2 As 37/2005 — Nejvyšší správní soud

2 As 37/2005- 70 - text č. j. 2 As 37/2005 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: JUDr. J. V., zast. JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Anglická 28 proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, zast. JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Praha 1, Školská 12, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, č. j. 7 Ca 11/2004 - 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyni s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná jako stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory (dále též „ČAK“) ze dne 30. 8. 2002., sp. zn. K 87/95, jímž byla žalobkyně uznána vinnou kárným proviněním podle § 25 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), věc jí byla vrácena k dalšímu řízení a současně jí bylo uloženo uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4650 Kč. Městský soud v napadeném rozsudku vyšel z názoru, že rozhodnutí žalované o kárném provinění bylo již dříve zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, č. j. 7 A 27/99 - 30, a to z důvodu nerespektování závazného právního názoru vysloveného Vrchním soudem v Praze v předchozím rozsudku ze dne 30. 6. 1998, č. j. 7 A 194/1995 - 33. Žalovaná navzdory vázanosti právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku ohledně posouzení charakteru skutečností, které byly advokátkou oznámeny policii ve věci její klientky, dospěla k jinému právnímu závěru; proto městský soud její rozhodnutí jako nezákonné zrušil. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že městský soud její rozhodnutí zrušil, aniž se zabýval věcnou stránkou jednání žalobkyně. Vrchní soud v Praze v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 29. 11. 2001 vycházel z ust. § 19 zákona o advokacii, ovšem v jednání žalobkyně neshledal přímou souvislost s poskytováním právní pomoci, a tedy ani porušení povinnosti mlčenlivosti. Zákon ovšem nevyžadoval souvislost přímou, a pokud tento pojem v textu zákona nebyl, vycházel soud z jiného textu zákona. Nemohlo se ani jednat o výklad zákona, neboť takový výklad by byl nepřípustně zužující. Povinnost mlčenlivosti je základem důvěry klienta v advokáta a důvěry veřejnosti ve výkon advokacie – tuto povinnost nelze omezovat zužujícím výkladem ani přidáním slov do textu zákona. Stěžovatelka na tuto skutečnost v řízení soud výslovně a obsáhle upozornila, ten se však jejími námitkami nezabýval a dokonce uvedl, že tak činit ani nehodlá. Přitom v kárném rozhodnutí bylo přesvědčivě zdůvodněno, že žalobkyně zneužila informace získané v souvislosti s výkonem advokacie i že se nejednalo o tvrzené splnění oznamovací povinnosti. Městský soud tak zrušujícím rozhodnutím ukládá stěžovatelce nové rozhodnutí respektující závazný právní názor soudu a přehlíží, že tak kárný senát již řádně učinil a svůj závěr i postup přesvědčivě zdůvodnil. V další části kasační stížnosti stěžovatelka obsáhle zdůvodňuje svůj nárok na náhradu nákladů řízení, aniž konkrétně vytýká městskému soudu pochybení v této části výroku. Poukazuje na skutečnost, že náhrada nákladů soudního řízení jí obvykle nebývá soudem přiznána s poukazem na její kvalifikovanost obhájit své zájmy. Je však názoru, že každý subjekt má právo na advokátní zastoupení, neboť pro řízení není rozhodná pouze otázka vzdělání, ale hrají roli i souvislosti širší. Nejen fyzická, ale i právnická osoba má potřebu advokátního zastoupení, i když v ní jsou osoby s právnickým vzděláním; upření nároku by se tak stalo diskriminačním. Česká advokátní komora sdružuje několik tisíc právníků, ti jsou ovšem pouze zapsáni v seznamu komorou vedeným, nejsou jejími členy ani pracovníky - nelze je tedy k zastupování určit. Ani u funkcionářů nelze dovodit, který z nich má povinnost před soudem jednat, sami mají vlastní pracovní povinnosti a navíc nejsou při vedení sporu vázáni tak, jako zástupce na základě plné moci. Proto nelze považovat náklady vynaložené právnickou osobou, v jejímž seznamu jsou zapsáni advokáti, za nedůvodné. To odpovídá i zásadě rovnosti účastníků řízení před soudem, která se týká jejich postavení v celém řízení. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu a uložení náhrady nákladů řízení žalobkyni, a to za řízení před Městským soudem v Praze i před Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně nevyužila možnosti vyjádření ke kasační stížnosti. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatelka důvody kasační stížnosti výslovně nepodřadila důvodům uvedeným v § 103 odst. 1 s. ř. s. Podle jejich obsahu namítá zřejmě důvody odpovídající písm. d) cit. ustanovení, tedy vadu řízení před soudem, spočívající v tom, že městský soud žalobu neposoudil věcně a své rozhodnutí opřel jen o porušení vázanosti právním názorem soudu podle § 250r občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002. Polemiku stěžovatelky s právním názorem na povinnost mlčenlivosti a zákonné podmínky jejího porušení nelze považovat za kasační námitku podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť soud, jehož rozhodnutí kasační stížnost napadá, tento právní názor nevyslovil, jen na něj poukázal jako na závazný právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v předchozím zrušujícím rozsudku. K této námitce ze spisů stěžovatele a soudu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti : České advokátní komoře podala dne 20. 2. 1995 stížnost I. M. a uvedla v ní, že JUDr. M. (pozn. soudu: žalobkyně, nyní V.), která je přítelkyní její matky J. T., tuto naváděla k únosu nezl. syna P. R. a obě její děti naváděla k výpovědi proti rodičům ve snaze získat je do babiččiny výchovy. JUDr. M. se dokonce aktivně podílela na únosu nezletilého P. a poté na ni podala trestní oznámení. Přitom byla v té době její právní zástupkyní. Plnou moc jí sice vypověděla, ale učinila tak ve stejný den, kdy advokátka podala trestní oznámení – tedy o tom ještě nevěděla. JUDr. M. v písemném vyjádření ke stížnosti ze dne 8. 3. 1995 uvedla, že I. M. zastupovala, ovšem sama zastupování ukončila 7. 2. 1995, dalšího dne jí bylo doručeno odvolání plné moci ze strany klientky. Zastoupení se týkalo výživného pro nezl. syna P. Odmítla tvrzení o navádění J. T. k únosu dítěte a popřela tvrzení o součinnosti při únosu, mj. poukazem na neexistenci označeného automobilu, s nímž měla na skutku participovat. V dalším podání uvedla, že paní T. je její sousedkou a běžně se stýkají. Dne 12. 7. 1995 byla podána na žalobkyni kárná žaloba proto, že dne 6. 2. 1995 učinila proti své klientce trestní oznámení na Policii ČR a přitom vypovídala i o skutečnostech, o nichž se dozvěděla v souvislosti s výkonem advokacie. Při jednání kárného senátu dne 20. 10. 1995 žalobkyně uvedla, že uznává, že se dopustila kolizního jednání, a to pod vlivem matky své klientky, která ji upozorňovala na týrání dítěte, a také pod vlivem konfliktu, jemuž byla přítomna Rozhodnutím kárného senátu ČAK ze dne 20. 10. 1995 byla žalobkyně uznána vinnou porušením povinností vyplývajících z ust. § 14 a § 19 odst. 1 zákona o advokacii a podle § 25 odst. 1 písm. c) téhož zákona jí bylo uloženo kárné opatření - vyškrtnutí ze seznamu advokátů na dobu tří měsíců. Dne 6. 12. 1995 byl žalované doručen dopis Jaroslavy Tomešové, v němž uvedla, že její dcera spolu se současným druhem děti dlouhodobě bili a nezl. P. z toho měl psychické problémy. Jednání JUDr. M. vedlo k jeho záchraně. Dále poukázala na neuspořádaný živost své dcery a její nečestné skutky. Proti kárnému rozhodnutí žalobkyně podala odvolání k Vrchnímu soudu v Praze; uvedla, že výslech na policii byl důsledkem přítomnosti konfliktu mezi matkou její klientky a druhem její klientky ohledně nepřiměřeného trestání nezletilého dítěte v rodině klientky. Podotkla, že dítě bylo následně umístěno do diagnostického ústavu a posléze svěřeno do výchovy babičce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 1998, č. j. 7 A 194/1995 - 33 zrušil rozhodnutí kárného senátu ČAK ze dne 20. 10. 1995 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud zpochybnil závěr, že došlo k porušení povinností stanovených zákonem o advokacii, neboť skutečnosti, které žalobkyně uvedla při výslechu na policii, nezískala od své klientky, ale od její matky, s níž se znala jako se sousedkou a s níž se takto i stýkala. Kárnému rozhodnutí dále soud vytkl, že řádně nevážilo povinnost advokáta překazit spáchání trestného činu ve smyslu § 167 trestního zákona. Při jednání kárného senátu dne 20. 11. 1998 žalobkyně uvedla, že informace o nepřiměřeném trestání nezl. dětí její klientky, zejména syna P., se dozv