6 Afs 8/2003 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 8/2003- 54 - text  č. j. 6 Afs 8/2003 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce D. H., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 1/II, Jindřichův Hradec, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Prokišova 5, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 34/2003 - 25 ze dne 16. 4. 2003, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. 4145/110/2002 ze dne 26. 11. 2002, kterým bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Jindřichově Hradci (dále jen „finanční úřad“) ze dne 11. 2. 2002 o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2000. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). K námitce napadající nedostatečně zjištěný skutkový stav ze strany správce daně odkázal na povinnost daňového subjektu podat daňové přiznání (§ 40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále jen „daňový řád“) a následně prokazovat správnost údajů, ze kterých daňové přiznání vychází. Stěžovateli byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2000 z částky 975 000 Kč, neboť dle zjištění správců daně i závěru krajského soudu se jednalo o finanční prostředky pocházející z činnosti společnosti E., s. r. o., stěžovateli je předal J. H. dne 30. 8. 2000, a jednalo se tedy o příjem podléhající dani z příjmů fyzických osob za rok 2000 ve smyslu § 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“). Nemohlo se jednat o podíl na zisku, neboť společnost E., s. r. o., v roce 2000 zisk nevykázala. Ze správního spisu i výpovědi svědka Ing. J. Z., společníka stěžovatele ve společnostech E., s. r. o., a H. M. Ltd., vyplývá, že ze společnosti E., s. r. o., byly odčerpány finanční prostředky do společnosti H. M. Ltd. Bankovními doklady o převodu z účtů bylo dále potvrzeno, že z účtu společnosti H. M. Ltd. převedl J. H. peníze dále na účet společnosti E. P., z tohoto účtu byly vyplaceny v hotovosti a vloženy ve dvou splátkách opět na účet společnosti E., s. r. o., v celkové částce 2 348 769 Kč. Část takto převedených finančních prostředků byla dne 30. 8. 2000 ve výši 975 000 Kč vyplacena J. H. stěžovateli, do společnosti E., s. r. o., nebyla nikdy ani fakticky ani účetně vrácena. Společnost E., s. r. o., jejímž společníkem a jednatelem je stěžovatel, nepředložila daňové přiznání za rok 2000 ani jiné účetní doklady, i přes výzvy správce daně adresované stěžovateli. Soud neshledal důvodné tvrzení stěžovatele, že si předmětnou částku vyzvedl z účtu společnosti jakožto svůj předchozí vklad tvořený úsporami vlastními a jeho rodičů. Toto tvrzení bylo vyvráceno výpovědí svědka Ing. J. Z. a J. H., tvrzený vklad do společnosti nebyl zahrnut v účetnictví. Ing. J. Z. vypověděl, že finanční toky ze společnosti E., s. r. o., na společnost H. M. Ltd. představovaly úhradu fiktivních služeb, které se neuskutečnily. Příjem, který byl stěžovateli dodatečně zdaněn daní z příjmů, nepodléhal srážkové dani dle § 36 ZDP, nejednalo se o podíl na zisku z účasti na společnosti s ručením omezeným. Společnost E., s. r. o., zisk dle krajského soudu nevykázala, a to ani po podání dodatečného daňového přiznání, což je zřejmé z účetnictví této společnosti. Uvedená částka nemohla představovat zisk, neboť nebyla do majetku společnosti stěžovatelem vrácena. Stěžovatel tuto částku převzal před tím, než jako jediný společník rozhodl o rozdělení hospodářského výsledku za rok 1999. Dle názoru soudu správce daně hodnotil provedené důkazy správně, když usoudil, že nebylo prokázáno, že částka 975 000 Kč představovala podíl stěžovatele na zisku. Soud považoval rozhodnutí jediného společníka o rozdělení hospodářského výsledku za rok 1999, na které se stěžovatel odvolával, jako účelové, neboť bylo předloženo až po seznámení stěžovatele s výsledky daňové kontroly dne 11. 10. 