5 As 60/2003 — Nejvyšší správní soud

5 As 60/2003- 100 - text č. j. 5 As 60/2003 - 100 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce M. T., zast. JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, se sídlem Kolín IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému Policejnímu prezidentu Policie ČR, se sídlem Praha 7, Strojnická 27, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 12. 2. 2002, č. 55, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2003, č. j. 28 Ca 231/2002 – 49, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ředitele Policie ČR, správy Středočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 30. 10. 2001, č. j. 1188/2001, byl žalobce M. T., podle § 106 odst. 1 písm. d) zák. č.186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR ve znění pozdějších předpisů, propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR pro porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem podle ust. § 106 odst. 1 písm. d) zák. č. 186/1992 Sb. Služební poměr skončil pro úmyslné porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem v souladu s ust. § 108 odst. 3 citovaného zákona dnem doručení rozhodnutí o propuštění. O odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí rozhodl dne 12. 2. 2002 pod č. 55 policejní prezident tak, že odvolání žalobce zamítl a toto rozhodnutí současně potvrdil. Žalobu žalobce proti rozhodnutí policejního prezidenta Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 18. 4. 2003, č. j. 28 Ca 231/2002 – 49. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že jednání žalobce bylo po stránce skutkové i právní posouzeno správními orgány obou stupňů v souladu se zákonem. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal včas kasační stížnost žalobce v níž namítal, že městský soud se nevypořádal s jeho žalobou a tedy s námitkami, které vznesl proti postupu policejního prezidenta a namísto toho se neúplně zabýval skutkovým dějem a v důsledku toho pak i nesprávně rozhodl ve věci samé. Postup policejního prezidenta byl natolik chybný, že měl vést ke zrušení vydaného rozhodnutí, aniž by bylo vůbec nutné zkoumat věc skutkově. Především namítal, že nebyl v rozporu s ust. § 45/4 vyhl. č. 161/2000 Sb. vůbec přizván k jednání poradní komise, ač o to prokazatelně požádal a nebyla mu dána možnost se při tomto jednání hájit a obhájit, byť navíc k tomuto jednání komise písemně navrhoval provedení důkazů. Z toho je tedy zřejmé, že těžiště své obhajoby směřoval právě k tomuto ústnímu jednání. Dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a tuto vadu specifikoval v posledním odstavci na straně druhé žaloby, i když městský soud tvrdí, že nepřezkoumatelnost nespecifikoval. Již v žalobě namítal, že rozhodnutí o odvolání může policejní prezident vydat až po projednání v poradní komisi. Jestliže z textu napadeného rozhodnutí není možné zjistit, zda vůbec věc v poradní komisi byla projednána (o výsledku nemluvě), pak toto rozhodnutí nutně zůstává nepřezkoumatelné. V této souvislosti se dovolává subsidiarity zák. č. 71/1967 Sb., kde ust. § 47 stanoví náležitosti rozhodnutí, a z kteréhož ustanovení vyplývá, že z rozhodnutí musí být patrno, jakým způsobem k němu správní orgán dospěl. Jestliže v dané věci speciální předpis, tedy zák. č. 186/1992 Sb. v § 133 odst. 2 stanoví povinnost rozhodnout o odvolání do 60 dnů od jeho podání po předchozím projednání v poradní komisi, pak trvá na tom, že absence popisu jednání komise v rozhodnutí o odvolání zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Má tedy zato, že závažným a zásadním způsobem byla porušena i jeho práva účastníka řízení, zejména právo náležitě a v plném rozsahu hájit se při ústním jednání a již z těchto důvodů je dle jeho názoru třeba napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušit. Za této situace se jeví jako nadbytečné, že městský soud zkoušel věc posuzovat po skutkové stránce. Ke skutkovým okolnostem žalobce uvedl, že je skutečností, že dne 19. 10. 