— Nejvyšší správní soud

5 A 74/2001- 108 - text č. j. 5 A 74/2001 - 108 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P.i.s., a. s. - v likvidaci, zastoupeného JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem Jindřišská 34, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro cenné papíry, se sídlem Washingtonova 7, 110 00 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 20. 3. 2001, č. j. 212/10688/2000, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce j e p o v i n e n do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 260 Kč. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry (dále jen „Prezidium“). Tímto rozhodnutím Prezidium přezkoumalo rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále též „žalovaná“) ze dne 13. 7. 2000, č. j. 212/8109/R/2000, zrušilo výrokovou část č. 4 tohoto rozhodnutí a zamítlo rozklad v části brojící proti výroku č. 1, 2 a 3 a tyto výrokové části potvrdilo. Komise pro cenné papíry citovaným rozhodnutím zavedla nucenou správu žalobce a jmenovala mu nuceného správce. Žalobce především namítá, že právní závěr žalované o naplnění zákonných podmínek pro zavedení nucené správy podle ustanovení § 37d zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech nemá oporu v provedeném dokazování. V citovaných rozhodnutích je totiž uvedeno, že žalobce oceňuje majetek v podílových fondech, jejichž je správcem, v rozporu se zásadou opatrnosti vyplývající ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, neboť nevytvořil účetní opravné položky zohledňující případnou platební neschopnost dlužníka podílových fondů (tzn. K., a.s.). Proto také trvale nesprávně stanovoval hodnotu podílových listů, tzn. v rozporu s právními předpisy. K tomu žalobce uvádí, že vytváření opravných položek představuje určitý aspekt objektivní (zohlednění tržní ceny pohledávky) a zároveň též aspekt subjektivní (přihlédnutí ke specifikům vzájemného vztahu věřitele a dlužníka). Žalovaná v daném případě vycházela z údajů uvedených v dopisu žalobce ze dne 11. 7. 2000 a dále z vlastního úsudku ohledně věrohodnosti účetnictví žalobce ve vztahu k tvorbě opravných položek. Správnost a úplnost vedení účetnictví je však oprávněn prověřovat výhradně příslušný finanční úřad a také auditor. Žalovaná k tomu oprávněna není a mohla by tak činit toliko na základě stanoviska oprávněného subjektu, tedy finančního úřadu nebo auditora. Vlastní zjištění žalované v tomto směru nemá žádný důkazní význam. Jelikož základní skutková okolnost, z níž vychází napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je podložena výhradně vlastním uvážením žalované, k němuž není oprávněna a které bylo věcně nesprávné, bylo rozhodováno na základě nedoložených a nesprávných skutkových závěrů. Žalobce tvrdí, že o správnosti vedení jeho účetnictví a o tom, že zde nebyla dána povinnost k tvorbě opravných položek k pohledávkám za K., a.s., svědčí rovněž výsledky auditu provedeného k 29. 5. 2000 s výsledkem „bez výhrad“. Rovněž tato skutečnost byla žalovanou zcela opomenuta. Pokud žalovaná vycházela z auditu mimořádné účetní uzávěrky sestavené ke dni 13. 10. 2000, nebyl tento audit nikdy k důkazu proveden a navíc z výroku auditora nelze usuzovat, že by žalobce před zavedením nucené správy řádně nevedl účetnictví a že by porušoval povinnost tvořit opravné položky. Tento audit totiž byl proveden již za situace, kdy společnost žalobce byla pod nucenou správou a kdy nucený správce na základě příkazu žalované v účetnictví vytvořil opravnou položku v souvislosti s nuceným převodem obhospodařovaných podílových fondů na společnosti N.I.– i.s., a. s. a A.i.s., a. s. Tak došlo k situaci, že žalovaná „své vlastní nezákonné rozhodnutí ospravedlňuje svým jiným rozhodnutím.