— Nejvyšší správní soud

7 A 6/2001- 49 - text  č. j. 7 A 6/2001 - 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: L. m. l., s. r. o., zastoupen JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, 117 05 Praha 1, za účasti: 1) L. Č. r., s. p., 2) Ing. G. F., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2000, č. j. 1016/00 - 5050, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 23. 11. 2000, č. j. 1016/00 - 5050, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4800 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce JUDr. Jany Wenigové. III. Osoby zúčastněné na řízení ad 1) a ad 2) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Na žádost žalobce dne 19. 4. 2000 Okresní úřad Sokolov, referát životního prostředí, rozhodnutím č. j. ŽP/1227/99 podle § 13 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění účinném k 23. 11. 2000, uznal za honitbu č. X K. II honební pozemky ve vlastnictví města L. K těmto pozemkům byly podle § 6 odst. 5 zákona o myslivosti přičleněny i další pozemky ve vlastnictví právnických a fyzických osob uvedených v tomto rozhodnutí. Současně bylo stanoveno, že jim přísluší náhrada za určené výměry. V rozhodnutí se dále konstatuje, že pozemky, které vlastní město L. a na kterých byla uznána honitba, byly pronajaty nájemní smlouvou dne 18. 6. 1998 žalobci, L. m. l., s. r. o. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání L., s. p., a Ing. G. F. a RNDr. K. R., v němž bylo zpochybněno vlastnictví lesů města L. a rovněž byly namítány některé vady správního řízení před správním orgánem I. stupně. O odvolání rozhodl dne 23. 11. 2000, č. j. 1016/00 - 5050, žalovaný tak, že napadené rozhodnutí Okresního úřadu Sokolov „mění a žádost společnosti L. m. l., s. r. o., o uznání vlastní honitby na pozemcích města L. zamítá“. V odůvodnění žalovaný uvádí, že vycházel z § 6 odst. 1 a § 44g zákona o myslivosti, které stanoví podmínky pro možnost uznání honitby. Nejdůležitější podmínkou je pak prokázání vlastnického práva k honebním pozemkům, které mají být na návrh vlastníka uznány za honitbu. Vytknul orgánu I. stupně, že měl přerušit řízení do konečného rozhodnutí příslušného soudu ve věci vlastnictví k pozemkům města L. Přitom si byl vědom, že žadatel předložil pravomocný rozsudek krajského soudu v této věci. Dále bylo podle něj nutné zohlednit § 44g zákona o myslivosti, ve kterém je stanoveno, že změny uznaných honiteb lze provést i po uplynutí pěti let prvého mysliveckého období, pokud došlo ke změnám vlastnických vztahů k honebním pozemkům. Podle jeho názoru toto ustanovení obsahuje výjimku ze zákazu provádět změny pronajatých honiteb před uplynutím 10 let (§ 17 zákona). Ustanovení § 17 odst. 2 zákona o myslivosti stanoví, že změny pronajatých honiteb lze provést jen po zániku smlouvy o nájmu, která se podle § 16 na první myslivecké období musí uzavřít od 1. 4. 1993 do 31. 3. 2003. Úprava § 44g byla podle jeho názoru motivována průběhem restitucí a předpokládala, že budou dokončeny do 5 let; tato pětiletá pauza byla dána proto, aby uživatelé honiteb měli pro své hospodaření klid. Konstatuje, že tak chápe tuto pětiletou pauzu jako nejkratší „ochrannou“ dobu pro stávající uživatele honiteb s tím, že se může postupně prodlužovat podle toho, jak budou restituce dokončovány. Ustanovení § 44g zákona o myslivosti má podle žalovaného za účel umožnit restituentům, aby mohli uplatnit svá vlastnická práva a mohli požádat o honitbu, když se po 40 letech konečně domohli svých práv, a dále, aby nemuseli čekat do konce prvého mysliveckého období. Proto je podle žalovaného možno zahájit řízení o uznání honitby jen pokud byl návrh na uznání honitby podán u okresního úřadu do 31. 3. 1998. Po tomto datu je nutné odmítnout jej jako opožděný. Tento výklad dále odůvodňuje tím, že § 44b odst. 1 zákona o myslivosti stanoví lhůtu do 31. 12. 1992 pro nejpozdější podání takového návrhu. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolit odchylně místo jednorázové tvorby honiteb k jednomu datu uprostřed mysliveckého období změny podle průběžně podávaných návrhů restituentů, nestanovil by podle žalovaného pětiletou pauzu vůbec. Jelikož žalobce podal návrh na uznání honitby až 20. 7. 