřetel ani na tvrzení žalobce, že byl v řízení o zrušení živnostenského oprávnění zkrácen na svých procesních právech podle § 3 odst. 2 a § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ správní řád“). Žalobce byl o procesních právech (vyjádřit se k podkladu rozhodnutí, uplatňovat své návrhy, mít příležitost účinně hájit svá práva) poučen v řízení před oběma instancemi, kdy se mu dostalo informace o tom, jaké řízení probíhá. Byl uvědoměn o skutečnosti, že bude rozhodováno na podkladě listinných důkazů, odvolací orgán ho informoval o tom, že pořídil další vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení v Českém Krumlově o výši dluhu a byla mu dána možnost do spisu nahlédnout. Takového poučení se žalobci dostalo před správním orgánem prvního stupně ve sděleních ze dne 6. 2. 2003 a 25. 2. 2003 a před odvolacím orgánem písemnostmi ze dne 16. 4. 2003, 5. 5. 2003 a 28. 5. 2003. Žalobce se v řízení bránil písemnou formou, kterou podával vyjádření před správními orgány obou stupňů a nelze proto dovozovat, že by neměl možnost se vyjádřit k věci a účinně se bránit ještě předtím, než bylo rozhodnuto. Přestože žalobce nevyužil možnosti seznámit se s obsahem spisu, nelze tuto okolnost přičítat k tíži správních orgánů, protože žalobce byl o tomto institutu poučen a bylo jen jeho věcí, zda této možnosti využije. V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jež se opírá o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., žalobce jako stěžovatel odmítl závěry krajského soudu, pokud dospěl k tomu, že rozhodnutí Krajského úřadu - Jihočeský kraj, krajského živnostenského úřadu ze dne 11. 6. 2003, č. j. OKZU/130-V/2003/Maš je věcně správné. Stěžovatel uvedl, že krajský soud posoudil předmětnou věc zjednodušeně a v důsledku toho i nesprávně. Nemůže proto souhlasit s argumentací tohoto soudu, že nebylo možno přihlížet k tomu, že se dostal do tíživé situace v důsledku neskončených soudních sporů, neoprávněnou exekucí finančního úřadu, kterou mu byly odebrány základní výrobní prostředky, apod. a že zákon nedává možnost tyto skutečnosti vzít v úvahu v rámci zákonem vymezených mezí správního uvážení. Stěžovatel má za to, že je tomu naopak. Správní orgán byl totiž povinen zkoumat všechny okolnosti případu a zjistit tak v souladu s ustanovením § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu přesně a úplně skutečný stav věci. Stěžovatel se stal dlužníkem Okresní správy sociálního zabezpečení v Českém Krumlově výhradně zaviněním státní moci, když např. o jím uplatňovaném nároku (přisouzena pohledávka přes 6 milionů korun českých) bylo rozhodnuto až po 10 letech a právní moc na tomto rozhodnutí byla vyznačena až po urgencích 29. 9. 2003, ačkoliv nastala již dne 3. 12. 2002 (rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 5 C 1092/1998 ). Z těchto důvodů proto nemohl společník stěžovatele H. G. dostát svému závazku, že zaplatí dluhy, které má vůči okresní správě sociálního pojištění. Navíc v projednávaném případě jde o jediné živnostenské oprávnění, které, pokud bude zrušeno, bude bránit v dalším podnikání stěžovatele. Ani procesní postup správního orgánu nebyl v souladu se zákonem. Stěžovatel obdržel oznámení o zahájení správního řízení ze dne 6. 2. 2003, avšak bez sdělení konkrétních podkladů, na jejichž základě bylo toto řízení zahájeno. Tyto skutečnosti mu byly sděleny až přípisem ze dne 25. 2. 2003 a správní rozhodnutí bylo vydáno již dne 11. 3. 2003, tedy v rozporu s ustanovením § 33 odst. 2 správního řádu. Žalovaný Krajský úřad - Jihočeský kraj, krajský živnostenský úřad v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní orgány posoudily věc v rámci ustanovení § 58 odst. 3 živnostenského zákona, protože v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel delší dobu neplnil závazky vůči státu. V této souvislosti nemohl přihlížet k tvrzeným zaviněním státní moci a nepříslušelo mu přezkoumávat vedené soudní spory, exekuci finančního úřadu a další údajná zavinění státní moci. V řízení nedošlo ani k porušení procesních práv stěžovatele. V zahá