5 Azs 18/2005 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 18/2005- 122 - text č. j. 5 Azs 18/2005 - 128 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: L. D., zast. JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 – Smíchov, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2004, č. j. 5 Az 31/2004 – 75, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2004, č. j. 5 Az 31/2004 – 75, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze, shora, byla zamítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2003, č. j. OAM-216/AŘ-2001, jímž nebyl žalobci – stěžovateli udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek ust. § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění zákona č. 2/2002 Sb., (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný ve výroku vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 citovaného zákona. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas podanou kasační stížnost. V dané věci již bylo rozhodováno jednou Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 53/2004 – 56, jímž byl prvé zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 5 Azs 148/2003 – 39, zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, že Nejvyšší správní soud uložil tomuto soudu, aby zjistil veškeré podrobnosti, které by přispěly k vyřešení otázky, zda existuje vztah mezi problémy stěžovatele se splácením poskytnutého úvěru a jeho politickými postoji a aby provedl výslech navrhovaných svědků. Také zmínil výrazně negativní hodnocení Běloruska stran dodržování lidských práv Ministerstvem zahraničí USA, které zdůrazňuje neexistenci nezávislého soudnictví, záhadná mizení politických oponentů, svévolná zatčení a zadržovaní občanů ve vazbě. Krajský soud se v dalším řízení zabýval velmi podrobně činností stěžovatele v Bělorusku, zejména pokud jde o vazbu mezi úvěrem, který byl poskytnut firmě, jejímž ředitelem stěžovatel byl a faktem, že peníze byly použity na volební kampaň opoziční strany. Vyslechl přitom navržené svědky, a to manželku stěžovatele L. D. a pana S. J. Žalobce soudu předložil dopis poslanců zastupitelské komory Národního shromáždění Běloruské republiky V. F. a S. S., adresovaný vládě ČR, obsahující konstatování, že Běloruská republika není bezpečným místem pro člověka dříve pronásledovaného za uplatňování politických práva svobod. Tímto člověkem je dle obsahu dopisu žalobce. V dopise se uvádí, že uvedení poslanci chtějí podpořit žádost žalobce a jeho rodiny o poskytnutí azylu, a konstatuje se, že otci žalobce je vyhrožováno a připomínáno, co syna čeká po jeho návratu. Dopis obsahuje i blíže nekonkretizované tvrzení o tom, že žalobce je stále "pohřešovaný" na základě zfalzifikovaného obvinění. Žalobce při ústním jednání soudu dne 17. 9. 2004 uvedl, že pokud byl stíhán pro trestný čin podle § 150 odst. 2 tr. zákona, bylo mu kladeno za vinu, že podvodně vylákal úvěr tím, že zfalšoval podpis ředitele společnosti U. (ředitelem této společnosti byl M.) na smlouvě mezi společností U. a R. Na základě znalecké expertizy se později ukázalo, že nejde o podpis zfalšovaný žalobcem. Vyšetřovatelé rovněž žalobci ukázali dva písemné doklady od prokuratury a KGB, podle kterých ředitel společnosti U. osobu žalobce nezná. Znali se však léta, a ředitel U. žalobci posléze potvrdil, že nikomu z prokuratury ani z KGB netvrdil, že žalobce nezná. Ještě před provedením expertizy na pravost podpisu dal vyšetřovatel žalobci dvě možnosti, bud' se přizná a věc bude odložena, nebo se nepřizná a věc se dostane k soudu. Na radu advokáta se tedy žalobce přiznal, advokát mu doporučil, aby k soudu nechodil, protože ten je "prezidentský". Osobně se zná s panem Š., seznámil se s ním prostřednictvím pana R. (který byl ředitelem společnosti R.); pana Ch. osobně nezná, pan L. je známý politik a žalobce jej zná přes podnikání. Pokud jde o známost s panem Ch. a L., žalobce upřesnil, že se nejednou nacházeli ve stejné místnosti, ale představeni si nebyli. K dotazu na konkrétní politické aktivity žalobce, uvedl, že nebyl členem žádné opoziční politické strany a dále uvedl, že se účastnil demonstrací jako osoba v davu, protože nesouhlasil s politikou prezidenta L. K dotazu, zda jeho politické aktivity byly veřejně známy místním orgánům, odpověděl, že jim bylo známo, že je přítelem