1999, byla jeho žádost zamítnuta. Včas podanou žalobou k Vrchnímu soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, protože se cítí zkrácen na svých právech, které mu plynou ze zákona o myslivosti. Rozhodnutí považuje za nezákonné, jednak z hlediska nedodržení některých pravidel správního řízení a jednak pro nesprávnou aplikaci zákona o myslivosti. Jednotlivé výhrady k rozhodnutí lze shrnout následovně. Žalovaný se nezabýval nulitou původního rozhodnutí o uznání honitby, tj. rozhodnutí Okresního úřadu v Sokolově ze dne 24. 3. 1993, č. j. ŽP/455/93. Toto rozhodnutí je podle žalobce nicotné ze dvou důvodů. Jednak proto, že správní orgán uznal vlastnictví honitby osobě, která neexistuje, a jednak proto, že žádost o uznání honitby mohl podat jen vlastník honebních pozemků, a v té době již vlastníkem bylo město L., nikoli L., s. p. To dokládá rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999 (sp. zn. 14 Co 545/98), který stvrzuje, že vlastnické právo k předmětným honebním pozemkům přešlo dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. dnem 24. 5. 1991 na město L. Uvádí, že jestliže se jedná o nicotný správní akt, nelze vůbec hovořit o uznané honitbě, která by měla nebo mohla být změněna. Návrh tedy nelze vázat na splnění podmínky § 44g zákona o myslivosti, neboť právně neexistuje uznaná honitba. Žalobce současně uvádí, že má tyto pozemky v nájmu spolu s právem myslivosti na základě nájemní smlouvy ze dne 18. 6. 1998, kterou přiložil k žalobě. Namítá, že žalovaný nesprávně dovodil z § 44g zákona o myslivosti, že návrh na změnu honitby je možné podat nejpozději do 31. 3. 1998, tj. do uplynutí první poloviny mysliveckého období. Podle žalobce je možné provést změny uznaných honiteb, jestliže došlo ke změnám vlastnických vztahů k honebním pozemkům, od počátku druhé poloviny mysliveckého období, tj. od 1. 4. 1998. Konstatuje, že ze zákona o myslivosti nikterak nevyplývá, že návrh na uznání honitby musí být podán do 31. 3. 1998, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že před vydáním správních rozhodnutí, která jsou předmětem tohoto soudního přezkumu, uznal Okresní úřad Sokolov rozhodnutím ze dne 24. 3. 1993 vlastní honitbu č. X s názvem K., přičemž v rozhodnutí na jednom místě vlastníkem této honitby je „L. H. K. – L. K.“; na jiném místě vlastníkem honebních pozemků je „L. s. p. H. K.“. Z obou spisů vyplývá, že město L. se stalo vlastníkem pozemkové parcely č. 1596/1 v k. ú. K., obec K., a pozemkové parcely č. 112/1 v k. ú. T., obec H. S., na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Příslušnost k rozhodnutí o žalobě přešla podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z Vrchního soudu v Praze na Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy, přičemž podle ustanovení § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté o. s. ř. dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tj. podle ustanovení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. To se netýká věcí, o nichž má od 1. ledna 2003 jednat a rozhodovat soud v občanském soudním řízení, v těch případech postupuje Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 68 písm. b) s. ř. s. Žalobce i žalovaný souhlasí ve smyslu § 51 s. ř. s., aby soud o věci rozhodl bez nařízení jednání. Nejvyšší správní soud vyrozuměl podle § 34 odst. 2 s. ř. s. osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, o probíhajícím řízení a současně je vyzval, aby ve stanovené lhůtě oznámily, zda budou v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Z těchto osob však na uvedenou výzvu reagovali jen L., s. p., a Ing. G. F.l, pročež splňují požadavky kladené na osobu zúčastněnou na řízení ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. L., s. p., ve svém vyjádření namítají, že město L. jako žalobce nemělo být oprávněným účastníkem předchozích správních řízení, a proto je podle jejich názoru podaná žaloba nedůvodná, navrhují ji odmítnout. Nejvyšší správní soud po zjištění, že jsou dány podmínky řízení, přezkoumal napadené rozhodnutí bez nařízení jednání vázán důvody uplatněnými žalobcem a v rozsahu jím vymezeném (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Přitom věc posuzoval podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání