3 As 60/2005 — Nejvyšší správní soud

3 As 60/2005- 73 - text č. j. 3 As 60/2005 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci T, a. s., proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce ze dne 26. 10. 2004, čj. 7326/3200/2004/Vo/Št, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 9/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2005, č. j. 7 Ca 9/2005 - 45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ústředního ředitele České obchodní inspekce (dále též „ústřední ředitel“) uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce ve Zlíně ze dne 13. 8. 2004, čj. II/340123/3200/2004/Há, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za porušení povinnosti podle § 8 odst. 1 a § 13 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Porušení povinností podle uvedených ustanovení se měl žalobce dopustit tím, že v postavení prodávajícího klamal spotřebitele o úrovni nákupních podmínek u T. sady, neboť jej informoval pouze o tom, že lze reklamovat toliko jednotlivé komponenty samostatně a nikoliv sadu jako celek; toto sdělení uvedené v Reklamačním řádu však neodpovídalo informaci, s níž byl spotřebitel seznámen v době nákupu. Dále žalobce spotřebitele řádně neseznámil s rozsahem a podmínkami odpovědnosti za vady výrobku, neboť prostřednictvím Reklamačního řádu informoval o dvanáctiměsíční záruční lhůtě i přesto, že zákonná lhůta pro uplatnění odpovědnosti za vady výrobku byla v té době již v délce dvaceti čtyř měsíců. Spotřebitel byl dále upozorněn na povinnost uhradit náklady za posouzení reklamovaných vad v případě, kdy vada nebude zjištěna, nebo kdy bude v rámci reklamačního řízení zjištěna vada, na níž se reklamace nebude vztahovat, přestože tento způsob přenesení odpovědnosti za posouzení reklamace na spotřebitele není přípustný, neboť podle zákona je o reklamaci povinen rozhodnout prodávající; žalobce dále chybně poučil spotřebitele o možnosti uplatnění reklamace samostatně jen u jednotlivých výrobků náležejících do sady i přesto, že si spotřebitel zakoupil celou sadu. Ústřední ředitel dospěl k závěru, že porušení zákona o ochraně spotřebitele bylo spolehlivě prokázáno a je zdokumentováno v kontrolních protokolech ze dne 16. 2. 2004 a ze dne 5. 3. 2004. Ústřední ředitel uvedl, že výši pokuty považuje za přiměřenou vzhledem k povaze protiprávního jednání a k rozsahu jeho následků, s ohledem na poškození spotřebitele ve zkrácení na právu na řádné informace o nákupních podmínkách a na řádné informace o rozsahu a podmínkách vyplývajících z odpovědnosti za vady výrobku i s ohledem na zákonné rozpětí podle § 24 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož je horní hranicí pokuty částka 1 000 000,- Kč. Pokuta uložená žalobci byla uložena při dolní hranici zákonného rozpětí a podle ústředního ředitele má povahu sankční i výchovnou. Rozsudkem Městského soudu Praze ze dne 10. 8. 2005, čj. 7 Ca 9/2005 - 45, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí. Soud se ztotožnil s právním názorem žalované, že žalobce porušil § 13 zákona o ochraně spotřebitele, neboť nepravdivě informoval spotřebitele o skutečnosti, že spotřebitel je povinen uhradit náklady na posouzení reklamovaných vad, neboť taková úhrada je nepřípustná. Žalobce podle soudu v dané věci vystupoval v pozici dodavatele v režimu spotřebitelských smluv podle občanského zákoníku, v němž je zásada „co není zakázáno, je dovoleno“ omezena tak, že ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona (§ 55 odst. 1 občanského zákoníku); smluvní volnost není neomezená a dodavatel nemůže se spotřebitelem sjednat omezení jeho práv, pokud takové omezení nestanoví zákon, a nemůže ani pozměnit zákonnou úpravu smluvním ujednáním. Občanský zákoník přitom nikde nestanoví, že kupující při uplatnění vad věci musí nést náklady na zjištění této vady. Po uplatnění vad věci u prodávajícího je již pouze na jeho rozhodnutí, zda tvrzenou vadu uzná či nikoliv. Pokud prodávající s kupujícím sjedná, že uplatněním vady věci se rozumí až následné uznání vady a že kupující ponese náklady na