R. (ředitel R.), který je přítelem Š. (předseda agrární strany), L. (druhý místopředseda agrární strany) a Ch. (první místopředseda agrární strany). Dále uvedl, že úvěr poskytnutý společnosti Radko byl převeden bankou v souladu s jeho instrukcemi na společnosti R. (ředitel R.), a částečně byl použit na volební kampaň právě prostřednictvím R., nejprve bez vědomí žalobce, R. se však později, když nemohl splnit smlouvu, žalobci přiznal, že peníze použil na volební kampaň. K dotazu soudu, zda žalobce vyšetřovateli potvrdil, že z peněz z úvěru byla částečně financována volební kampaň, žalobce uvedl, že toto neučinil, aby osoby, které peníze takto poskytly, chránil. Společnost R1. byla společností s ručením omezeným, jejími společníky byla právnická osoba R. (vlastnila 51 %) a tři fyzické osoby, a to žalobce, R. a paní A. Žalobce byl v postavení ředitele a jednatele. Úvěr tato firma převedla na společnosti R. jako zálohu na úhradu kupní ceny dle kupní smlouvy. Od počátku vyšetřovatelé od žalobce požadovali negativní informace na Š. a Ch. Pokud žalobce podepsal přiznání, šlo o přiznání k trestnému činu podle § 150 odst. 2 tr. zák., vylákání úvěru. Žalobce nepotvrdil, že peníze šly na volební kampaň agrární strany, ačkoliv, pokud by tak učinil, měl by po problémech. Na jaře 1999 pak vystoupil prezident s požadavkem, aby všichni, kdo byli stíháni pro trestný čin dle § 150 odst. 2 tr. zák. byli nadále stíháni dle § 91 odst. 4 tr. zákona. Svědkyně L. D., manželka ža1obce, u ústního jednání před krajským soudem k období od roku 1997 do roku 1999 uvedla, že v té době rodina mohla očekávat příjezd policie nebo jiných lidí, kteří přicházeli s dokumenty o konfiskaci majetku, hledali manžela a vyhrožovali. O aktivních politických postojích jejího manžela uvedla, že s politikou prezidenta L. nesouhlasil, svědkyni však není známo, že by manžel chodil na demonstrace či mítinky. Ví o tom, že se stýkal s lidmi z opozice, ona je však nezná. K dotazu, zda na manžela byl činěn nějaký nátlak, uvedla, že ano, tento spočíval ve skutečnosti, že byl předvolán k výslechu, pustili ho až za tři dny a uráželi a ponižovali ho tam. Chtěli po něm přiznání ke zneužití úvěru, nepamatuje si však ve kterém časovém období. Konkrétním důvodem jeho odjezdu bylo to, že mu hrozilo, že ho uvězní, slibovali mu odnětí svobody na osm až patnáct let. Svědek S. J. při ústním jednání před soudem uvedl, že se s žalobcem zná, nebot' pocházejí ze stejného města. Ža1obce nebyl členem opoziční strany, ale měl stejné názory. Svědek se před odchodem z Běloruska (v dubnu r. 1997) s žalobcem viděl dvakrát, třikrát do roka, neboť měli společného známého - lékaře z fakultní nemocnice. Dozvěděl se tak, že je žalobce pod nátlakem KGB, aby podepsal dokumenty směřující proti opozici, a to konkrétně předsedovi parlamentu a opoziční agrární strany. K dotazu soudu, zda je svědkovi, přesto že již nebyl v té době v Bělorusku, něco známo o problémech žalobce v roce 1999, svědek obecně popsal situaci v Bělorusku v té době (vrcholil tlak proti opozici, řada lidí byla donucena k odchodu, někteří byli uvězněni, zlikvidováni a zbytek donucen ke spolupráci,většina podnikatelů byla donucena ke spolupráci s režimem, většina opozice odešla do sousedních zemí). K dotazu právního zástupce ža1obce, co by dle mínění svědka žalobci hrozilo v případě návratu do Běloruska, svědek uvedl, že mu není známa podstata spisu žalobce v Bělorusku. Obecně pak popsal situaci tak, že v případech, kdy osoba provedla něco proti KGB, hrozilo uvěznění, ve většině případů by došlo k nátlaku a nucení ke spolupráci. V případě odmítnutí spolupráce dochází k různým prostředkům donucení. Praha je evropským centrem běloruské opozice v exilu, o to je horší návrat z ČR. Právní zástupce ža1obce v závěrečném návrhu uvedl, že žalobce podnikal v Bělorusku v raných počátcích snahy o demokracii a v podstatě se "svezl" s tím, co se tehdy v zemi dělo. Jako podnikatel si opatřil úvěr a ten smlouvou převedl na obchodního partnera, který úvěr použil v rozporu s právními předpisy. Protože šlo o člověka aktivního v tehdejší opozici, došlo k problémům i u žalobce.V roce 1999 byl již nátlak státu vysloveně nelegální, struktury státu v podstatě čistily opozici a žalobce prokázal, že v uvedené době byl ohrožen na životě, svobodě a důstojnost