5 Afs 198/2004 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 198/2004- 60 - text č. j. 5 Afs 198/2004 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: JUDr. Ing. J. H., proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2004, č. j. 38 Ca 43/2002 - 37, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce, který prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), podal jako stěžovatel včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze shora označenému, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2001, č. j. FŘ-7584/11/00. V kasační stížnosti žalobce dovozuje neplatnost rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 (dále jen „správce daně“), tedy dodatečného platebního výměru č. 1000001375 ze dne 31. 5. 2000, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2001, č. j. FŘ-7584/11/00. Podle § 32 odst. 2 písm. g) daňového řádu na rozhodnutí musí být též otisk úředního razítka se státním znakem. Žalobce poukazuje na čl. 14 Ústavy, zákon č. 3/1993 Sb., zákon č. 68/1990 Sb. a na zákon č. 4/1993 Sb. Razítko se státním znakem na dodatečném platebním výměru postrádá všechny barvy, kromě jednobarevné kontury razítka a barvy papíru, na kterém je otištěno. Tato rozhodnutí jsou proto ze zákona neplatná a soud je z tohoto důvodu měl zrušit. Dále uvádí nesprávné posouzení otázky nákladů na tuzemské pracovní cesty, kdy se soud ztotožnil s tvrzením správce daně a žalovaného, že žalobce neprokázal důkazy jednotlivé cesty, tedy včetně cest ke správci daně. Stěžovatel má zato, že u správce daně šlo výhradně o tzv. knihu jízd, jejíž vypovídací schopnost je sporná s přihlédnutím na různé softwarové programy na tvorbu tohoto dokumentu. Stěžovatel předložil jiné záznamy o jízdách za konkrétní měsíc a dále argumentuje orazítkovanou doručenkou správcem daně o tom, že konal pracovní cestu, když má sídlo v jiné městské části, než své bydliště a kancelář. Námitka spočívá v účelnosti tvrzení správce daně pro odmítnutí stěžovatelových důkazů. Konečně pak i nesprávné posouzení otázky nákladů na zahraniční pracovní cesty, které byly provedeny v podnikatelském zájmu žalobce, přičemž ten na výzvu správce daně předložil doklady, jimiž tyto cesty dokumentoval. Žalobce správci daně zároveň uvedl, že se jedná pouze o důkazy uskutečněných cest, nikoli o účetní doklady, neboť na hotely, místní cesty, vstupné apod. nečerpal finanční prostředky. Na zahraniční pracovní cesty čerpal pouze stravné, a to v souladu se zákonem; ty pak vykazoval v účetnictví. O služebních cestách žalobce správce daně již nejednal, převrátil toto stěžovatelovo tvrzení v námitku, že stěžovatel o těchto nákladech neúčtoval podle svého vlastního prohlášení. V napadeném rozsudku se uvádí, že daň byla stěžovateli doměřena ne proto, že nepředložil knihu jízd, ale že nepředložil nebo nenavrhl takové důkazní prostředky o tom, že výdaje na uskutečněné cesty jsou výdaji vynaloženými na uskutečnění cesty; stěžovatel poukazuje na to, že soud má za nesporné, že stěžovatel užíval ke služebním cestám vlastní soukromé vozidlo, nezahrnuté do obchodního majetku a tento logický rozpor ve svých zjištěních a závěrech není ani v závěrech rozhodnutí ve stěžovatelův prospěch. Stěžovatel nepovažuje tento postup soudu za zaručující spravedlivý a nestranný proces. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce se podanou žalobou domáhal, aby Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1000001375 ze dne 31. 5. 2000. Žalobce namítal, že správce daně požadoval prokazování tuzemských a zahraničních pracovních cest ryze formálními doklady – vedením knihy jízd při tuzemských pracovních cestách a hotelovými účty a jinými stvrzenkami při zahraničních pracovních cestách. Správce daně při tuzemských pracovních cestách nepovažoval jeho evidenci za postačující, současně se správce daně žalobce nedotázal na konkrétní cíle jednání na daném místě. Žalobce namítal, že nikde nejsou náležitosti knihy jízd předepsány. Žalobce si byl vědom toho, co je povinen prokázat, ale správce daně mu šmahem odmítl zařadit do nákladů veškeré v tom roce uskutečněné pracovní cesty jako celek, i když neprokázány zůstaly pouze některé. Správce daně neměl zájem na správném a úplném zjištění, stanovení a splnění daňové povinnosti, naopak postupoval cíleně s úmyslem vyloučit u žalobce veškeré náklady. