— Nejvyšší správní soud

Konf 9/2004- 27 - text Konf 9/2004-27 Usnesení Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Brigita Chrastilová, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Václav Novotný a JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi tímto soudem a Městským soudem v Praze, za účasti žalobce: N., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem v Sedlčanech, Nádražní 106, box 223, a žalovaných: 1) Úřad průmyslového vlastnictví, 160 68 Praha 6, Antonína Čermáka 2a, 2) Ing. P. V., 3) C. Ď., 4) B. P., o zrušení patentu, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 16 C 345/2003, takto: I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. PV 1990-4519, ve věci zrušení patentu „Z. p. z. v. d.“, zapsaného v patentovém rejstříku, je soud ve správním soudnictví. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, čj. 10 Ca 180/2003-10, se zrušuje. Odůvodnění: Návrhem ze dne 9. 1. 2004 došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů dne 15. 1. 2004 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 4 a požádal, aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi Obvodním soudem pro Prahu 4 a Městským soudem v Praze ve věci u obvodního soudu zapsané pod sp. zn. 16 C 345/2003 a ve spojení s ustanovením § 5 odst. 1 citovaného zákona výslovně navrhuje ve věci příslušnost Městského soudu v Praze. Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti: Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne 22. 11. 1994, zn. PV 1990-4519, nebyl k návrhu společnosti N., spol. s r. o., zrušen patent „Z. p. z. v. d.“, zapsaný v ČR, jehož majiteli jsou Ing. P. V., C. Ď. a B. P. Žalobce nejprve napadl žalobou pravomocné rozhodnutí Úřadu podanou k Vrchnímu soudu v Praze, doručenou dne 16. 4. 2002. Vrchní soud postoupil věc v souladu s § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyššímu správnímu soudu, který žalobu odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2003, čj. 6 A 51/2002-52, s poučením, že žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žalobu k soudu příslušnému podle ustanovení § 249 a § 250 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž účinky procesních úkonů učiněné v tomto řízení zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení s. ř. s. Nejvyšší správní soud pojal napadlou věc jako soukromoprávní. Navrhovatel výmazu - žalobce – podal v rozporu s poučením obsaženým ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího správního soudu žalobu, ve které se domáhá přezkoumání uvedeného rozhodnutí žalovaného ad 1), opět k soudu jednajícímu ve správním soudnictví, a to k Městskému soudu v Praze. Tento soud žalobu usnesením ze dne 18. 9. 2003, čj. 10 Ca 180/2003-10, odmítl. V odůvodnění uvedl, že právo, které mělo být v daném řízení chráněno, je právo podnikatele na to, aby byla odstraněna právní překážka v podobě nedůvodně uděleného patentu. Řízení o takovém právu je pak dle Městského soudu v Praze třeba považovat za věc spadající do práva soukromého, neboť správním orgánem je rozhodováno o ochraně soukromého práva. Předmětem tzv. patentového práva v objektivním smyslu je ochrana vynálezu, která udělením patentu zakládá jeho majiteli výlučné právo využívat vynález, poskytovat souhlas k jeho využívání jiným osobám, popřípadě na jiné osoby patent převést. Těžiště právní ochrany spočívá tradičně v právu soukromém. Soukromá práva, která jsou předmětem řízení před správním orgánem, jsou podle tohoto soudu chráněna postupem podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.). Dále i tento soud žalobce poučil, že se může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení (§ 46 odst. 2 s. ř. s.) u okresního (obvodního) soudu (§ 249, § 250 o. s. ř.), a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení (§ 82 odst. 3 o. s. ř.). Žalobce následně podal dne 3. 11. 2003 žalobu dle § 244 o. s. ř. ve znění tehdy účinném u Obvodního soudu v Praze 4, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 16 C 345/2003. Obvodní soud pak předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na § 104c odst. 2 o. s. ř. s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 není věcně příslušným soudem v této právní věci. Na výzvu Nejvyššího správního soudu pak Obvodní soud pro Prahu 4 věc doplnil o důvody pro spornou příslušnost. V doplnění návrhu ze dne 11. 