— Nejvyšší správní soud

6 A 90/2002- 164 - text  č. j. 6 A 90/2002 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobců: a) H. S. – R., b) M. S. – R. – R., c) I. S., všech zastoupených JUDr. Felixem Nevřelou, advokátem, se sídlem Praha 1, Palackého 740/1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 1, U Obecního domu 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. VS-150/RK/3-2002 ze dne 11. 6. 2002, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Správní žalobou podle části páté hlavy druhé o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, se žalobci domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí ministra vnitra, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 1. 2002, č. j. VS-953/51/2-1998, o nevyhovění žádosti H. S. - R., narozeného 14. 10. 1893 a zemřelého xxxx 3. 1946, o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále též „dekret“). V podané žalobě žalobci uplatnili tyto žalobní body: 1. Ministr vnitra pro své rozhodnutí použil neplatnou právní normu, tj. dekret č. 33/1945 Sb., neboť dle stanoviska vlády, uvedeném v materiálech Ministerstva zahraničních věcí, se uvádí, že uvedený dekret byl již Ústavou z roku 1948 zbaven charakteru ústavního zákona a zákonem č. 194/1949 Sb. derogován. Z tohoto důvodu je rozhodnutí ministra vnitra nulitním aktem. 2. Je poukazováno na podjatost ministra vnitra Mgr. Stanislava Grosse, který ve svém vystoupení na setkání s občany v městě Blansku popsaném v týdeníku okresu Blansko ze dne 3. 10. 2001 prohlásil, že podle jeho názoru H. S. – R. neměl československé státní občanství. Již skutečnost, že ministr na veřejnosti mluví o svých pocitech a o svém soukromém názoru znamená, že nemohl k této záležitosti přistupovat nestranně. Zákon o správním řízení č. 71/1967 Sb. sice nepředpokládá, že by mohl být pro podjatost vyloučen s projednávání a rozhodování věci pracovník ústředního správního orgánu, nicméně je podle názoru žalobců v tomto případě nutné použít oddíl 2 § 9 odst. 1 zákona per anologiam, i když se jedná přímo o ministra. 3. S odkazem na § 3 zmiňovaného ústavního dekretu, v němž se uvádí, že „o takové žádosti rozhodne podle volné úvahy Ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru“, žalobci poukazují na to, že tuto pasáž rozhodnutí ministra vnitra vůbec nezmiňuje a Ministerstvo vnitra se svémocně ujalo pokračování tohoto případu, aniž byl požadovaný návrh zemského národního výboru vzat v úvahu. Protože zemské národní výbory již neexistují, je otázkou, zda Ministerstvo vnitra může bez tohoto návrhu v řízení pokračovat. Je poukazováno na skutečnost, že se Ministerstvo vnitra nepokoušelo zjistit, jak o této žádosti zemský národní výbor rozhodl. Žalobci uvádí, že o této skutečnosti existuje dokument, kdy dne 28. 5. 1947 vrátil Zemský národní výbor v Brně spisy Okresního národního výboru v Boskovicích k dalšímu šetření. 4. Je poukazováno na skutečnost, že Okresní úřad Blansko, referát vnitřních věcí, sdělil Pozemkovému úřadu v Blansku, že není oprávněn pokračovat v řízení dle dekretu č. 33/1945 Sb. a není příslušný vyjadřovat se, zda jsou splněny podmínky podle restitučních zákonů. Z toho žalobci usuzují, že Ministerstvo vnitra, resp. jeho orgán, prohlásil, že Ministerstvo vnitra není oprávněno pokračovat v řízení podle zmiňovaného dekretu a rovněž se odmítl vyjádřit, zda příslušné doklady splňují podmínky podle restitučních zákonů. Podle názoru žalobců tak není možné, aby Ministerstvo vnitra nyní změnilo svůj názor a vztáhlo na sebe kompetenci, kterou předchozím závazným vyjádřením odmítlo a chtělo nyní zpochybnit výrok či výroky krajských soudů. Postupem Ministerstva vnitra, resp. uvedeným přípisem referátu vnitřních věcí Okresního úřadu Blansko došlo k rozhodnutím krajských soudů, o nichž může nyní rozhodovat jen Ústavní soud. Žalobci poukazují na to, že v záležitosti československého státního občanství rozhodovaly již dva soudy, a to Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 1997, sp. zn. 28 Ca 266/95, a následně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 31 Ca 232/98, rozsudkem sp. zn. 31 Ca 198/99 a rozsudkem sp. zn. Ca 142/2000 a sp. zn. 31 Ca 155/2000 ze dne 23. 3. 