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že Finanční úřad pro Prahu 4 vydal na základě zprávy o daňové kontrole dodatečný platební výměr na základ daně a daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996; důvodem bylo mj. neuznání cestovních náhrad jako výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce podal správci daně písemnost ze dne 1. 8. 2000, která je označena jako rozšíření dovolání, jímž konkretizuje a uvádí i svoje odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru; z tohoto důvodu žalovaný zmínil v žalobou napadeném rozhodnutí uvedené podání jako doplnění odvolání. Správce daně prováděl daňovou kontrolu v takovém rozsahu, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a aby získal co největší množství důkazů, které by mohl při rozhodování hodnotit. Jelikož tuto námitku žalobce v podaném odvolání neuvedl, žalovaný se s ní nemohl v žalobou napadeném rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 7 daňového řádu vypořádat. Pokud jde o výdaje za tuzemské jízdy konané podle žalobce vlastním automobilem, správce daně zjistil, že v knize jízd nebyl dostatečně specifikován cíl jízd a nebyl uveden jejich účel. Žalobce byl správcem daně vyzván k předložení potřebných dokladů; uvedl však, že vše potřebné předložil a je po něm požadováno prokázání věcí, které není povinen evidovat. Z přehledu jízd, který žalobce předložil za měsíce leden až květen 1996, a v němž je uveden den uskutečnění cesty, místo a počet ujetých kilometrů, průkazně nevyplývá souvislost uváděných jízd s podnikatelskou činností žalobce a který ani jiným způsobem neprokázal oprávněnost zahrnutí tohoto výdaje do výdajů uvedených v § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů. Pokud za zbývající část zdaňovacího období si žalobce stanovil výdaje na pracovní cesty formou paušálu, není takový postup možný, protože se jedná o výdaje podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů. Pokud jde o námitky týkající se cest do podatelny správce daně, které si podle žalobce sám správce daně mohl ověřit z dokladů, které se u něho nacházejí, uvádí žalovaný, že z předloženého přehledu cest nevyplývá, že se také jednalo o pracovní cestky konané ke správci daně v souvislosti s podnikáním žalobce. Správce daně prezenčními razítky z podatelny nepotvrzuje daňovým subjektům, že např. k doručení písemnosti daňový subjekt vykonal pracovní cestu osobním motorovým vozidlem a její délku. Prezenční razítko správce daně údaje tohoto charakteru vůbec neobsahuje, proto správce daně ani nemohl předložený přehled porovnávat s jednotlivými písemnostmi ze spisového materiálu žalobce. Prostý fakt, že určitá písemnost obsahuje razítko podatelny správce daně, automaticky neznamená přímou souvislost s pracovní cestou; bylo opět na daňovém subjektu, aby tuto skutečnost prokázal. Správce daně v souladu s § 31 odst. 9 daňového řádu při ústních jednáních a formou výzev požadoval po žalobci, aby prokázal, že se jím vykázané pracovní cesty uskutečnily v přímé souvislosti s jeho podnikatelskou činností a že jím uplatňované výdaje lze považovat za výdaje ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů. Správce daně postupoval v řízení v úzké součinnosti se žalobcem a dbal na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení jeho daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Při jednání ve věci u Městského soudu v Praze žalobce setrval na svém návrhu a zopakoval jeho podstatný obsah. Městský soud v Praze při jednání provedl důkaz některými listinami ze správního spisu a v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně uvedl, jaké skutečnosti ze správního spisu zjistil: dodatečným platebním výměrem č. 1000001375 ze dne 31.