2. 2004 uvedl, že se nejedná o soukromoprávní věc. Skutečnost, že žalobce, firma N., spol. s r. o., je soukromoprávním subjektem - právnickou osobou, je dle jeho názoru bez významu, neboť Úřad průmyslového vlastnictví soukromoprávním subjektem není a charakter sporu nemá soukromoprávní povahu. Věcná příslušnost soudu je dána ze zákona, když se jednoznačně jedná o nároky, které vycházejí z průmyslového vlastnictví, protože rozhodnutí týkající se registrace konkrétního patentu je nepochybně závazné pro každého; má dle názoru tohoto soudu tento úkon veřejnoprávní charakter. Žalobce v závěru žaloby rovněž vyjádřil přesvědčení, že Obvodní soud pro Prahu 4 není k projednání této žaloby věcně příslušný. Pokud Obvodní soud v Praze usnesením žalobu odmítne, pak nastane situace, kterou předpokládá ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a žalobce sám pak podá podle ustanovení § 3 odst. 2 téhož zákona návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu ke zvláštnímu konfliktnímu senátu u Nejvyššího správního soudu. Podáním ze dne 26. 2. 2004 však žalobce tento svůj argument o soudní nepříslušnosti vzal zpět a uvedl, že má zato, že Obvodní soud pro Prahu 4 je k projednání a rozhodnutí jeho žaloby věcně příslušný, a bere tak zpět své tvrzení uvedené v žalobě. Úřad průmyslového vlastnictví se ve svém vyjádření z 1. 10. 2004 vyslovil pro příslušnost soudů jednajících ve správním soudnictví. Tento závěr odůvodnil tak, že kritériem pro rozlišení, u kterého soudu se lze domáhat soudní ochrany v dané věci, je povaha subjektivního práva, o jehož obranu jde. Za veřejné subjektivní právo považuje souhrn právních odvětví, které upravují oprávnění či povinnosti, o nichž vrchnostensky podle zvláštních zákonů v zájmu správy věcí veřejných rozhoduje stát. Ve vztazích veřejného práva je tak stát, státní orgány nebo subjekty, na které stát výkon státní moci přenesl, popřípadě je zákonem nadal originální pravomocí na určitém úseku veřejné správy rozhodovat, vrchností. Ochranu těmto právům poskytují soudy ve správním soudnictví. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení patentu je rozhodnutím o veřejném subjektivním právu. Úřad rozhodne o udělení patentu na vynález, pokud jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 527/1990 Sb. Účinky patentu nastávají ode dne oznámení o udělení patentu ve Věstníku Úřadu. Vztah, který se udělením patentu upravuje, není vztah mezi subjekty soukromého práva, ale vztah mezi tím, kdo o udělení patentu žádá, a Úřadem, který o udělení patentu rozhoduje. Udělení patentu má charakter veřejnoprávního privilegia, které je poskytováno výlučně veřejnou mocí. V případě, že třetí osoba podá návrh na zrušení uděleného patentu, nedostává se posouzení oprávněnosti tohoto návrhu do oblasti soukromoprávní, nejde o spor mezi subjekty soukromého práva. V řízení o návrhu na zrušení patentu Úřad průmyslového vlastnictví jako vrchnostenský orgán posuzuje, zda byly splněny zákonné podmínky pro udělení veřejného subjektivního práva (udělení patentu) majiteli patentu, či zda návrh na jeho zrušení je oprávněn, neboť zákonné podmínky pro udělení patentu nebyly dány. Podle zvláštního senátu je obecně k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a soudů činných v občanském soudním řízení (zkráceně, byť s nepřesností, dále též „soudů civilních“) a rozlišení práva veřejného a soukromého a smyslu vykládané právní úpravy vhodné uvést: Úkolů reformy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 (zákony č. 150/2002 Sb., č. 151/2002 Sb. a č. 131/2002 Sb.) bylo několik. Šlo nejen o to, zřídit a aktivovat Nejvyšší správní soud, Ústavou předpokládaný již od roku 1993, a nejen o to, uvést recentní podobu správního soudnictví z let 1992 - 2002 do souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky (zejména s požadavky, plynoucími z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale také o to, navrátit do právního řádu starý princip, stručně vyjádřitelný tezí, že všude tam, kde podle zvláštního zákonodárství rozhoduje správní orgán namísto řádného soudu soukromoprávní věc, může se ten, kdo se cítí takovým rozhodnutím poškozen, obrátit na soud, který v pořadu práva o takové věci rozhodne. V historickém právu na území dnešní České republiky byla tato zása