“ K údajné nutnosti vytváření opravných položek k pohledávkám K., a.s., vyplývající z posudku soudního znalce, žalobce namítá, že tento posudek nebyl v řízení proveden jako důkaz a dále že se tento posudek vztahuje k listopadu 1999 a nikoliv k červenci 2000, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zavedení nucené správy. Přitom v mezičase došlo k podstatné změně okolností, neboť dlužník uznal svoji pohledávku a došlo k dohodě o jejím uspokojení. Ke dni vydání rozhodnutí o zavedení nucené správy proto již neexistovaly důvody pro tvorbu opravných položek. Žalobce rovněž tvrdí, že z napadeného rozhodnutí není vůbec patrno, na základě jakých skutečností byla hodnota pohledávek za K., a.s. stanovena ve výši 10%, jelikož v případě započtení by bylo uhrazeno 90% nominální hodnoty pohledávek. Navíc, ve vzorci správního orgánu I. stupně se pohledávka za K., a.s. oceňuje opět jiným způsobem a použitá argumentace je proto nekonzistentní. Žalobce se tak domnívá, že si žalovaná učinila vlastní úsudek o otázce související s plněním zákonných povinností podle zákona o účetnictví, k čemuž však není oprávněna, neboť se jedná o otázku znaleckou. Oproti tomu žalovaná opomenula zprávu auditora o ověření řádné účetní uzávěrky žalobce za rok 1999. Žalobce dále namítá, že správní orgány citovaná rozhodnutí odůvodňují též obavou z poškození zájmů podílníků, a to z důvodu zpětného odkupu podílových listů a následného nedostatku likvidních prostředků nezbytných k vyplacení všech podílníků. Pro tuto obavu však neexistují žádné podklady a počet odkoupených podílových listů se v rozhodném období pohyboval mezi 0,5% - 0,73% z celkové emise podílových listů, tzn. šlo o marginální objem. Navíc o likviditě nebyl v řízení proveden žádný důkaz a zákon č. 248/1992 Sb. požadavek likvidity majetku od 7. 6. 1998 již výslovně neobsahuje. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že nejednal s péčí řádného hospodáře a tvrdí, že dbal o pohledávky v obhospodařovaných podílových fondech a zvolil adekvátní postup, kterým bylo uznání dluhu ze strany K., a.s. a sjednání dohody o započtení vzájemných pohledávek a o splácení části závazků K., a.s. Zcela stejně ostatně postupoval i nový správce podílových fondů, jmenovaný žalovanou. Navíc, v době převzetí obhospodařování podílových fondů žalobcem byly pohledávky za K., a.s. značně vyšší (521 mil. Kč) a po dobu obhospodařování žalobce dosáhl uspokojení pohledávek ve výši 174 mil. Kč, což však žalovaná zcela opomenula. Ze skutečnosti, že K., a.s. byl akcionářem žalobce, nelze dovozovat jakýkoliv střet zájmů, neboť tato okolnost byla žalované známa. Žalobce konečně namítá průtahy ve správním řízení a tvrdí, že v řízení o rozkladu musela být nucená správa potvrzena, neboť v mezidobí došlo k nevratnému stavu, likvidujícímu žalobce jako podnikající osobu. Proto žalobce navrhuje zrušit citované rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí žalované ve výrocích o zavedení nucené správy, kterým byl jmenován nuceným správcem Mgr. M.P. a kterým byla žalobci uložena povinnost uhradit nucenému správci náklady vzniklé od účinnosti uvedeného rozhodnutí a náklady spojené s výkonem nucené správy. Zároveň žalobce navrhuje zrušit rozhodnutí žalované ze dne 13. 7. 2000 ve výrocích, ve kterých bylo potvrzeno rozhodnutím Prezidia. Ve vyjádření ze dne 11. 4. 2003 žalobce navrhuje provést výslech svědka Mgr. M. P., který byl nejprve jmenován nuceným správcem a následně byl z této funkce rozhodnutím žalované odvolán. Tímto důkazem žalobce hodlá doložit, že tvrzení žalované o nutnosti provedení nového ocenění majetku a přecenění hodnoty podílových listů bylo účelové, stejně jako nebylo namístě přecenit pohledávky za společností K., a.s. Zároveň žalobce navrhl provést důkaz listinami, které založil do spisu. II. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě především uvádí, že dopis žalobce ze dne 11. 7. 2000 byl skutečně rozhodujícím podkladem pro vydání obou správních rozhodnutí, nicméně nejednalo se o důkaz jediný, neboť v rámci řízení o rozkladu bylo přihlédnuto např. i k auditu účetních uzávěrek fondů k 13. 10. 2000. Skutkový stav byl před vydáním rozhodnutí o zavedení nucené správy zjištěn spolehlivě a úplně a nebylo proto zapotřebí provádět další dokazování. K právu posuzovat správnost účetnictví žalovaná uvádí, že proces stanovení hodnoty podílového listu je podrobně upraven, a to zejména vyhláškou č. 207/1998 Sb., o stanovení hodnoty cenných papírů v majetku v podílovém fondu. V majetku v podílovém fondu se však kromě cenných papírů mohou nacházet i jiné pohledávky vzniklé z různých právních titulů, které je nutno posuzovat podle zákona o účetnictví a dodržování účetních předpisů tak žalovaná musí posoudit jako předběžnou otázku (§ 40 odst. 1 správního řádu) při zvažování odborné péče investiční společnosti. Žalovaná proto nehodnotila správnost, úplnost a věrnost účetnictví (tzn. porušení zákona o účetnictví), nýbrž zda jednání žalobce bylo v rozporu s požadavkem odborné péče dle ustanovení § 5a ods