takové zjištění, jedná se o ujednání nemající oporu v občanském zákoníku a tedy v oblasti spotřebitelských smluv nepřípustné. Soud shledal nedůvodné žalobní námitky týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho rozpornosti, neboť rozhodnutí obsahuje řádné odůvodnění, přičemž žalobce v žalobě vytrhává z kontextu jeho jednotlivé části. Soud neshledal důvod ke snížení pokuty, neboť pokuta byla žalobci uložena ve výši 1 % horní hranice zákonné sazby, jež umožňuje uložení pokuty až do výše 1 000 000 Kč, a s ohledem na to, že žalobou napadený skutek je i podle názoru soudu protiprávní, a žalovaná teda postupovala v souladu se zákonem, nejeví se výše uložené pokuty jako nepřiměřená. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť je přesvědčen o nezákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle § 619 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá prodávající za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době; a contrario tedy neodpovídá za jiné než uvedené vady. Podle § 620 odst. 4 občanského zákoníku prodávající v záručním listě vysvětlí obsah poskytované záruky, uvede její rozsah, podmínky, dobu platnosti a způsob, jakým je možno uplatnit nároky z ní plynoucí. Tím je podle žalobce spotřebitel řádně informován o tom, jaké užívání věcí a za jakých podmínek již nepodléhá záruce a že tedy v takovém případě tato způsobená vada nemůže být reklamována jako záruční. Podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (dále jen „reklamace“) včetně údajů o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav. Legislativní zkratka „reklamace“ se tedy vztahuje na uplatnění práv z odpovědnosti za vady výrobku, což s ohledem na § 619 odst. 1 občanského zákoníku znamená pouze vady jsoucí v rozporu s kupní smlouvou, za které je odpovědný prodávající. Podle názoru žalobce je tzv. nezáruční vada vadou, kterou na věci způsobil spotřebitel svým jednáním v rozporu s podmínkami uvedenými v záručním listě, o nichž byl řádně informován. Taková vada však není vadou, která se projeví jako rozpor s kupní smlouvou a tudíž nemůže zakládat odpovědnost prodávajícího za vady se všemi souvisejícími povinnostmi a důsledky podle citovaných ustanovení občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele. U tzv. nezáruční vady nemůže být proto podle stěžovatele nárok z odpovědnosti za vady spotřebitelem řádně uplatněn a tudíž se u nezáručních vad o reklamaci nejedná. Neoprávněná reklamace není podle stěžovatele reklamací ve smyslu § 13 zákona o ochraně spotřebitele, a proto musí spotřebitel nést náklady, které musel prodávající vynaložit na základě jeho protiprávního požadavku. Jedná se o výkon práce prodávajícího nad rámec jeho odpovědnosti za vady a není podstatné, zda zjištění podstaty vady provede sám prodávající nebo servisní partner autorizovaný výrobcem. Podle stěžovatele se v napadených rozhodnutích citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele nevztahují na případy, kdy spotřebitel svým jednáním v rozporu se záručními podmínkami způsobí vadu výrobku a prodávajícímu vznikají náklady na zjištění podstaty věci a ceny její opravy v případě, kdy ze strany prodávajícího nedojde k porušení žádných povinností a vada výrobku se neprojeví jako rozpor s kupní smlouvou. Z toho podle stěžovatele vyplývá oprávněnost požadavku úhrady nákladů vzniklých zjišťováním podstaty nezáruční vady výrobku; pokud je reklamace neoprávněná, má stěžovatel právo účtovat si skutečně vynaložené náklady na zjištění podstaty nezáruční vady a ceny její opravy. Tím, že o této skutečnosti předem informuje spotřebitele, neporušuje zmiňované ustanovení zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatel z těchto důvodů považuje uloženou sankci za neoprávněnou a proto navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2005, čj. 7 Ca 9/2005-45, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel v kasační stížnosti zcela opomíjí jím poskytované informace obsažené v bodě III Reklamačního řádu, nazvaném „Vyřízení reklamace“, kde je v pátém odstavci uvedeno, že „po