2001 při služební cestě měl dopravní nehodu, při které utrpěl vážné poranění. Je rovněž pravdou, že v souvislosti s touto dopravní nehodou byl obviněn z trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. ze zneužívání pravomoci veřejného činitele a věc je vedena u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 T 13/2003 a nebyla dosud pravomocně skončena. V uvedeném spisu je založeno celkem 5 znaleckých posudků o jeho zdravotním stavu po nehodě, dva z oboru psychiatrie, po jednom z neurologie, traumatologie a soudního lékařství a všichni znalci se shodují, že při dopravní nehodě utrpěl těžkou mozkovou komoci, která zásadním způsobem ovlivnila jeho jednání po dopravní nehodě. Nejde přitom o skutečnost, která byla uplatněna až po vydání napadeného rozhodnutí, protože na svůj zdravotní stav upozorňoval dokonce ještě před vydáním rozhodnutí správního orgánu, poté v podaném odvolání a poté při ústním jednání. Jestliže si městský soud nevyžádal zmíněný trestní spis a neseznámil se s objektivními důkazy v něm obsaženými, zejména se zmiňovanými znaleckými posudky, pak naprosto chybně v napadeném rozsudku hodnotí jeho jednání po dopravní nehodě, neboť nemá k dispozici objektivní dostupné důkazy a vychází jen z účelových tvrzení žalovaného. Žalovaný dobře věděl o jeho zranění, neboť byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti a např. rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru mu bylo vyhlašováno na nemocničním lůžku. Na tyto skutečnosti v průběhu řízení upozorňoval, kromě jiného i v podaném odvolání a také při ústním jednání soudu. Že žalovaný účelově ignoroval jeho těžké zranění a jeho důsledky, je zřejmé, nepochopitelné však je, proč na tuto argumentaci přistoupil městský soud. Správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel z něčeho, co nemá oporu ve spisech a tím byl porušen zákon o ustanovení o řízení takovým způsobem, který zákonnost mohl ovlivnit a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud rozhodnutí správního orgánu zrušit, jak stanoví ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhl proto, aby jeho kasační stížnosti bylo vyhověno a napadený rozsudek městského soudu byl v plném rozsahu zrušen a věc vrácena městskému soudu k novému rozhodnutí. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil a navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Soud přezkoumal rozhodnutí správního orgánu podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání jeho rozhodnutí a v odůvodnění se vypořádal se všemi námitkami, které žalobce proti postupu správního orgánu uplatňoval v žalobě. O jednání poradní komise byl žalobce uvědoměn prostřednictvím svého právního zástupce, kterému bylo umožněno uplatnit návrhy na doplnění řízení. Senát poradní komise i služební funkcionář návrhy posoudili v souvislosti s dalšími důkazy již ve spise obsaženými a stejně jako následně soud vyvodili, že žalobci byla v průběhu řízení dána dostatečná možnost se k dopravní nehodě a porušení služební přísahy osobně vyjádřit a byl mu dán rovněž dostatečný prostor k obhajobě. Poradní komise služebního funkcionáře je ve smyslu zák. č. 186/1992 Sb. pouze orgánem poradním, jehož názorem není služební funkcionář vázán. Jeho rozhodnutí v odůvodnění obsahuje postup, jakým k němu dospěl, tak jak tomu bylo i v tomto případě. Jednání poradní komise zde však popisováno být nemusí a tato povinnost z ust. § 133 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. nevyplývá. Dokumentace z jednání poradní komise je pak pouze součástí správního spisu. Žalobce v kasační stížnosti také namítá, že správní orgán ani soud neprovedly dostatečné zkoumání zdravotního stavu výslechem svědků – lékařů. Soud posuzoval a hodnotil všechny důkazy obsažené ve správním spisu včetně obsahu, resp. i časového sledu všech vyjádření žalobce. Je zřejmé, že tato vyjádření by měla jiný charakter, jestliže by se jednalo o zdravotní poškození mozku takového rázu, že v jeho důsledku nemohl ovlivnit své chování a jednání při a po nehodě v přímém vztahu se skutkem – porušením služební přísahy, kterého se dopustil. Pokud neuplatnil a zároveň dostatečně neprokázal skutečnosti svědčící o opaku ani v řízení před městským soudem, nemohou být ani důvodem pro úspěšnou kasační stížnost (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek podle § 9 odst. 2, 3 s. ř. s. a dospěl k těmto závěrům: Protože žalobce především namítá, že správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel z něčeho, co nemá oporu ve spise a že byl porušen zákon v ustanovení o řízení takovým způsobem, že zákonnost mohl ovlivnit a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud rozhodnutí správního orgánu zrušit podle ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem kasační stížnosti. Podle žalobce rozhodnutí o odvolání mohl policejní prezident vydat až po projednání v poradní komisi. Jestliže z textu napadeného rozhodnutí není možné z