2001. Současné stanovisko Ministerstva vnitra se podle žalobců jeví jako účelové a snaží se zřejmě vytvořit precedens, kdy by mohlo rozhodovat o otázkách československého státního občanství, důležitých pro vyřizování restitučních nároků bez ohledu na skutečné znění zákona. 5. Pokud jde o vydání prozatímního osvědčení typu B vydané žadateli po jeho smrti, žalobci uvádějí, že i deklaratorní účinky, kterými se práva potvrzují, mají stejný význam jako nabytí práv, přičemž jde o práva potvrzená správním aktem vydaným příslušným správním úřadem v rámci jeho kompetentce v roce 1946. 6. Je poukazováno na to, že dle názoru žalobců nelze vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 114/96, neboť nález se týkal případu hraběte C., který viděl porušení práv dle Listiny v tom, že o jeho případu československé orgány před rokem 1948 nerozhodly. Dle žalobců však v případě H. S. bylo rozhodnuto Okresním národním výborem v Boskovicích. Není jeho chybou, že řízení nebylo dokončeno. 7. Žalobci odkazují na svůj rozklad, v němž mimo jiné uvedli, že podle zákonných norem Zemského národního výboru v Brně nemohlo být osvědčení o národní spolehlivosti odepřeno občanům české nebo slovenské národnosti, pokud nebyli odsouzeni podle retribučních dekretů. Jestliže bylo H. S. vydáno potvrzení o zachování československého občanství, nemohlo mu být odepřeno ani vydání osvědčení o národní spolehlivosti a Ministerstvo vnitra mělo dle jejich názoru konstatovat, že byla porušena závazná právní norma a neodvolávat se na skutečnost, že H. S. bylo vydání osvědčení odepřeno. 8. Je namítáno, že do dnešního dne nebyl o rozhodnutí Ministerstva vnitra, které bylo napadeno rozkladem, vyrozuměn Pozemkový úřad Blansko, který byl iniciátorem dotazu, a tudíž jednoznačně účastníkem řízení. Jednání o rozkladu nemohlo být tedy pravomocně zahájeno, pokud rozkladové komisi ministra vnitra nebyl předložen doklad o tom, že byl vyzván k vyjádření k tomuto rozhodnutí. Naproti tomu bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra zasláno Městu Blansko a Muzeu v Blansku, přičemž tyto instituce v žádném případě účastníky řízení o československém státním občanství nebyly, neboť se na ně nemůže vztahovat § 14 správního řádu. Ministerstvo vnitra tak podle mínění žalobců porušilo procesní předpisy, když umožnilo osobám, které nejsou účastníky řízení a ani jejich práva nejsou řízením nijak dotčena, zasahovat do řízení již tím, že se seznámily s obsahem spisu a navíc svými připomínkami do něj zasahovaly. 9. Podle žalobců nelze také přejít skutečnost, že rozhodnutí referátu vnitřních věcí Okresního úřadu Blansko obsahuje nepravdivý údaj, významný pro posouzení občanství H. S., pro který bylo na JUDr. M., vedoucí referátu vnitřních věci, podáno trestní oznámení pro zneužití pravomoci veřejného činitele. V této souvislosti je odkazováno na § 62 písm. e) správního řádu. 10. Pokud jde o věcné rozhodnutí ministra vnitra, žalobci namítají, že se Ministerstvo vnitra vůbec neseznámilo s důvody, které vedly v roce 1946 Okresní národní výbor v Blansku, resp. příslušnou komisi k rozhodnutí o zachování československého občanství H. S. Poukazováno je na skutečnost, že nikdo ze zúčastněných nežije, nežijí ani svědci, Ministerstvo vnitra nepředložilo jediný doklad, na základě kterého tato komise a okresní národní výbor rozhodoval. V tehdejší době bylo dle žalobců nemyslitelné,aby Okresní národní výbor v Boskovicích rozhodl o zachování československého občanství někomu, kdo by stoprocentně nesplňoval představu svých spoluobčanů o svém chování a postojích v době nesvobody. H. S. podle žalobců celým svým životem potvrzoval příslušnost k českému národu, a to nejen jako dobrovolník v roce 1919, kdy se dobrovolně přihlásil do československé armády bojující na Slovensku proti maďarské armádě, ale v celém veřejném životě a nakonec ještě v létě 1939 se ostentativně přihlásil za člena Národního souručenství, jehož členem mohl být pouze Čech. Závěrem žalobci poukazují na to, že tvrzení o členství H. S. v různých organizacích není ničím doloženo, uvedení jména v seznamech není dokladem, pokud není doprovázeno podpisem a nebo není doloženo vlastnoručně doloženou přihláškou. Připomínají, že v případě jmenovaného se jednalo o těžce nemocného člověka, od kterého bylo těžko možno očekávat, že se zúčastní odboje jako člen partyzánských oddílů. Z dokladů je však jasné, že podporoval oso