2 Afs 85/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 85/2005- 117 - text č. j. 2 Afs 85/2005 - 122 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Praha 2, Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 10 Ca 67/2003  81, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta JUDr. Bedri Tomáška s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce (dále též „stěžovatel“ nebo „daňový subjekt“) napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce a zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 8. 11. 2002, č. j. 9642/02-130, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kolíně ze dne 12. 12. 2001, č. j. 92966/01/034914/1099 vyměřujícímu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí r. 1998 částku 4496 Kč. Krajský soud v prvé řadě zdůvodnil neustanovení zástupce, a to tak, že žalobce byl při podání žaloby zastoupen na základě plné moci, žaloba má všechny náležitosti a nelze ji již rozšířit, a při splnění podmínek pro rozhodnutí soudu bez jednání, nejsou dány žádné důvody pro nezbytnost zastoupení, když ustanovený advokát by pouze převzal rozsudek. Ve věci samé pak soud vyšel z názoru, že pronájem pozemků a staveb je podle § 25 odst. 1 písm. e) a § 30 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty od daně osvobozen. Podle § 20 odst. 1 téhož zákona je v takovém případě dána povinnost zkracovat nárok na odpočet daně stanoveným způsobem. Za situace, kdy žalobce pronajímal nebytové prostory a tyto příjmy od daně osvobozené v rozporu s ust. § 40 odst. 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) neuváděl v daňovém přiznání a ani k výzvám správce daně neprokázal, že zkracoval nárok na odpočet daně, bylo doměření daně ve výši neoprávněně uplatněného (nekráceného) nároku důvodné. Za nesprávné soud označil tvrzení žalobce, že na osvobození měl nárok bez ohledu na to, zda příjem uvedl v daňovém přiznání, neboť rozhodující pro doměření nebylo samotné neuvedení plnění osvobozeného od daně v daňovém přiznání, nýbrž nekrácení žalobcem uplatněného nároku na odpočet zákonem stanoveným způsobem. I když ve zprávě o kontrole nebyl přímo vyčíslen rozdíl na dani, byla v ní konstatována nesprávnost takového postupu a daňový subjekt byl s tímto závěrem seznámen. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že správce daně přistoupil k doměření daně v rozporu se závěry kontroly provedené v r. 2001. Zpráva o kontrole sice konstatovala nedostatky, ale žádné nedoplatky mu nestanovila, s výjimkou částky 57 Kč za všechna kontrolovaná období. Správce daně zřejmě změnil své stanovisko v důsledku novelizace právních předpisů. Ze strany stěžovatele se jednalo pouze o formální pochybení, ve skutečnosti právo na uplatnění osvobození měl, a kdyby je uvedl do daňového přiznání, nebyla by mu daň doměřena. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku ve výroku o zamítnutí ustanovení právního zástupce a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel upřesnil, že napadá rozsudek městského soudu v celém rozsahu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zopakoval výše uvedenou argumentaci a navrhl zrušení rozsudku městského soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na stěžovatelovo nepochopení důsledků osvobození plnění od daně. Nejde o žádné „formální pochybení“, správce daně nezpochybnil, že se o plnění od daně osvobozená jednalo, důvodem doměření bylo, že stěžovatel nekrátil daň na vstupu, jak byl v takovém případě povinen. Daň mu také byla doměřena ve výši neoprávněně uplatněného nároku na odpočet. Rozhodnutí soudu považuje žalovaný za správné a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel sice výslovně uplatňuje pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), současně však poukazuje na vady řízení před správcem daně, což odpovídá kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit). K rozhodným kasačním tvrzením je ve zprávě o kontrole provedené u stěžovatele Finančním úřadem v Kolíně č. j. 13713/01/034933/4154 (projednána 13. 2. 2001) k předmětnému zdaňovacímu období uvedeno, že daňový subjekt podle § 30 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty poskytoval pronájem nebytových prostor paní V. v objektu v H. ul. 435 v K., který je zahrnut do obchodního majetku. Osvobozené plnění neuváděl do daňového přiznání (ř. 31) za dané zdaňovací období a tím porušil ust. § 40 odst. 16 daňového řádu, tedy povinnost v daňovém přiznání vyčíslit plnění od daně osvobozená. Toto osvobozené plnění nepromítl koeficientem pro případné krácení nároku na odpočet podle § 20 odst. 1 cit. zákona. K předmětnému zdaňovacímu období jsou uvedeny doklady z 9. 1. 1998, 3. 2. 1998 a 5. 3. 1998 (vždy 38 500 Kč). Za rok 1998 je uveden souhrn osvobozeného plnění (ř. 31 DP) 550 434 Kč a současně je uvedeno, že za rok 1998 se doměřuje 0 Kč. V závěru zprávy je konstatováno, že je podkladem pro případné rozhodnutí finančního úřadu, jakož i k dalším opatřením ze zjištění vyplývajícím. Spis obsahuje i výzvy ke splnění důkazní povinnosti ze dne 9. 10. 2000 a ze dne 6. 11. 2000, přičemž v prvé je obecně konstatována nesplněná povinnost, ve druhé pak je výslovně uvedeno, že je nutné prokázat krácení daně na vstupu koeficientem dle § 20 zákona, a jsou vyjmenována všechna zdaňovací období r. 1997, 1998, 1999. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Kolíně ze dne 12. 12. 2001, č. j. 92966/01/034914/1099 bylo na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí r. 1998 doměřeno 4496 Kč. Stěžovatel v odvolání poukázal na skutečnost, že při kontrole s ním bylo sice projednáváno, že neuváděl osvobozené plnění do daňového přiznání, v této souvislosti mu však nebyl vyčíslen žádný doměrek. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí shrnul skutková zjištění s tím, že osvobození od daně podle § 30 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty znamená osvobození od daně na výstupu a ztrátu nároku na odpočet daně na vstupu ve vztahu k daným zdanitelným plněním. Podle § 20 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty má plátce, který provádí vedle plnění podléhajících dani, u nichž má nárok na odpočet, i zdanitelná plnění, u nichž nárok na odpočet nemá, povinnost zkracovat nárok na odpočet daně. Zkrácený nárok se určí jako součin celkové daně na vstupu a koeficientu, který se vypočte jako podíl, v jehož čitateli je součet cen bez daně za uskutečněná zdanitelná plnění, u nichž vzniká nárok na odpočet, a ve jmenovateli je celkový součet cen bez daně za všechna uskutečněná zdanitelná plnění v tomto zdaňovacím období, tedy i osvobozená podle § 25 zákona. Daňový subjekt v daňovém přiznání osvobozená plnění nevykázal přesto, že je poskytoval, proto byl vyzván (výzva č. j. 81188/00/034933/4154 ze dne 9. 10. 2000) k prokázání, že byl podle § 20 zákona krácen nárok na odpočet za jednotlivá zdaňovací období r. 1997, 1998, 1999, případně k vysvětlení postupu, pokud ke krácení nedocházelo. Další výzvou (č. j. 90165/00/034933/4154 ze dne 6. 11. 2000) byl požadavek zopakován. Odpovědi (v rozhodnutí citovány) však byly nedostatečné, stejně tak jako nedošlo k předložení důkazních prostředků při jednání dne 22. 1. 2001. K odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že zpráva o kontrole chybný postup konstatovala a je z ní zjevné, že daň na vstupu byla uplatněna v nesprávné výši, proto bylo na jejím podkladě následně provedeno její doměření. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou stojící na námitkách obdobných odvolacím (i kasačním), městský soud žalobu, jak shora uvedeno, zamítl. Podstatou kasační námitky nesprávného právního posouzen