2000, a stěžovateli muselo být jakožto jedinému společníkovi společnosti E., s. r. o., v té době známo, že tato společnost srážkovou daň neuhradila, v roce 2002 tak již ani učinit nemohla, neboť byla v roce 2001 zlikvidována. Nelogická je dle soudu i skutečnost, že stěžovatel převzal od J. H. předmětnou částku několik měsíců předtím, než je datováno zmíněné rozhodnutí o rozdělení hospodářského výsledku, stěžovatel v žalobě nejprve tvrdil, že částka 975 000 Kč představuje úspory jeho a rodičů, posléze ji prohlašoval za podíl na hospodářském výsledku. Na základě výše uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného má oporu ve výsledcích dokazování, shromážděné podklady byly hodnoceny v souladu se zákonem, žalobu proto zamítl. Stěžovatel v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uplatnil zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadal zejména skutečnost, že správce daně po něm požadoval vyjádření ke společnosti E., s. r. o., přičemž v době vedení daňového řízení byla tato společnost v likvidaci a jedinou oprávněnou osobou za ni jednat byl likvidátor společnosti, nikoli stěžovatel. Takový postup je v rozporu se zásadou vyjádřenou i v nálezech Ústavního soudu, že daňový subjekt není povinen dokazovat skutečnosti ve vztahu k jinému daňovému subjektu. Stěžovatel považoval za nesporné, že převzal finanční prostředky od společnosti E., s. r. o., které fakticky ani účetně do společnosti nepřevedl, teprve následně bylo valnou hromadou společnosti rozhodnuto o rozdělení hospodářského výsledku. Tímto postupem byly porušeny pouze účetní předpisy, nelze jej považovat za účelový, neboť žádný právní předpis nebrání převzít finanční prostředky z účtu společnosti ještě před dodatečným rozhodnutím příslušného orgánu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně záporného výsledku hospodaření společnosti E., s. r. o., tento údaj byl čerpán z daňového přiznání, dle dodatečného daňového přiznání byl hospodářský výsledek společnosti 4 061 983 Kč. Za rozporuplné považuje stěžovatel tvrzení krajského soudu o záporném hospodářském výsledku společnosti na jedné straně a převzetí stěžovatele od stejné společnosti v takovém ekonomickém stavu předmětné částky na straně druhé. Stěžovatel převzal od J. H. i jiné částky, o čemž správce daně věděl, nikdy z nich však žádnou daňovou povinnost nevyvodil. K tvrzení, že částka 975 000 Kč pocházela z úspor jeho a rodičů, stěžovatel uvedl, že byl správcem daně vyslýchán k původu této částky při kontrole daně z příjmů fyzické osoby. Domníval se proto, že správce daně zjišťuje jeho vklad do společnosti E., s. r. o., stěžovatel do společnosti vložil skutečně velké finanční částky. Krajský soud zřejmě nepochopil argumentaci žaloby. Krajský soud v napadeném rozsudku cituje trestní oznámení Ing. Z., které pro něho není nijak závazné, naopak již neuvádí výsledek řízení. Dle názoru stěžovatele neexistují zákonné důvody pro vydání dodatečného daňového přiznání, žádá proto o zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný se v písemném vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu. Jestliže stěžovatel tvrdil, že peněžní prostředky, které obdržel v roce 2000, byly jeho úspory a úspory rodičů, které zamýšlel použít na činnost nové společnosti, a J. H. byly pouze převedeny na cizí měnu, pak ohledně tohoto tvrzení nesl dle § 31 odst. 9 daňového řádu důkazní břemeno a byl povinen svá tvrzení prokázat, což neučinil. V průběhu daňového řízení byly zjištěny skutečnosti, které jeho tvrzení odporovaly, správce daně dospěl k závěru, že jsou nepravdivá. V odvolání proti platebnímu výměru stěžovatel namítal, že předmětnou částku 975 000 Kč přijal od společnosti E., s. r. o., jako příjem z titulu rozdělení zisku, který již byl zdaněn srážkovou daní. Na podporu tohoto tvrzení předložil zápis z valné hromady ze dne 17. 7. 2000 a Rozhodnutí jediného společníka společnosti E., s. r. o., ze dne 11. 10. 2000, čímž však dle žalovaného nebylo v souladu s § 31 odst. 9 daňového řádu prokázáno, že uvedená částka je příjmem z kapitálového majetku dle § 8 odst. 1 ZDP. K námitce nesprávného jednání správce daně se stěžovatelem namísto s likvidátorem společnosti žalovaný odkázal na § 72 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého likvidátor